HISTORIE / Během pražského jara došlo po nástupu ministra vnitra Josefa Pavla k rozvalu stávajícího aparátu komunistické Státní bezpečnosti. Nebylo divu, že ohrožení mocenských pozic tajné politické policie vedlo až k situaci, kdy se někteří její příslušníci ve spolupráci se sovětskými bezpečnostními orgány podíleli na přípravách okupace. 

Necelý měsíc po jmenování nové vlády, dne 6. května 1968, seznámil ministr vnitra Josef Pavel se svými názory a politickými vizemi vybrané funkcionáře resortu. V projevu vyslovil mimo jiné nepříliš populární názor, že Sbor národní bezpečnosti neplní dobře své úkoly a „jako celek není schopný akce“. Tento vysoký představitel Komunistické strany Československa prohlásil: „Jsme teď v tak nepříznivé společenské pozici, že každý eventuální zásah bezpečnosti, byť plně oprávněný a zákonný, je předem posuzován s nedůvěrou.“ Důvody bylo podle něj nutné hledat v nesprávné praxi minulých let. „Státní bezpečnost je zkompromitována hlavně svojí činností a metodami z padesátých let, Veřejná bezpečnost zase pochybnými mocenskými zásahy proti mládeži a studentům v nedávné době.“

Ambiciózní plány 

Tento názor nijak nezvedl ministrovu oblibu zejména v řadách Státní bezpečnosti. Zvláště poté, co podpořil očistu SNB od příslušníků zkompromitovaných svou předcházející činností. „Odsuneme je z řad Sboru národní bezpečnosti. Postupně bude třeba zařadit je do jiné práce, prostě dát jim možnost, aby žili jako ostatní občané, pokud mají nějakou objektivní vinu za ty minulé věci.“ Ministr vyjádřil také přesvědčení, „že ve Sboru jsou zdravé síly a že společně, kolektivně celkovou očistu Sboru vyřešíme. (…) Ani kádrové změny nemůžeme přeceňovat a vidět, že jsou samospasitelné.“ Hlavní záruku viděl ministr Pavel ve vybudování zcela nového systému bezpečnostní praxe.

Realizace Akčního programu KSČ v resortu vnitra podle něj především znamenala změnu organizační struktury ministerstva. Ta měla přinést přísné oddělení ministerstva vnitra od výkonného aparátu Sboru národní bezpečnosti. „Akční program nám dále ukládá rozdělit dosud jednotný Sbor na samostatné složky Státní a Veřejné bezpečnosti. Je nepochybné, že jejich dřívější sloučení se v praxi neosvědčilo. Rozdělování už prakticky začíná. Bude to však vyžadovat řadu opatření právě organizační i kádrové povahy. Dole se rovněž musíte na to začít připravovat,“ vzkazoval ministr podřízeným.

Vedle nové organizace požadoval zavedení nového stylu práce. „Zejména u Státní bezpečnosti na tzv. vnitřních bázích už nebude nyní možné ani nebude povoleno sledovat lidi pouze proto, že s něčím nesouhlasí. Vycházíme ze základního předpokladu, že Státní bezpečnost nemůže být zneužívána ve prospěch jednotlivce a že nebude napříště mít možnost ovlivňovat vnitropolitické problémy.“ 

Neoblíbený ministr

Začátkem června 1968 ministr vnitra Josef Pavel v reakci na „některé znepokojivé signály o politických názorech“ příslušníků Státní bezpečnosti i alarmující informace o „morálně politickém stavu vybraných útvarů, kázni a úrovni řízení“ zřídil zvláštní čtyřčlennou skupinu, jejímž úkolem bylo provést „průzkum v jednotkách“, ověřit údaje o jejich „skutečném stavu, zjistit příčiny“ a v neposlední řadě „navrhnout řešení“.  

Dne 4. června 1968 zjišťovala tato skupina složená z pracovníků ministrova sekretariátu názory funkcionářů krajské správy SNB a druhého nejdůležitějšího kontrarozvědného útvaru – správy Státní bezpečnosti Praha. 

Náčelník krajské správy plk. Bohumil Říha označil morálně politický stav příslušníků útvarů Veřejné bezpečnosti za „dobrý“, u Státní bezpečnosti jako „nižší, ovšem nikoliv špatný“. Jako „značně rušivé faktory“, ovlivňující morálně politický stav útvarů tajné policie, uvedl „existenční nejistotu“ příslušníků Státní bezpečnosti a „nevyjasněné pracovní zaměření na vnitřních bázích a na ekonomickém úseku“.

