Strach z vražedných útoků je namístě, ale nesmí nás ovládat, říká německý psycholog

Nepředvídatelnost teroristických útoků postavila náš pocit bezpečí na hlavu, říká v rozhovoru pro rozhlasovou stanici Deutschlandradio Kultur psycholog Jens Hoffmann. Podle něj se musíme naučit vědomě zacházet s naším strachem. K tomu patří také schopnost se i nadále svobodně pohybovat ve veřejném prostoru. Rozhovor byl odvysílán již 16. listopadu 2015 a některé Hoffmannovy předpovědi se bohužel naplnily. Otázky pokládal redaktor Dieter Kassel. 

Kdo jde v Mnichově do restaurace, v Kolíně nad Rýnem na koncert nebo v Saské Kamenici do kavárny, nedělá nic jiného, než co dělali lidé v Paříži nebo v Nice – lidé, kteří se stali obětí vražedných teroristických útoků. I proto nabírá ohrožení konkrétnějších obrysů a začíná ovlivňovat naše životy. Jak žít a zacházet s tímto pocitem, se chci nyní zeptat Jense Hoffmanna, psychologa z Týmu psychologie a bezpečnost. Dobré jitro, pane Hoffmanne!

Dobré ráno!

Je v podstatě úplně normální cítit se nyní v ohrožení. Je na tom třeba i něco pozitivního?

Je to především, jak říkáte, zcela normální reakce na extrémní prožitky, které nyní zažíváme. Naštěstí jsme v západní a střední Evropě zvyklí na to, že ve všedním životě musíme počítat s relativně malou mírou násilí. A už vůbec ne s náhlými útoky a přepadeními, při nichž nás chce někdo zabít. Pak nás to samozřejmě znejistí, protože je náš pocit bezpečí najednou a zásadním způsobem postaven na hlavu. Takže ten pocit je normální.

Pozoruji u sebe – a slyším to říkat i jiné lidi, že tentokrát je účinek jiný než po útocích z 11. září nebo po útocích v Madridu a Londýně. V čem to spočívá? Přece ne jen v tom, že Paříž je vzdálená pouze pár set kilometrů?

Ale ano, samozřejmě také. USA jsou daleko. Vzdálenost hraje roli, ale jistě také nevypočítatelnost nejnovějších útoků. V Madridu byly napadeny předměstské vlaky, v Londýně veřejná doprava nebo Twin Towers v New Yorku. To jsou všechno velmi specifické cíle. Nynější plán útočníků je zjevný: zasazovat relativně nepředvídatelné útoky na veřejnosti, v restauracích, na ulicích. To přirozeně zvyšuje pocit nevypočítatelnosti, a tím i pocit strachu a znepokojení.

Z tohoto důvodu, ale také kvůli tomu, jak jste uvedl, protože je pocit strachu normální, co s tím? Jíst jen doma, nechodit do kavárny, na koncerty? To přece také nemůže být řešení.

To je jisté, v tom s vámi souhlasím. Nejprve je důležité si uvědomit, že strach je normální reakce, přijmout ho. Nepokoušet se ho odsunout, protože pak nám hrozí nebezpečí, že se vrátí zadními vrátky převlečený za něco jiného. Takže, nejprve strach přijmout a uvědomit si ho.

Potom si myslím, že je důležité natrvalo neprojevit vyhýbavé chování. Protože pokud si nyní začnu zahrávat s myšlenkami jako „když teď půjdu do restaurace nebo na koncert, může se stát něco podobného“ a začnu se takovým místům vyhýbat, může se takové chování upevnit a opravdu může dojít k fobickému chování. To znamená: Pokud se teď podobným místům začnu vyhýbat, není to ještě tak špatné, ale neměli bychom se vzdát naší každodenní rutiny, našeho veřejného prostoru, v němž se volně pohybujeme. To by mohlo mít za následek roztočení spirály sebenaplňujícího se proroctví ze strachu.

Co nám pomůže v praxi? Můžeme navštívit restauraci, ale tam si řekneme, „už se tu necítím tak dobře jako před několika dny“. Co proti tomu pomáhá? Pořád slyšíme o v podstatě pravdivých statistikách, které poukazují na fakt, že pádem ze žebříku v domácnosti se zabijeme daleko pravděpodobněji, než že se staneme obětí teroristického útoku. Ale je nám taková myšlenka k něčemu?

