Andrej Babiš vrátil do veřejné diskuse téma Kaplického knihovny v Praze na Letné. Ať si o Babišovi myslíme cokoli, znamená to, že máme před sebou druhé kolo debaty o velmi složitém veřejném projektu, který dokáže rozdělit jak širokou, tak i odbornou veřejnost.

Tato debata je dílem fanatická, ale dílem i velmi zajímavá. Její první kolo probíhalo v letech 2007–2012, ale příprava projektu byla po mnoha peripetiích zastavena. Britský architekt českého původu Jan Kaplický přímo uprostřed vzrušeného a pro něj jistě i nepříjemného veřejného sporu v roce 2009 zemřel.

Než se pustíme do obnoveného uvažování o kvalitě návrhu, tak je třeba předem vyvrátit jednu typickou babišovskou lež, totiž že projekt zazdila nekulturnost pražské ODS. To prostě není pravda.

Jistě, spor o extravagantní stavbu v historickém jádru Prahy musel mít nutně svůj odraz i v politice a připomeňme si, že stavbu knihovny slíbil po případném volebním vítězství nepříliš nadšeným Pražanům samotný Jiří Paroubek. Naopak prezident Václav Klaus veřejně hrozil, že se po vzoru aktivistů u jaderných elektráren přiváže k základům stavby a bude se snažit jí zabránit vlastním tělem. Člověku bylo až líto, že minulý prezident nedostal prostor k tomuto akčnímu projevu svého konzervativního idealismu.

K těmto politickým deklaracím však došlo až tehdy, kdy výsledek mezinárodní architektonické soutěže narazil na zásadní a legitimní zpochybnění.

Budova Kaplického knihovny tedy nebyla postavena proto, že Jiří Paroubek nevyhrál volby, nýbrž proto, že kolem architektonické soutěže, kterou Kaplický vyhrál, proběhl vážný spor o její regulérnost. Podle rozhodnutí soudů i podle stanoviska Evropské komise totiž Kaplického projekt nesplňoval základní podmínky soutěže ohledně způsobu uložení deseti milionu knih. Jednalo se o bezpečnostní, a tudíž mimoestetické hledisko. Výsledkem dlouhého posuzování pak byl soudní verdikt, že Kaplického návrh neměl být vpuštěn kvůli nesplnění základních podmínek ani do prvního kola soutěže.

Soutěžní porota si přitom byla tohoto nedostatku vědoma, mnohokrát o něm jednala, ale rozhodla, že kvalita designu, neboli umělecká hodnota díla, je tak vysoká a jméno autora je natolik významné, že nesplnění zadání je možné tolerovat. Jenže soudy nemohly dát přednost estetickému úsudku, ale musely rozhodovat ve shodě s právem.

Podstatu sporu můžeme vyjádřit lapidárně takto: V závazných podmínkách Národní knihovna stanovila, že těch deset milionů knih nesmí být uloženo pod zem. Kaplický ale potřeboval pro naplnění své umělecké vize vytvořit organický tvar chobotnice bez jakýchkoli pravých úhlů, který logicky uložení miliónů knih vylučoval. Proto ve svém projektu navrhl umístit depozitáře pod zem. Jako by ty knihy byly při stavbě knihovny až na druhém místě.

Snadno můžeme tudíž dojít k závěru, že Kaplický nestavěl knihovnu, nýbrž svůj vlastní pomník. Vzhledem k nepopiratelnému významu českého architekta komise „přimhouřila oči“ a Kaplického dílo vybrala za cenu porušení podmínek soutěže. Tím si vytvořila kolosální problém.

Současnou stavbu Kaplického knihovny dále problematizují i další skutečnosti.

Jednak Národní knihovna obdržela po zastavení projektu na Letné značnou finanční kompenzaci za účelem modernizace stávajících depozitářů, a tudíž využití Kaplického projektu by se muselo zřejmě předefinovat. Objevily se návrhy, aby objekt využívala místo knihovny Akademie věd. Na tom je zřejmé, že motivem obránců projektu není vytvoření dobré knihovny, nýbrž realizace velkolepého uměleckého díla na horizontu historického jádra Prahy.

I to lze pochopit. Všichni zběžně známe Guggenheimovo muzeum moderního výtvarného umění od Franka Gehryho v baskickém Bilbau a přitom si jen málokdo vzpomeneme na jediný obraz, který tam visí. Dodejme, že tato pozoruhodná stavba tvoří identitu města, ale nesoupeří s žádnou blízkou dominantou, skrze kterou bychom si vybavili Bilbao. Kaplického knihovna by se ovšem dostala do okamžité konfrontace či napínavé korespondence s katedrálou svatého Víta.

