Prezidentova návštěva u Andreje Babiše znovu připomněla aféru farmy Čapí hnízdo, vyšetřované kvůli podezření z dotačního podvodu. Nic nemůže být okatějšího, než takto průhledně naaranžovaný pokus Zemanova spojence vyvinit a zpochybnit vyšetřování. Nebylo to poprvé, kdy se protnuly jejich zájmy. Zavzpomínali u ohrady s klokany na privatizaci Unipetrolu?

Andrej Babiš rád zdůrazňuje, že na rozdíl od jiných nelže, nekrade a nikomu nejde na ruku. V projevu na parlamentní schůzi k Čapímu hnízdu se rozčiloval: „To se za 26 let budování kapitalismu v Čechách neobjevily důležitější kauzy?“ Poté jich vyjmenoval celou řadu, na svoje vlastní však nevzpomněl.

[ctete]51138[/ctete]

Fiasko první Zemanovy privatizace

V historii podnikání majitele Agrofertu nepochybně existují mnohem závažnější stíny, než možné zneužití padesáti miliónů korun z evropských dotací. Špičkou ledovce je dvojí privatizace petrochemického holdingu Unipetrol, přičemž u obou hrály klíčovou roli Babišovy nadstandardní vztahy s vládami sociální demokracie.

První kapitola se začala psát v roce 1999, kdy Zemanova vláda provedla v Unipetrolu čistku a do vedení dosadila manažery spojené s Agrofertem. Babišův holding následně těžil z výhodných smluv s tímto státním podnikem celé tři roky, než Zemanův kabinet přikročil k jeho privatizaci.

Proti očekávání uspěl Agrofert s vlivnými přímluvci v zádech, v čele s propagátorem „české cesty“, ministrem průmyslu a obchodu Miroslavem Grégrem. V prosinci 2001 vyhrál výběrové řízení, ačkoli nabídl 11,7 miliardy korun, což bylo o dvě a půl miliardy méně, než hlavní konkurent Rotch Energy. Trh tehdy na sporné rozhodnutí reagoval propadem akcií Unipetrolu o 45 procent.

Babiš následně otálel se zaplacením, ačkoli tvrdil, že má zahraniční strategické partnery a dojednaný úvěr. Nakonec dostal nůž na krk od nastupující Špidlovy vlády a v září 2002 Unipetrol vrátil. Naprosté fiasko Zemanovy první privatizace a negativní zkušenost se slovenským predátorem však nebránily tomu, aby se skrytě zúčastnil druhého pokusu, tentokrát v režii Špidlovy vlády.

Druhou privatizaci Unipetrolu provázely ještě větší skandály na české a polské straně, přičemž se v ní objevili stejní hráči. Není od věci kauzu připomenout a osvěžit tak paměť nejenom těm, kteří by na ni nejraději při svatém boji proti všem nepravostem polistopadového vývoje zapomněli.

Poradní komise vlády: Neprůhledné a nevýhodné

V lednu 2004 se Špidlův kabinet rozhodl prodej 63procentního státního podílu Unipetrolu zopakovat. Ani on se nevyhnul vážné kritice, dokonce z vlastních řad. Ze šesti platných nabídek následně kabinet tři z nich vyřadil, navzdory doporučení tehdejší poradní komise vlády. Jak později vyšlo najevo, komise tento postup vzápětí zpochybnila.

Jak vyplývá z jejích zápisů, „byla tak snížena transparentnost privatizačního procesu. Tím, že vláda vyřadila dvě ze tří nejvyšších nabídek, značně omezila konkurenci.“ Dále expertní komise uvádí, že kdyby stát nesnížil počet uchazečů, mohl za Unipetrol získat několik miliard korun navíc.

Do užšího výběru postoupily polská společnost PKN Orlen, maďarský MOL a Shell. Konečnou nabídku nakonec podal jediný PKN Orlen, který zaplatil celkem zhruba 14,7 miliardy korun. Kabinet ji v dubnu 2004 přijal a prodej byl dokončen za Grossovy vlády v roce 2005.

Aféra Orlengate

Do celého procesu však zasáhlo zahájení rozsáhlého vyšetřování na polské straně. Roznětkou se staly zprávy, že nejbohatší polský magnát Jan Kulczyk se na podzim 2003 sešel ve Vídni s významným důstojníkem ruské tajné služby Vladimirem Alganovem, který dříve působil jako agent KGB v Polsku. Polští zpravodajci varovali před tím, že by se domácí podniky mohly dostat pod ruský vliv. Kulczyk přitom měl podíl i v PKN Orlen.

Kulczyka začala vyšetřovat policie a krakovská prokuratura. K aféře „Orlengate“ následně vznikla vyšetřovací komise polského Sejmu, která zahájila činnost v červenci 2004. Důvodem bylo podezření, že vedení Orlenu pomáhalo polské ropné mafii k miliardovým daňovým únikům a nakupovalo za nevýhodných podmínek podniky v zahraničí. Toto vyšetřování přineslo řadu závažných odhalení.

Bývalý člen vedení PKN Orlen Krysztof Kluzek vypověděl, že vedení holdingu už dlouho dopředu vědělo o tom, jakou cenu nabídnou v privatizaci Unipetrolu jejich konkurenti, a že jim tyto informace zajistil šéf podniku Agrofert Andrej Babiš, jehož blízkým kontaktem ve vládě byl právě expremiér Stanislav Gross. Tehdejší vedení PKN Orlen pak s Agrofertem uzavřelo dohodu, že pokud v české privatizaci PKN Orlen zvítězí, prodají výhodně Agrofertu pět lukrativních chemických továren patřících Unipetrolu (Agrobohemie, Aliachem, Kaučuk, Paramo a Chemopetrol).

