Zámek Velichov. FOTO: profimedia.cz
FOTO: profimedia.cz
I když jde o události bezmála osm desítek let staré, jsou pořád živé: soudní spory o vracení někdejšího šlechtického majetku na základě Benešových dekretů stále trvají. Ať jde třeba o hlubockou větev Schwarzenbergů či knížecí rod Lichtenštejnů. Jak dokládá níže popsaný příklad rodu Czerninů, i tam, kde stát majetek po letech nakonec vrátí, dál urputně bojuje. A to i za pomoci metod, jimž je na místě se velmi podivit.
Jindřichohradecká větev starého aristokratického rodu Czerninů z Chudenic zůstává v nejistotě, jak to nakonec s již zdánlivě uzavřenou restitucí jejího majetku dopadne. Metody, které ve sporu volí Česká republika, působí přinejmenším dost zvláštně.
Boj o razítko
Už počátkem milénia stát vrátil Czerninům rozsáhlé majetky v jižních Čechách a na Karlovarsku – asi tisíc hektarů pozemků, péčí státu dosti zchátralý zámek Velichov u Karlových Varů a další nemovitosti.
Stalo se tak především díky faktu, že hlavní město Praha už v roce 1999 potvrdilo, že někdejší majitelka nemovitostí Josefina Czerninová byla československou občankou, respektive že svého občanství nepozbyla.
Razítko, které na to daly dvě magistrátní úřednice, se pak po dlouhých 14 letech stalo předmětem sporu, který je jak na houpačce a trvá dodnes.
Jak upozornily Hospodářské noviny, letos v lednu spor postoupil do další fáze: hlavní město Praha zahájilo na příkaz ministerstva vnitra řízení o zrušení původního rozhodnutí o československém občanství hraběnky Czerninové (rozené Schwarzenbergové), jež je už skoro šedesát let po smrti.
Podnět v této věci prý podala českobudějovická pobočka Národní centrály proti organizovanému zločinu. Což je samo o sobě pozoruhodné.
Státní pozemkový úřad zároveň obnovil restituční řízení, na jehož konci může být nové rozhodnutí, které zvrátí to původní o vrácení části rodového majetku. Jako když starý král v pohádce Pyšná princezna odvolává, co odvolal, a už neslibuje, co slíbil.
Munici pro obnovu řízení dal úřadům tři roky starý verdikt Městského soudu v Praze, podle nějž se úřednice magistrátu dopustily trestného činu „maření úkolu úřední osoby z nedbalosti“ právě tím, že Josefině Czerninové uznaly občanství, a v důsledku tak jejímu synovi Rudolfu Czerninovi (který zemřel v roce 2004) umožnily úspěšně žádat o restituci majetku.
Tak jednoduché, jak to zní, to ale ani zdaleka nebylo. Kriminalizace obou dam dala státu dosti zabrat – a přirozeně člověka napadne, že jejich odsouzení, jež se podařilo až na čtvrtý pokus, bylo motivované právě snahou po letech otevřít již uzavřené restituční nároky.
Policie se, jak jsme již zmínili, o věc začala zajímat až po 14 letech. I tak doputovala k soudu, ale co stát nechtěl: obě ženy byly opakovaně osvobozovány. Rozehrál se proto ping-pong s Nejvyšším soudem, který rozsudky po odvolání státu vždy vracel zpět. Pokaždé po dovolání tehdejšího nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana.
Ten kvůli tomu (a faktu, že je – jaká to náhoda – v přátelském vztahu s farmářem, který má na pozemcích Czerninů osobní zájem) nakonec čelil i kárnému řízení; kárný senát však u něj žádné provinění neobjevil.
Účelové trestní stíhání
Odsouzení obou úřednic nakonec vyšlo až na čtvrtý pokus, kdy Městský soud chtě nechtě pod tlakem Nejvyššího soudu konstatoval vinu. Co si o „povinnosti odsoudit“ soudkyně skutečně myslela, naznačuje fakt, že trest byl – jak uvedly Hospodářské noviny – nevídaný: podmíněné odnětí svobody v trvání jednoho dne.
Tentokrát se dovolaly odsouzené a nepřekvapí, že u Nejvyššího soudu neuspěly; jejich právní zástupce alespoň podal ústavní stížnost, kolem níž se ovšem již druhý rok nic neděje.
Když ještě předtím soudkyně Eva Brázdilová ve třetím kole justiční pinkané konstatovala osvobozující rozsudek, byla vůči státní moci neobvykle drsná. Prohlásila, že trestní stíhání obou žen je účelové:
„Nelze přehlédnout, že trestní stíhání zjevně nebylo zahájeno za účelem odhalení pachatele trestného činu a jeho spravedlivého potrestání, ale účelem bylo zrušení vytýkaného rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 6. 1. 1999,“ napsala v odůvodnění verdiktu.
Jinými slovy – protože ministerstvo vnitra propáslo lhůtu, kdy se mohlo normálně odvolat proti rozhodnutí magistrátu, že Josefina Czerninová byla československou občankou, zvolil stát a jeho orgány (včetně policie a státního zastupitelství) cestu kriminalizace, trestního oznámení na úřednice, jež o udělení občanství v lednu 1999 rozhodly…
Vršit nové nespravedlnosti
Pochopitelně tak jako v tolika jiných, přesto podobných případech české šlechty jde i zde o Benešovy dekrety. Ty stále na veřejnost i část soudců působí jak rudé holínky na krocana.
Jistě, část českých a moravských zástupců šlechtických rodů se přihlásila k německému občanství, ale naopak 85 zástupců 33 šlechtických rodů podepsalo v září prohlášení na podporu Československa a někteří z nich skončili v koncentračních táborech. Během okupace přišly u řady šlechticů tresty a uvalení nucené německé správy na jejich majetky.
Ne každý se samozřejmě v rozhodný čas vždy zachoval správně a čestně, ne každý proto dostal v restitucích majetek zpět. Jenže tak prostá ta linka není.
Nevrácení rodového majetku zabaveného na základě Benešových dekretů automaticky neznamená, že se tak vždy stalo správně a spravedlivě. A i po osmi desítkách let stát vrší nové nespravedlnosti – když se to hodí, tak třeba na dvou úřednicích.