Příčinu tohoto stavu plk. Říha viděl v postojích ministra Pavla. „U příslušníků se vytváří názor, že ministr problémům v práci Stb nerozumí (plete si pojmy), prohlašuje, že má koncepci (ačkoliv opak je pravdou), že vyřešení otázek brzdí a dokonce se objevují i krajní názory, které spatřují v nečinnosti ministra záměry sledující likvidaci státobezpečnostního aparátu. Šíří se zprávy, že ministr připravuje hromadné propouštění příslušníků.“ Tyto pověsti měly být zesilovány i Pavlovým odmítáním jednat s vedoucími funkcionáři Státní bezpečnosti. 

Také zástupce náčelníka krajské správy SNB pro Státní bezpečnost ve Středočeském kraji pplk. Molnár hodnotil morálně politický stav u příslušníků Státní bezpečnosti jako dobrý. Tvrdil však, že je negativně ovlivňován nečinností vedení ministerstva vnitra, zejména pak ministra, a nedostatečným řízením ze strany Hlavní správy StB. Bezkoncepčnost v řešení problémů Státní bezpečnosti se prý projevila i na služebně politickém aktivu konaném 6. května 1968. Z referátu ministra Pavla o neakceschopnosti Státní bezpečnosti tu bylo podle Molnára zřejmé, že je mylně informován. „Ministr ve svých projevech určených veřejnosti se nezastal poctivých příslušníků Stb, odmítl používání operativní techniky, zeslabil práci s agenturou.“

Pracovní morálku orgánů politické policie hodnotil však Molnár jako dobrou. „Provádí se průzkum možností převedení některých agend z Stb do VB. Jako reálné se jeví převedení valutové agendy, včetně tabulkových celkových počtů a pracovníků. Řada pracovníků Stb k VB přejde dobrovolně…“.  

Averzi vůči ministrovi považoval Molnár za přechodnou a nijak vážnou. Byly mu prý také známy těžkosti, spojené s výkonem funkce ministra vnitra. „Svědčí o tom i skutečnost, která je mu známa, že s. Pavel byl až pátým kandidátem, který úřad přijal.“ 

Pplk. Molnár šel zároveň tak daleko, že kriticky hodnotil pasivitu náměstků ministra vnitra plk. Jana Záruby, plk. RSDr. Štefana Demjana a plk. Jindřicha Thona. Odmítavě se stavěl i k řídící činnosti Hlavní správy Státní bezpečnosti. Stejně jako jeho kolegové prosazoval zpřesnění Akčního programu ministerstva vnitra. „Zejména bude nutno analyzovat problematiku vnitřního nepřítele, existují podmínky, umožňující činnost… K-231, KAN, Akademie socialistické mládeže atd.“, vysvětloval tento velitel Státní bezpečnosti ve Středočeském kraji. 

Pplk. Molnár popsal také nedávný rozklad řídících struktur Státní bezpečnosti i porušování vnitřních směrnic ministerstva vnitra. „Vzhledem k tomu, že agentura nosila zprávy a nikdo o ně neměl zájem (včetně s. Záruby), pokusili se někteří pracovníci, cestou svých známostí, informovat některé vedoucí stranické pracovníky (s. Kriegel, Smrkovský, Indra apod.).“ Postěžoval si, že nebyl rozkazem obnoven „přísný režim v podávání získaných zpráv“. 

Skrytý boj

Souhrnná zpráva čtyřčlenné ministrovy skupiny konstatovala, že kontrarozvědka Státní bezpečnosti se v důsledku vážných chyb, které měly „své kořeny v minulosti“, nachází v kritické situaci. „Nová politická situace… po lednovém zasedání ÚV KSČ, znamenala, spolu s nutností odstranit minulé deformace, rozpad dosavadního systému práce Státní bezpečnosti. Tento krach v důsledku dřívějších politických chyb v pojetí a účelech byl provázen i kompromitací používaných forem a metod.“ Převážná většina příslušníků politické policie se podle zprávy nedovedla v nové situaci orientovat „ani politicky a tím méně pak pracovně. Zvlášť výrazně se to projevilo v činnosti náčelníků všech stupňů.“ 

Jak prokázaly pohovory, které ministrova skupina vedla, uplynulé čtyři měsíce nestačily funkcionářům tajné policie k pochopení faktu, že realizace akčního programu KSČ musí mít „významný dopad“ také na poslání, zaměření, úkoly a metody práce Státní bezpečnosti. Pochopení, že „dosavadní model“ bezpečnostní práce „nejen že nevyhovuje, ale stojí v příkrém rozporu s novými potřebami.“

