Stav nouze: jak dočasný bude tentokrát?

Za doprovodu řečí o společném zájmu a o tom, že si všichni musíme pomáhat, byl spuštěn stav nouze, v celostátním měřítku poprvé v krátké historii České republiky. Jistě, situace je mimořádná a žádá si mimořádných kroků. To ovšem neznamená, že by nebylo možné a potřebné o nich průběžně a kriticky hovořit.

Kriticky, tj. taky kriticky, se musí mluvit o mimořádných vládních opatřeních už proto, že s „mimořádností“, resp. „dočasností“ máme u nás špatné zkušenosti. Ekonomové prý hovořívají o „efektu západky“ (co se jednou zavedlo, zůstává navždy) a bojí se ho. Já mám spíš životní zkušenost s efektem západky v politice a bojím se ho tuplem.

Za prvé: o co jde

V babišovské Mladé frontě DNES v pátek stručně shrnuli to, co považují za důležité body nynějšího stavu nouze:

1. Lidé nesmějí navštěvovat hospody a restaurace po osmé hodině večerní.
2. Ruší se všechny akce s účastí nad 30 lidí, zavřou se sportoviště, kina, galerie či koupaliště.
3. Češi nesmějí vycestovat do 15 rizikových zemí včetně Německa a Rakouska.
4. Cizinci z těchto oblastí nebudou moci přijíždět k nám.

Když zapátrám v paměti (protektorát vynechávám, byl jsem tehdy docela malé dítě), bod 1 pamatuji ze srpnového týdne 1968. Stav nouze byl aspoň v Praze večer vyhlašován zcela neformálně střelbou z ruských kulometů. Bod 2 nepamatuji v této šíři vůbec. Bod 3 byl tu více, tu méně důrazně prosazován v letech 1948-1989, zatímco bod 4 neplatil vlastně v této důslednosti nikdy.

Jistě, u reminiscencí na minulost platí, že šlo o doby velmi odlišné od toho, co přišlo po listopadovém převratu. Dnešní situace je mimořádná jinak. Uvádím je jen proto, aby byla cítit váha opatření, k nimž se vláda nyní odhodlala, a aby bylo možné líp zvážit, zda a do jaké míry odpovídají vážnosti dnešní situace.

První dva body jsou vlastně bagately: ani ten nejukrutnější režim nemůže zavřít hospody natrvalo a akce s účastí nad 30 lidí se po čase mohou velmi hodit těm, kteří je předtím zakazovali. Daleko podstatnější jsou body 3 a 4, a to také z hlediska jejich větší či menší možné „západkovitosti“ (viz výše).

Ty poslední dva body stavu nouze, který vyhlásila naše nynější vláda, taky hned vzbudily pozornost v Bruselu. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová prohlásila na páteční tiskové konferenci s odkazem mj. na Českou republiku, že úplné uzavírky hranic narušují životy lidí a volný přeshraniční obchod a že Světová zdravotnická organizace (WHO) je navíc nevnímá jako nejefektivnější opatření v boji proti koronaviru. Vyslovila se pro přiměřená opatření a odmítla jednostranné kroky.

Podobně se proti uzavření hranic a pro potřebu lépe koordinovat postup členských zemí EU vyjádřilo několik unijních ministrů vnitra před jejich pátečním jednáním.

Zdá se, že paní předsedkyni a vedení EU vadí hlavně to, že hranice se zavřely ve směru do ČR a pro cizince. Důraz kladou na ekonomickou stránku věci. Já si myslím, že to hlavní je politický aspekt problému. Volné osobní kontakty Čechů do zahraničí a lidí ze zemí EU sem, zvlášť když hranice zrovna shodou okolností vede tudy, kudy kdysi skoro půlstoletí probíhala železná opona, vytvářejí síť, kterou nemůže nahradit virtuální prostor sociálních sítí. Tyto kontakty nezastupitelným způsobem přispívají ke vzájemné dobré informovanosti a ke skutečnému spolužití. Tahle rovina se špatně manipuluje a fixluje. Přicházíme o občanské právo, na němž stojí naše svoboda a které se nedá ničím nahradit. Neměli bychom si ho jen tak nechat brát – tj. měli bychom přitom aspoň hlasitě reptat. Zatím se to nějak moc neděje. To je první věc, o níž jsem chtěl napsat.