Ze závěrů vyšetřovací komise polského Sejmu

V závěrech zprávy vyšetřovací komise polského Sejmu se ke koupi holdingu Unipetrol mimo jiné uvádí:

Orlen, který se pokoušel o koupi českého petrochemického koncernu UNIPETROL, sliboval prodej jeho chemické části místnímu byznysmenovi Andreji Babišovi. Nabídka Orlenu byla podhodnocena o 200 milionů eur a pokuta za odstoupení od smlouvy činila 75 milionů euro. Poradci vedení polského koncernu neskrývali, že smlouva je nezbytná, aby zvítězili ve výběrovém řízení na nákup akcií Unipetrolu, vyhlášenému českou vládou. Andrej Babiš je v Praze velmi vlivný, patří do okruhu blízkých známých mj. Stanislava Grosse, šéfa vládní ČSSD.

Závazky Agrofertu byly minimální. Musel zpřístupnit Orlenu všechny informace a dokumenty týkající se Unipetrolu a jeho dceřiných společností a místních poměrů, i atmosféry panující ohledně privatizace. Ale spolupráce Agrofertu s Orlenem měla mnohem širší charakter, než bylo zachyceno ve smlouvě. Neskrýval to viceprezident (Orlenu) Slawomir Golonka. Česká vláda odmítla nabídku, která byla o 40 procent vyšší, než ta polská (Orlenu): Polská nabídka měla být z hlediska kvality, předvídatelnosti a ceny lepší.

„Nedoceněným prvkem této transakce bylo zahrnutí místního partnera, společnosti Agrofert, s jeho sítí kontaktů a ekonomických vlivů v ČR,“ říká otevřeně Golonka v rozhovoru pro měsíčník „Nowy Przemysl“. Nakonec zůstala na nákup akcií Unipetrolu pouze nabídka Orlenu.

Vlivy Agrofertu musely být ohromné, jestliže se mu podařilo českou vládu přesvědčit, aby odmítla nabídku o 40 procent vyšší než od PKN Orlen. Tento rozdíl (mezi nabídkami) činí gigantických 180 milionů eur. Je téměř identický jako ztráta Orlenu na prodeji chemické části Unipetrolu Agrofertu. Hodnotnou výpověď týkající transakce s Unipetrolem poskytl vyšetřovací komisi svědek Krzysztof Kluzek, který informoval krakovskou prokuraturu o nahrávkách svědčících o korupci při privatizaci Unipetrolu.

Macierewicz: Příklad jednoznačné korupce

Jak v té době napsala Mladá fronta DNES (26. 9. 2005, „Poláci zmiňují Grosse v souvislosti s korupcí“), vyšetřování se u Unipetrolu zabývalo i podezřelými smlouvami, které uzavřelo bývalé vedení Orlenu s Agrofertem. „Gross a Andrej Babiš tam jsou zmíněni jako příklad jednoznačné korupce, která privatizaci Unipetrolu provázela,“ řekl MF DNES předseda vyšetřovací komise polského Sejmu Antoni Macierewicz k obsahu zveřejněné zprávy.

Aféru Unipetrol provázela řada podivných a věrohodně nevysvětlených příběhů. Polský tisk v té době obsáhle informoval o podezřeních z obrovské korupce, která měla prodej Unipetrolu provázet. Spekuloval o tom, že na polské i české straně bylo napůl rozdáno 42 miliónů euro (1,2 miliardy korun), což zaznělo na nahrávce polského lobbisty Jacka Spyry, který hovořil s Kluzkem.

Vyšetřováni byli následně i ministři české vlády, která o prodeji holdingu rozhodovala, v čele s bývalým premiérem Špidlou. Výše uvedené spekulace se však nepodařilo prokázat. Gross i Babiš korupci odmítli a vznik kauzy přičetli nekalé konkurenci.

„Pět na stole v českých“

Nejznámějším příběhem se stala kauza „pět na stole v českých“ tehdejšího tajemníka premiéra Jiřího Paroubka Zdeňka Doležela. Na schůzce s lobbistou Spyrou měl požadovat pět miliónů za dodání informace o privatizaci Unipetrolu. Údajně měly skončit u Stanislava Grosse. Doležel byl následně podmíněně odsouzen.

Vyšetřování skončilo, a zůstala jen pachuť z obřího klientelismu, který prodej Unipetrolu provázel. Poněkud hořkou pilulkou je vyšachování Agrofertu ze hry. Nové vedení PKN Orlen se ke smlouvám s Babišem nehlásilo a odmítlo mu předat podíly Unipetrolu, sjednané za velmi nevýhodných podmínek.

Epilogem je pravomocné rozhodnutí soudu z dubna 2015, které neuznalo Babišovy nároky na odškodnění ve výši 20 miliard korun za jednostranné vypovězení smlouvy. PKN  Orlen nakonec musel zaplatit jen smluvní pokutu ve výši 2,7 miliardy korun. To pro něj bylo výhodnější, než přenechat Agrofertu podniky s účetní hodnotou 7,6 miliardy.

Mlha pochybností zůstává

Nad oběma privatizacemi Unipetrolu se dosud vznáší mlha pochybností. Možná by trochu světla mohli vznést tehdejší rozvědčíci, ředitel Úřadu pro zahraniční styky a informace Karel Randák a jeho náměstek Jan Beroun. Ale to zní jako vtip. Randák následně s Babišem spolupracoval a Berouna doporučil na post ředitele Vojenského zpravodajství.

Závažná podezření z porušení zákona se nepodařilo prokázat. Ale to ani u jedné z kauz, které Babiš agilně vyjmenoval při obhajobě Čapího hnízda. Dozví se někdy veřejnost o Unipetrolu pravdu?

[ctete]52497[/ctete]