Státní svátky a ústavní činitelé-ničitelé: Jaké jsou zdroje občanského sebevědomí?

F24

Ústavní "ničitel" Miloš Zeman nad svatováclavskou korunou, symbolem české státnosti (společně s kardinálem Dukou) | FOTO: F24

Každoročně koncem září začíná v Česku symbolické čtvrtletí, kterým prostupují – pomineme-li Vánoce – čtyři státní svátky provázené nepochopením a dezinterpretací. Přitom jsou to právě tyto svátky, které nám pregnantně připomínají, na jakých tradicích (základech, hodnotách, pravidlech…) stojí alespoň oficiálně i současná česká státnost. Je to velmi důležité, neboť někteří ústavní činitelé se v posledních letech vědomě projevují spíše jako ústavní ničitelé.

Na prvním místě našeho výčtu stojí 28. září čili slavnost sv. Václava, křesťanského mučedníka a hlavního českého zemského a národního patrona, což je shodou okolností i narozeninový den současného prezidenta republiky Miloše Zemana.

28. září čili Den státnosti

V občanském kalendáři je 28. září uvedeno mezi státními svátky jako Den české státnosti. Původní návrh, projednávaný v poslanecké sněmovně na jaře 2000, ovšem zněl: Den české státnosti – Svatý Václav. Proti tomu se ostře postavil právě Zeman, tehdy předseda vlády, který svatováclavskou tradici prohlásil za symbol „servility a kolaborace“. Ano, byl to (nepřekvapivě) tentýž populistický surfař Zeman, který roku 2016 již jako prezident horoval během Národní svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi pro návrat ke „křesťanským kořenům“. Aktuálně tak reprezentuje společně s kardinálem Dukou jakousi hybridní „konzervativní“ koalici odmítající liberální demokracii, již si z neznámých důvodů oba neustále „pletou“ s libertariánstvím a jakýmsi bezhodnotovým indiferentismem.

Banner Nová Orientace

Jenže svatováclavský svátek, připomínaný právě i jako Den české státnosti, je pro zdravé sebevědomí Čechů a Češek jakožto příslušníků zralého politického národa nesmírně důležitý! Mimo jiné nám totiž připomíná, že česká státnost nevznikla teprve v roce 1918, nebo dokonce až v roce 1993 (!), nýbrž má tisíciletou tradici. Však se také preambule Ústavy České republiky odvolává ke všem dobrým tradicím „dávné státnosti zemí Koruny české“. Den české státnosti (a klidně by to mohl být toliko Den státnosti) je tak v kalendáři zcela jistě na správném místě. Jen by neměl být – ať už prezidentem republiky, nebo takřka penzionovaným arcibiskupem pražským, stejně jako různými nacionalisty – zneužíván k jalovému či agresivnímu národovectví. Svatováclavský svátek je přece symbolickou českou spojnicí se Západem, naším domovským civilizačním okruhem, vlastně protilékem na pochybný (rasistický) panslavismus a všelijaké orientální blouznění.

28. říjen čili Den republiky

Už o měsíc později, totiž 28. října, oslavíme další státní svátek, zákonodárci nazvaný jako Den vzniku samostatného československého státu. S ním mají někteří občané (a škodolibí posměváčkové) problém, poněvadž je prý vlastně oslavou neexistujícího státu, což je tudíž absurdní. Jistě, Československo založené roku 1918 skutečně již není, přičemž během 20. století několikrát změnilo svou územní rozlohu i státní formu. Nadto bylo v letech 1945/48–1989, tj. po většinu své existence, gubernií sovětsko-ruského impéria. Jenže preambule Ústavy České republiky jasně deklaruje, že se nynější český stát hlásí i ke „všem dobrým tradicím státnosti československé“.

Co s tím, co to vlastně pro nás znamená? Není československý 28. říjen v jakémsi nepřekonatelném konfliktu se svatováclavským 28. zářím? Pro mnohé tomu tak skutečně je… Avšak neměli bychom pomíjet skutečnosti, které tyto státní svátky propojují a mohly by přispět k jejich interpretaci, aktualizaci a tím i lepšímu pochopení. Česká státnost se po staletí manifestovala v nadnárodních soustátích, ať už to byla Svatá říše římská, Rakouské císařství nebo Rakousko-Uhersko. V roce 1918 byla obnovena plná suverenita českého státu, a sice v podobě republikánského a demokratického Československa, v němž byli Čechové (a Slováci čili Čechoslováci) státním národem. Jinak řečeno: mnohonárodnostní Československo bylo jen další formou české státnosti, bohužel tehdy reflektované etnicky, což byl ostatně – aniž bychom to zde mohli zevrubněji analyzovat – i jeden z klíčových důvodů jeho zanikání a rozpadu.