Za druhé: hysterie

Moje druhá poznámka se týká společenské atmosféry, z níž „stav nouze“ vznikl a v níž teď kvete. Mocně ji spoluutvářejí listy Babišova impéria, čím dál tím víc spřízněné Právo a pak i komentátoři z hájemství „občanské společnosti“. Zde jsou dva malé příklady „kauz“, které se teď propírají.

Kauza první: Lukáš Jelínek v pátečním Právu napadl herce a ředitele Divadla Na Jezerce Jana Hrušínského za to, že si stěžuje na zrušení divadelních představení „kvůli třiceti nemocným lidem s příznaky lehké chřipky“. Je mi líto, ale představu o třiceti lidech s příznaky lehké chřipky bylo možné vyčíst ze zpráv našich médií. Dodnes se připouštějí jen dva „vážné případy“. Je těžké tomu nevěřit.

Dále: Ti, co jako pan Hrušínský pochybují o smysluplnosti těch či oněch vládních opatření, nemluvili o zrušených představeních někde v Číně nebo v Itálii, ale před pár dny a v Česku. Pan Hrušínský si přitom dovolil kritizovat Andreje Babiše (vida, to se dnes v rámci nově vytvářené národní jednoty pod praporem koronaviru už nesmí). Malá divadla, jako je to jeho, jsou dnes v existenčním ohrožení. Pan Hrušínský má o postupu vlády v této věci pochybnosti. Divíte se mu? To se přece pořád ještě smí. V hodně rozčileném prohlášení před třemi dny vznesl mj. otázku: „Budou se zavírat hranice?“ A vida, už se stalo.

Lukáš Jelínek vytýká Hrušínskému posedlost vůči Babišovi, konkrétně formulaci „Babiš zjevně využil krize, aby ovládl zemi a umlčel kritiky a konkurenty.“ Nenapadlo to v té souvislosti náhodou ještě někoho? Tedy musím se přiznat, že např. mne ano. A smí se o tom mluvit.

Kauza druhá: Další obětí Lukáše Jelínka je „muzikálová hvězdička“ (rozuměj herečka a zpěvačka) Petra Vojtková, která se provinila tím, že „s nastavenou dlaní“ prý někde prohlásila: „Jak to, že dávají rozkazy pod pokutou, berou práci tisícům lidí, ale nejsou schopni finančně zabezpečit své občany, když platíme férově takové daně a mnozí DPH.“

Protože nechápu, proč to vlastně pan Jelínek cituje, o co vlastně panu Jelínkovi jde, podíval jsem se ještě na Blesk.cz, podle něhož si paní Vojtková jinde a jindy postěžovala, že herci kvůli zrušeným představením přijdou o nasmlouvanou práci a výdělky a řekla: „Byla bych moc ráda, kdyby se ministerstvo k věci postavilo férově a s platností dnešního rozhodnutí okamžitě nabídlo řešení v rámci kompenzace či odškodnění v případě, kdy nemáme zaměstnavatele.“ Tak ani to už se nesmí říkat?

Vadí mi na tom vlastně jen jediná věc: Lidé jako pan Hrušínský a zaměstnanci jeho divadla nebo Petra Vojtková mají v souvislostí se „stavem nouze“ a s tím, co mu předcházelo, jakýsi problém. Je to úplně normální, existenční problém. Honorář ani výdělek nejsou sprostá slova. Měli by být v tomto smyslu bráni vážně. Takových lidí bude v příštích týdnech a měsících ještě nesrovnatelně víc. Načež se zvedne novinářský a internetově virtuální řev o tom, že v době, kdy celý národ bojuje o existenci, jim jde jen o mrzký peníz.

Myslil jsem si, že podobné emoce, jejichž závěrečným komickým akordem bylo kdysi slavné Jakešovo vystoupení na Červeném hrádku, jsou pohřbeny v minulosti. Jenže chyba: v nervózní a hysterické atmosféře koronavirové epidemie (vůbec nechci zastírat, že ta epidemie problém je) se rodí lynčerské vášně. Pokud se u nás nenajdou lidé, kteří jsou ochotní se proti tomu postavit, je s námi konec.