Náčelníci byli přesvědčeni, že zaměření a úkoly by měly zůstat „bez podstatných změn“, navrhovali Státní bezpečnost pouze přejmenovat na kontrarozvědku, zdokonalit některé metody a formy práce, a hlavně zajistit jejich konspiraci, aby se nestaly známými ve veřejnosti. „Podstatné otázky jako celkové zaměření, úkoly, kvalifikační struktura aparátu, základní pracovní metody, úprava vztahů ke stranickým a státním orgánům nejsou předmětem vážnějších úvah.“ Převážná část příslušníků Státní bezpečnosti nepochopila, že půjde o „fundamentální přestavbu systému, změnu v pojetí práce, v přístupech a konečně i v organizační struktuře“. 

Za převládající tendenci označila ministrova skupina snahy příslušníků StB „zavést věci do ztracena, za zády ministra obnovit staré pojetí práce, dokázat, že bez takto aplikovaného pojetí“ Komunistická strana Československa, „v jejímž jménu si zvykli vystupovat, nemůže plnit svou úlohu.“ Důkazem se stalo svévolné obnovování agenturně-operativní činnosti „na vnitřních problematikách“ (např. sledování prof. Václava Černého), volání po obnovení „starých metod práce, využívání polopravd k ovlivňování hodnocení vnitřní situace, intenzivní navazování osobních kontaktů s některými vlivnými funkcionáři strany a státu, svévolné informování různých stranických funkcionářů mimo služební postup apod.“.

V souhrnné zprávě byly také prezentovány názory obou zástupců náčelníka krajské správy SNB Praha pro Státní bezpečnost pplk. JUDr. Jaroslava Saksla a pplk. Molnára, kteří doslova prohlásili, že v rámci Státní bezpečnosti nemůže být „aplikována ta část akčního programu, která nedovoluje pracovat na vnitřních problematikách“, ba dokonce „v budoucnosti“ bude muset být tato část „revidována“. 

Provedený průzkum tak nesporně potvrdil vážné narušení kázně v útvarech Státní bezpečnosti, mobilizování sil pro zachování dřívějšího systému práce, vyvolávání nedůvěry v osobu ministra vnitra a oslabování akceschopnosti útvarů politické policie. Odpovědnost za tento nepříznivý stav nesli podle zprávy příslušní náčelníci, nezvládající situaci „politicky ani odborně“, kteří se solidarizují „se zaostalými a nezdravými náladami.“ 

Konsolidaci poměrů na ministerstvu vnitra, především ve Státní bezpečnosti, viděli autoři zprávy v okamžitém uvolnění náčelníků a příslušníků, kteří se v minulých letech podíleli „na porušování zákonů a v současné době jsou hlavními nositeli konzervativních názorů a zaostalých nálad.“  

Mezi funkcionáři doporučenými ke zproštění výkonu služby se ocitli i dva vedoucí představitelé krajské správy Sboru národní bezpečnosti Praha, konkrétně náčelník krajské správy SNB plk. Bohumil Říha a jeho zástupce pplk. Saksl.   

Jedna z přehledných zpráv o situaci na útvarech Státní bezpečnosti krajské správy SNB Praha konstatovala: „Přesvědčení samozřejmě zůstalo, ale měnila se taktika. Začal skrytý boj proti novým názorům, rafinovaně se dokazovala nesmyslnost prohlášení politických funkcionářů, nového ministra a jiných opatření. (…) Tím byla vytvořena atmosféra, kdy se jednoznačně označil za neschopného samotný ministr, akční program byl brán jako nutné zlo a bylo poukazováno na skutečnost, že jde o likvidaci státobezpečnostní práce, která je řízena lidmi, kteří nerozumí jejich specifičnosti a mnohdy se hledal i úmysl škodit.“ 

Dne 15. července 1968 byl skutečně plk. Bohumil Říha ve funkci náčelníka krajské správy SNB Praha nahrazen pplk. Josefem Karasem a odvolání se dočkal i jeho zástupce pplk. Saksl. V čele útvaru tak z předchozího vedení zůstal pouze pplk. Molnár. U podřízených příslušníků Státní bezpečnosti vzrůstala nervozita. 

Pokračování zítra

Poprvé otištěno ve Sborníku textů Srpen 1968. Čtyřicet let poté. Cep, Praha 2008