Druhou komplikací je skutečnost, že autor zemřel a existuje vlastně jen ideový záměr, který není rozpracovaný ani do hrubých detailů. Architekti vedou diskusi, jak v takovém případě postupovat, kdo by vlastně byl ten povolaný následovník. Tento problém by jistě realizaci prodloužil, ale není určitě neřešitelný. Sagrada Familia v Barceloně také ještě není dostavěna a přitom je Gaudí již devadesát let po smrti. A chrám se dále staví a ještě mnoho let bude stavět.

Realizace velkých stavebních projektů v kulturních dějinách lidstva souvisely velmi často s aktuální politickou mocí. Vlastně už od doby egyptských pyramid. Kdyby papež Julius II. nebyl mnohem více válečník než kněz, těžko by postavil chrám svatého Petra v Římě.

Proto není od věci, když se projektu citlivého architekta ujímají autoritáři, tedy Jiří Paroubek a Andrej Babiš. U obou byl přitom mnohokrát zaznamenán zřetelný kulturní deficit a ani jeden ničím nepřipomíná Lorenza Nádherného z medicejské Florencie. Těžko jim ale vyčítat zájem o inovativní stavby, jakkoli je jasné, že tím oslovují specifické cílové skupiny, jež mohou vyvážit jejich populistickou a ultralidovou politiku.

Kdyby totiž proběhlo v Praze o Kaplického knihovně referendum, projekt by vyhrát patrně nemohl. Iniciativa, která bojuje za Kaplického knihovnu, se poněkud nesmyslně jmenuje „Demokracie staví“, ale k realizaci tohoto projektu by bylo případnější založit iniciativu „Diktatura staví“.

Obří inovativní stavby jistě vznikají i v demokracii, ale spíše jako soukromé projekty, a tudíž – v evropských reáliích – mimo historická jádra měst. Příkladem je úžasná čtvrť La Défense v Paříži. Ve staré zástavbě se jedná obvykle o projekty, které při veškeré modernosti respektují svými rozměry dané místo, jako je třeba Miluničův Tančící dům v Praze.

Na to, aby gigantická a extravagantní stavba proběhla v režimu velké veřejné stavby, je potřeba, aby někdo držel pevně v rukou otěže veřejné moci. Třeba tak pevně, jako významný budovatel inovativních veřejných staveb Benito Mussolini.

Kaplického výtvarný svět organické architektury je překvapivý a svým způsobem kouzelný až strhující. Je to svět přírodních tvarů v nových lidských, a tedy čistě duchovních souvislostech. Kdyby v poušti Gobi vzniklo z jeho návrhů celé město, tak bychom tam jezdili se zatajeným dechem, neboť bychom se ocitli uvnitř čisté poezie. Jeho stavby ovšem vyžadují kontext. Kaplického muzeum Ferrari v Modeně je překrásná a funkční stavba, jež byla postavena vedle historické továrny pana Ferrariho za hranicí historického města.

Jenže Kaplického obchodní dům Selfridges v Birminghamu je sice považován za nejvýznamnější realizovanou autorovu stavbu, nicméně toto rozměrné dílo získalo v rozsáhlé anketě nelichotivý titul „nejošklivější stavba Anglie“. Není divu, neboť do kontextu daného místa zasáhla stavba arogantně a značné části tamních obyvatel prostě ublížila. Jakkoli mají její tvary své zřetelné výtvarné kvality.

Andrej Babiš je podobně jako Julius II. schopen velkých budovatelských činů. Navzdory rozhodnutí soudu má na to, aby svou aktuální silou postavil Chobotnici. Nepochybně by našel s Robertem Pelikánem a s Adrianou Krnáčovou metodu, jak právní problémy neregulérní soutěže hravě smést ze stolu. Potíže se stavbou Kaplického knihovny na Letné prostě může vyřešit jen Velký vůdce.

A my zase můžeme uvažovat, zda by Kaplického knihovna a její veliké oko vysoko nad Prahou bylo symbolem české duchovní modernosti anebo naopak mocenské arogance a nerespektu k jednomu z nejkrásnějších míst na celém světě. Aby nakonec nebylo symbolem toho velkého oka všudypřítomného státu, kterým se nás všechny chystá sledovat orwellovský Velký bratr.

Každý má právo na svůj názor.