Česká televize, ilustrační foto FOTO: Rostislav Kaplan
FOTO: Rostislav Kaplan
Jmenování Jitky Obzinové do čela zpravodajství Českého rozhlasu se nápadně podobá vánoční krizi v České televizi před dvaceti let. Tehdy jsme jako reportéři ČT nesouhlasili se jmenováním generálního ředitele Jiřího Hodače, který plánoval dosadit do čela zpravodajství a publicistiky Janu Bobošíkovou. Aby v duchu představy „státní televize“ normalizovala zpravodajství a eliminovala publicistiku. Tím ale ona podobnost končí.
Tehdy totiž byla jiná společenská a politická atmosféra. U moci byla od roku 1998 menšinová vláda ČSSD, jejíž předseda Miloš Zeman podepsal s ODS, respektive Václavem Klausem, tzv. opoziční smlouvu. Kvůli tomu si v podstatě rozparcelovali republiku a válcovali skutečnou opozici, která se sdružila pod názvem Čtyřkoalice. V té době, připomeňme, navíc působil na politickém a mediálním poli Vladimír Železný, velký spojenec zejména Václava Klause. Taková vlivná persona tady od jeho dob na Nově nebyla.
Takže, v podstatě se původně náš morální a odborný nesouhlas s normalizačními choutkami ve veřejnoprávní televizi dua Klaus–Zeman stal platformou pro další politický střet dvou nesmiřitelných táborů. Přitom s tou odborností tandem H+B, zejména Jiří Hodač, který se nejdřív potuloval po budově zpravodajství jako takový Brubaker, byl na štíru. Mám spoustu historek, jak nechápal, proč stříháme jen obraz a synchrony a komentáře tam dodáváme až při kompletaci ve zvukové režii těsně před vysíláním. On prostě chtěl mít texty v ruce, aby mohl reportáž zastavit před tím, než se dostane na obrazovku. Protože opoziční smlouva chrlila jednu kauzu za druhou a bylo třeba informace o nich zarazit, nevysílat.
Také jsme na začátku psali různá komuniké, četli je na obrazovce či nechali „viset“ před zprávami. Youtube či facebook, nedejbože twitter, nic nebylo tak rozšířené, protože jsme všichni měli tlačítkové mobily. Tvrdé výroky vládních politiků, samozřejmě na Nově pana Železného, pak radikalizovaly náladu mezi reportéry a moderátory ČT, když tu najednou padlo rozhodnutí obsadit v budově zpravodajství, tzv. Ótéence, newsroom, z něhož se vysílaly zprávy.
Tak vznikl „betlém“, kdy moderátoři četli zprávy a my za nimi mlčky s trikolórami na hrudi stáli. Vánoce nevyjímaje. Ten den také začala vysílat své zprávy i Jana Bobošíková se svým týmem, v podstatě „do zdi“, protože odbavovací tým ČT byl na naší straně, na straně vzbouřenců. Informace o krocích Bobovize, jak se jí říkalo, jsme měli s předstihem, protože jsme do jejích řad nasadili zvěda. V newsroomu jsme spali, vždy ale někdo bděl a držel službu, kdyby se nás pokusila bezpečnostní agentura vynést. Ano, i taková varianta byla zvažovaná. Stávka ale vyprovokovala obrovské občanské vzepětí, kdy se před budovou televize konaly každý večer demonstrace, lidé nám nosili jídlo a cukroví, které jsme si do zabarikádovaného newsroomu vytahovali v kbelíku na laně z parapetu u okna.
A mezi svátky za námi začali chodit politici z obou táborů, schůzky se konaly v garážích a jejich smyslem bylo vyjednat návrat k běžnému provozu televize. Dnes můžu přiznat, že kdyby nás na tom malém prostoru ještě chvíli dusili, tak se to asi položilo.
V rámci dohod z garáží se generálním ředitelem stal Jirka Janeček, moderátor zpráv a vzbouřenec, zpravodajstvím byl pověřen Zbyněk Honys, člen ODS. Do publicistiky nám jako kata nasadili nějakého redaktora z Ostravy, ani mu nemůžu přijít na jméno, protože se vůči nám choval strašně nekolegiálně, respektive jako skutečný normalizační cenzor. To nás prakticky všechny postupně vedlo v průběhu dalšího roku ke znechucenému rozvázání pracovních smluv dohodou.
Tedy, podobnost s ČT je v aktuální situaci Českého rozhlasu při bližším pohledu nesrovnatelná. Obrovské figury – Klaus, Zeman, Železný – jsou pryč, politiku doválcoval Andrej Babiš a nastupuje koalice s étosem nového politického stylu, spacáky dnes pohodlně nahradí sdílení na sociálních sítích. Ačkoliv… Já jako životní pankáč koukám na těch 250 podpisů pod #nebudemezticha rebelsky. Jo, a kolegové, hlavně se nenechat vtáhnout do politické šarvátky. Budou se tvářit jako kamarádi, ale nakonec se na vás vykašlou.