Pokud by však 28. říjen měl k nám i přes jedno století nějak zásadně promlouvat, pak by vlastně neměl „fungovat“ jako pouhé rekviem za Československo, nýbrž jako oslava demokratického republikánství! Vždyť česká státnost se v roce 1918 proměnila i kvalitativně, a sice z konstituční monarchie, jejíž právní rámec stejně zašel na úbytě za Velké války, na demokratickou republiku. Snad by bylo vhodnější a srozumitelnější, aby se tento státní svátek nazýval Dnem republiky. Opakuji: demokratické republikánství představuje v dějinách české státnosti zcela novou kvalitu, k níž bychom se mohli (a měli) sebevědomě hlásit i dnes.

17. listopad čili Den svobody a demokracie

Další položkou z naznačeného čtyřlístku státních svátků je Den boje za svobodu a demokracii, schválený poslaneckou sněmovnou v roce 2000 a skrze iniciativu komunistů (a nakonec i dalších) hybridně rozšířený na Den boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studenstva, a sice s platností od roku 2019.

Svátek primárně připomíná odpor (nejen) studentů vůči nacistické a komunistické tyranii v klíčových letech 1939 a 1989, přičemž velmi živá je u svobodomyslných občanů České republiky zejména sametová revoluce, při níž se naše země šťastně vymkla ze sevření sovětsko-ruského impéria, začala s obnovou (liberální) demokracie a reintegrací s Evropou a Západem. Samotný Mezinárodní den studenstva je v českém i zahraničním kontextu (při vší úctě) již dávno passé…

Státní svátek, který je v Česku slaven vlastně nejspontánněji a nejživěji ze všech, dosud funguje jako důležitý stimul občanské a politické emancipace, dokonce úspěšně oslovuje i děti a mládež! A to obzvláště v posledním desetiletí, kdy se mezi různými nostalgiky a vyznavači „normalizačního konsensu“ rozmáhá nikoliv zdravá kritika některých jevů z popřevratového období, nýbrž komplexní zatracování parlamentní demokracie, právního státu i naší přináležitosti k Evropě a Západu. Jde tudíž o svátek klíčový, připomínající hodnoty, o něž je třeba vědomě pečovat. A klidně bychom mohli jeho název i poněkud zestručnit: Den svobody a demokracie.

1. leden čili Den ústavy

A pak tu máme ještě onen lednový státní svátek, jehož název je zvláštní (a možná i zavádějící): Den obnovy samostatného českého státu. Poněkud evokuje představu, že Československo čili Česká a Slovenská Federativní Republika byla jakousi cizorodou veličinou, od níž se Češi nakonec 1. ledna 1993 s vypětím všech sil osvobodili a osamostatnili. Zatímco na Slovensku je shodně datovaný svátek slaven s oficialitou, v českém kontextu jde vlastně o přidaný volný den po společensky náročném svátku sv. Silvestra…

Co s tím, jak učinit tento svátek srozumitelným, ctihodným a zároveň aktuálním? Tady nám může být nečekaným rádcem právě nynější prezident republiky Miloš Zeman, aktuálně se projevující spíše jako rusko-čínský (p)rezident a ústavní „ničitel“, systematicky destruující naše demokratické republikánské tradice. A podobně jsou nám inspirací i další dva vrcholní ústavní ignoranti, totiž předseda vlády a obmyšlený majitel „všeho“ Andrej Babiš, stejně jako předseda Poslanecké sněmovny a sněmovní „kytarista“ Radek Vondráček. Miloše Vystrčila jakožto předsedu Senátu PČR z tohoto zvláštního protiústavního gangu ze známých důvodů vyjímám.

Takže, v čem spočívá ona zemanovská inspirace? Je to prosté… K 1. lednu 1993 sice formálně vznikla Česká republika, ale zároveň nabyla své účinnosti i Ústava České republiky, schválená zákonodárci již v prosinci 1992. Zvláště nyní, kdy je náš základní zákon soustavně ohýbán, ignorován či dokonce pošlapáván, bychom jako občané a občanky měli ostentativně projevovat respekt k ústavě. A říkejme tomu třeba (jako v sousedním Německu) ústavní patriotismus… Náš 1. leden by prostě měl být Dnem ústavy!

Den státnosti, Den republiky, Den svobody a demokracie, Den ústavy… Neočekávám, že za současné parlamentní konstelace je možné smysluplně diskutovat o re-designu či re-interpretaci českých státních svátků, poněvadž síla ústavních ničitelů je značná… Přesto svou úvahu předkládám k občanské reflexi, neboť skrze občanskou společnost, která je předpokladem zdravého fungování politického národa, by mohlo (a mělo!) dojít i k spontánní obnově schopnosti slavit státní svátky. A uvědomovat si jejich obsah… Nejsou to totiž jen volné dny, ani jen příležitost k sebeprezentaci dočasných vykonavatelů státní moci, nýbrž dosud nevyužitý zdroj občanského sebevědomí. A toho nám bude v nejbližších letech opravdu třeba.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner