Podle nového vládního zmocněnce Rudolfa Jindráka mají jeho jednání s Ruskem za cíl „setkání na vysoké, ne-li té nejvyšší úrovni“. Ovšem takový cíl je vlastně v zásadním rozporu s bezpečnostně-politickým zájmem České republiky, kterým je zachování soudržnosti Západu tváří v tvář hrozbě, již představuje současné Rusko. Proč? Protože i my jsme přece Západ, a ten chce Rusko rozštěpit, a to hned po dvou liniích.

Východisko ruské strategie

Povahu hrozby ze strany Ruské federace pochopíme teprve na základě komplexní analýzy ruských vojenských schopností a doktríny, armádních cvičení a prohlášení kremelských vládců. Všechny komponenty se průběžně vyvíjejí, jedna však zůstává již řadu let konstantní. Rusko si je vědomo své omezené hospodářské a vojenské síly, a proto klade ve vojenské strategii důraz na počáteční fázi případného konfliktu. Během ní musí způsobit protivníkovi strategický šok, aby poté mohlo aplikovat taktiku řízené deeskalace. Déle probíhající konflikt si totiž nemůže dovolit.

Strategický cíl Ruska je tedy odlišný od supervelmoci, jíž byl Sovětský svaz. Není jím porážka Západu, ale jeho rozdělení („decoupling“). Běžně se má za to, že cílem je oddělit Spojené státy od Evropy. Projevy toho vidíme od Blízkého východu, přes Afriku, Latinskou Ameriku až po podněcování antiamerických nálad v Evropě. Je zde ale ještě jedna dělící linie.

Cílem Ruska je také oddělit západní Evropu od těch zemí kontinentu, které kdysi patřily do sovětské sféry vlivu. Tato dvojitá taktika podle hesla „Divide et impera“ je pro Česko extrémně nebezpečná. Rusko ví, že mezi západními státy, byť sdruženými do multilaterálních organizací typu NATO či EU, budou vždy existovat rozdíly v hodnocení hrozeb. Silná Francie či Německo nemohou mít identický pohled jako slabá Česká republika. V pohodlném geopolitickém kontextu usazené Nizozemsko nemůže hodnotit ruskou hrozbu shodně jako s Ruskem sousedící Litva. Rozdíly v hodnocení hrozeb přitom mohou vytvářet politickou nesoudržnost Západu. A právě proto je Rusko přiživuje. Mimo jiné tím, že země západní Evropy neohrožuje ve stejném měřítku jako země Evropy střední a východní.

Rusko míří jen na část Evropy

Rusko již nemíří svými raketami na Berlín, Paříž či Londýn. Schopnosti, do kterých Rusko nejvíce investuje, ať už jsou to vysoká bojová pohotovost nebo bleskové rozvinutí útoku a sofistikované raketové systémy, mají potenciál ohrozit zejména východní křídlo NATO, k němuž patří i Česko. Západní stratégové jsou si této disproporce vědomi, avšak přiznávají to pouze na expertních jednáních za zavřenými dveřmi.

Rusko cíleně vysílá západní části Evropy podněty k tomu, aby východní část kontinentu opustila. Taktika to není nová. Již v tzv. zakládacím aktu Rady NATO-Rusko z 1997 souhlasila Aliance s tím, že na území příštích členských zemí nerozmístí žádné „podstatné bojové síly“. Podobně Medveděvovy návrhy na „novou bezpečnostní architekturu Evropy“ z roku 2008 měly novým členským zemím NATO smluvně zabraňovat v tom, aby na svém území hostily spojenecká vojska podle vlastní volby.  Zatím to nepřineslo kýžený úspěch. Zakládací akt Rady NATO-Rusko je dnes většinou považován za obsoletní a jednání o „nové architektuře Evropy“ byla po jistém váhání Západem také pohřbena. Tím to ovšem nekončí. Dnes již diskreditované Rusko globální bezpečnostně-politické smluvní rámce nenavrhuje, vějičky ale vysílá nadále. Potichu. Tím, jak zbrojí, jak cvičí a jaké má strategické plány.