Jen trochu. Jako lidé se neřídíme podle statistik, ale na základě konkrétních událostí. To je ona strategie, když si řeknu: „OK, není mi z toho dobře“. To je také úplně normální a v pořádku. A pokud tam v nejbližších dnech nepůjdu, je to také v pořádku. Ale také si nenechám vzít svůj život a divný pocit časem zmizí. Musíme si na to zvyknout, potom tyto pocity ustoupí.

Možná je ale důležité nepřemýšlet celou dobu o tom, co se mi může stát. Neříkat si pořád například: „Podívejte se, ten člověk není běloch a ještě k tomu má arabské oblečení.“ Tedy abychom nežili ve svého druhu permanentním pocitu ohrožení, ale abychom vědomě mysleli na něco jiného a snažili se rozptýlit svou pozornost.

Teď ale předseda německé Konference ministrů vnitra jasně řekl, že naše zvýšená pozornost je žádoucí, že bychom si měli dávat pozor, koho potkáme a jak se chová. Správně jste podotkl, že to nesmí vést k předsudkům a stihomamu. Můžeme ale jako laici vůbec konkrétní ohrožení rozeznat?

Na ulici určitě ne, to by byl chybný předpoklad. Ale třeba u lidí, které známe, například v práci, ve škole, na univerzitě, v úřadě. Pokud ty lidi známe a pozorujeme u nich charakteristické změny, měli bychom se třeba i zeptat, navázat kontakt nebo rovnou kontaktovat odborníky.

Říkáte navázat kontakt, zeptat se. Myslíte tím nejprve s osobou, která se začala chovat podezřele?

Jistě, pokud takového člověka znám, mohu se ho přece zeptat. Mohu říct: „Hele, změnil jsi způsob oblékání a víš, mě to trochu znepokojuje, chci se tě zeptat, abych nenaletěl na nějaké předsudky.“ Pokud se někdo stává stále rigidnějším, vidí černobíle, začíná pohrdat jinými národnostními skupinami, jinými náboženstvími, pokud se najednou začne zajímat o terorismus, pokud teroristy chápe, začne se s nimi identifikovat, pak bychom se na něj určitě měli podívat podrobněji.

Máme hezké přísloví „Čas zahojí všechny jizvy“. Na některé jizvy však nepomáhá. Je to tedy jen otázka času, než se všední život zase vrátí do vyjetých kolejí a my na vše víceméně zapomeneme, nebo tu něco zůstane?

Obávám se, že nás toto téma bude zaměstnávat delší dobu. Politováníhodné je, že takové útoky občas přitáhnou na scénu napodobitele. To znamená, že právě tito osamocení pachatelé, které nazýváme „lone actor“, často labilní osoby – měli jsme přece podobný případ na frankfurtském letišti, tedy lidé v krizi, pak přijdou na nápad: „Je zde pro mě řešení, mohu dosáhnout něčeho velkého, nabízí se mi tu jednoduše pochopitelný černobílý světonázor.“

Aniž bych tu chtěl šířit paniku, myslím si, že nás v nejbližší době budou podobné atentáty zaměstnávat. Ale Německo si tím už jednou prošlo s atentáty RAF (Rote Armee Fraktion – Frakce Rudé armády, ultralevicová teroristická skupina, operující v 70. – 90. letech minulého století, štědře podporovaná i komunistickými zeměmi tehdejšího východního bloku – pozn. překl.). Takové vlny teroru asi bohužel patří ke svobodnému světu, ve kterém žijeme.

To byl Jens Hoffmann z Týmu psychologie a bezpečnost. Bavili jsme se o skutečném a pociťovaném ohrožení a o zacházení s ním. Pane Hoffmanne, děkuji vám za rozhovor!

Rádo se stalo!

■ ■ ■

Dr. Jens Hoffmann (nar. 1968) je forenzní psycholog, případový analytik a autor odborných publikací. Vystudoval psychologii, lingvistiku a sociologii na Technické univerzitě v Darmstadtu a je jedním z vedoucích Týmu psychologie a bezpečnost, sdružení bývalých forenzních a policejních psychologů.