Vynucení „rozumné dohody“

Rusko stále disponuje velkou vojenskou silou, zároveň je však ekonomicky slabé a technologicky zaostává. Výhodou na jeho straně je rychlost v zahájení bojových operací a autoritativní, centrální řízení státu, umožňující rychlou mobilizaci státního aparátu. Od války s Gruzií dosáhlo Rusko obrovského pokroku ve schopnosti rychlého nasazení vojenské síly. Jeho bojové jednotky jsou připraveny k boji za jeden až dva dny od vyhlášení pohotovosti. Do tří až pěti dnů je ruská armáda schopna provádět menší bojové operace v Pobaltí a za 10 dní zde může uskutečňovat rozsáhlé bojové operace integrující různé druhy sil. S takovým tempem se nemůže NATO rovnat.

Kvůli ekonomické slabosti a omezené schopnosti projektovat sílu na dálku by Rusko muselo soustředit vojenské operace vysoké intenzity pouze do oblastí s ním sousedících. Rychle dobyté území by pokrylo důmyslně budovaným protiraketovým a protileteckým deštníkem. To by znemožnilo uplatnit základní taktiku NATO, která už od dob studené války spočívá v ovládnutí vzdušného prostoru před zahájením pozemních operací. Osvobození dobytého území by tak bylo nesmírně náročným a krvavým podnikem.

Můžeme si být jisti, že by veřejnost Francie, Německa, Španělska či Itálie za této situace netlačila na přijetí nějaké „rozumné dohody“ s Ruskem? A co když bude tento tlak znásoben vědomím, že Rusko je připraveno k doprovodným, velmi limitovaným jaderným úderům? Pokud by se Západu dařilo onen protiraketový a protiletecký deštník prorážet, mohlo by Rusko použít „malou“ jadernou zbraň s velmi nízkou tonáží proti vojenským cílům NATO, jako jsou základny, pozemní síly, lodě nebo letadla.

Zdá se to jako studenoválečnická sci-fi? Jenže Rusko opravdu opakovaně nacvičuje jaderný útok na Varšavu a Stockholm! Udržuje tisíce hlavic na tak široké paletě nosičů, kterou nedisponuje žádná jiná země světa. Zahrnuje námořní i pozemní střely s plochou dráhou letu, střely s plochou dráhou letu vypalované ze vzduchu, torpéda, hloubkové miny, rakety vzduch-země, gravitační bomby, a dokonce i podvodní jaderný dron. Proč to vše Rusko platí? Protože tyto ruské „taktické jaderné zbraně“ mají velký demonstrativní potenciál. Dokonale zapadají do vojenské strategie deeskalačních jaderných útoků. Ta počítá jak s technologickou výhodou ve specifické zbraňové kategorii, tak se slabostí „dekadentní“ západní společnosti.

Ve státě, který má historickou zkušenost s „appeasementem“, asi není třeba říkat, že by zmiňovaná „rozumná dohoda“ nebyla šita na míru zájmům Česka, Polska, pobaltských zemí nebo Rumunska. Za evropskou část NATO či EU bychom ji určitě nevyjednávali my, ale spíše prezident Macron. Stačí se podívat na „šestibodový plán“ vyjednaný prezidentem Sarkozym „jménem Evropy“ v době ruské agrese vůči Gruzii nebo na „Minské dohody“ po ruském útoku na Ukrajinu. Jsou tyto „rozumné dohody“ Ruskem naplňovány? Nikoliv! A vadí to kromě Gruzie a Ukrajiny ještě někomu jinému?

Vojenské a politicko-institucionální řešení

Co s tím? Řešení spočívá ve zkrácení reakční doby jednotek NATO a v omezení časového úseku extrémního zatížení politického rozhodovacího procesu Aliance. Důležité je proto nasazení amerických sil v Polsku. Ty by měly kratší dobu reakce ve srovnání se silami, které jsou rozmístěny ve Spojených státech nebo v západní Evropě. To by jim umožnilo okamžitě zahájit degradaci ruských schopností nazývaných „anti-acces/area-denial“, tedy onoho ochranného deštníku roztahujícího se nad dobytým územím. Kromě toho by mohly okamžitě posílit ohrožené body podél východní hranice NATO. Jejich rozmístění je tedy v zájmu celého našeho regionu, nejenom Polska.

Důležitá je rychlost doplnění sil rychlé a okamžité reakce NATO, jejichž počet na zastavení útoku nepřítele silného jako Rusko (nebo v budoucnu Čína) nestačí. Děje se tak prostřednictvím tzv. generování sil, v jehož rámci dávají Alianci k dispozici své vojáky jednotlivé členské země. To ale může trvat týdny, což je v případě protivníka tak rychlého jako Rusko fatálně dlouho. Je tudíž zapotřebí zrychlit rozhodovací mechanismy mezi členskými státy Aliance. Dále by bylo třeba trvale vyčlenit pro nově vzniklé alianční velitelství v Polsku (ve Štětíně a Elblągu) jednotky, které by začaly pod jeho velením bojovat dříve, než bude spuštěno ono pomalejší „generování sil“. Mohou být složeny například z komponent americké bojové brigády v Polsku a dobrovolných příspěvků dalších zemí, třeba i České republiky. Mechanismus jejich užití by bylo nutno zapsat do aliančních vojenských plánů.

Příspěvky ke zrychlení reakce a omezení časového úseku extrémního zatížení politického rozhodovacího procesu mohou přinést i jednotlivé země NATO. Bylo by například možné uzavřít bilaterální bezpečnostně-obrannou smlouvu mezi Českou republikou a Polskem, která by definovala situaci, jež by mohla být spouštěčem pohotovostního stavu naší 7. mechanizované brigády. Tím by mohla být mobilizace ruského západního vojenského okruhu. Překročení hranice NATO cizími vojsky by pak dávalo vládě automaticky mandát k vyslání této brigády do ohroženého prostoru. Mezistátní smlouva by tak vlastně poskytovala s předstihem parlamentní mandát; česká vláda, která právě neoplývá rozhodností, by si nemusela v době krize lámat hlavu, zda použití obrněné brigády politicky ustojí.

Klíčem je solidarita a reciprocita

Předpokladem všech nastíněných opatření je soudržnost Aliance. Od anexe Krymu v roce 2014 se ji zatím podařilo udržet, což lze považovat za malý zázrak, související ovšem také s rozhodností americké administrativy podporované Kongresem.

Když ale země jako Španělsko, Itálie, Francie či Německo v Rusku nespatřují nebezpečí, jak je přesvědčit o tom, že by měly na východní křídlo NATO posílat své vojáky dlouhodobě? Nezbývá nám než apelovat na evropskou solidaritu. Ta však nemůže být pouze jednosměrná. Alianční státy střední Evropy musí být zároveň solidární s Evropou západní. Jedině tehdy můžeme požadovat reciprocitu.

Mohlo by se zdát, že témata jako migrace či neustálý tlak na to, aby bohaté evropské země nadále dotovaly ty chudší, nemají s bezpečnostně-politickými záležitostmi co dělat. Jenomže i ony jsou součástí přediva, z něhož je po desetiletí tkána evropská solidarita. Prapory NATO v Polsku a Pobaltí stojí peníze. A o těch nerozhodují generální štáby, ale evropský daňový poplatník.

Neméně důležité proto je, abychom se uměli o svou obranu postarat sami. Není pochyb o tom, že zpravodajské hry jsou součástí „vlivových operací“ Ruska, které bezprostředně souvisejí i s jeho vojenskou strategií. Jakmile se v jejich důsledku ocitnou tři čeští politici pod policejní ochranou, nesmí vláda váhat ani minutu, zda přijmout tvrdá odvetná opatření či nikoliv.

Soudržnost Západu zatím trvá. Německá kancléřka označuje akce Ruské federace (vraždy a hackerské útoky) za hybridní válku vůči své zemi. Velení NATO pečlivě monitoruje rozmisťování ruských ponorek ve Středomoří. Ze Švédů a Finů se stali bojovně naladění atlantisté. Na oslavu konce druhé světové války vůbec poprvé nepřijel ze Západu do Moskvy nikdo. Narušovat tuto soudržnost jmenováním vládního zmocněnce, který chce škemrat u Rusů o „zlepšení vztahů“ a dosáhnout schůzky na „nejvyšší úrovni“, i když nám Rusko svými činy projevuje nepřátelství, je přinejmenším nezodpovědnost.