Proletářský internacionalismus byl zásadním heslem mezinárodní komunistické pospolitosti v éře sovětského východního bloku. A již tehdy necílil jen na porobené země sdružené ve Varšavské smlouvě a v RVHP (Rada vzájemné hospodářské pomoci). Sovětský svaz podporoval krajní levici i krajní pravici (dvě strany téže mince) v různých západoevropských zemích, a velmi čile zde působili agenti ruských tajných služeb. Dnešní aktivity stratégů ruské hybridní války na tyto časy plynule navazují a zároveň je přizpůsobují nové uměle stvořené poptávce po politicích a politických subjektech takzvané nové generace, jež mají zadání určovat ráz budoucí světové politice. Proletářský internacionalismus nahradil internacionalismus populistický.

Populistické formace se stylizují do role nestranické, téměř nepolitické (či dokonce antipolitické) a neelitní organizace, která má za cíl odstranit vládnoucí elity (tradiční strany) a konečně reprezentovat skutečné zájmy lidu. Populista nabízí jednoduchá, rychlá a líbivá řešení. Není limitován žádnou výchozí hodnotovou pozicí. Často nebere ohledy na případné škodlivé důsledky svých rozhodnutí ve střednědobém a dlouhodobém časovém horizontu, na dopady v socio-ekonomické oblasti dané země, kterou dočasně mocensky uchvátil. Potřebuje okamžitý výrazný úspěch, který mu umožní získat rozhodující vliv. Populista nejprve vytvoří lidovou poptávku a pak hlásá jen to, co chtějí manipulované masy slyšet. Je to osvědčený recept, jak snadno a rychle získat potřebný počet voličských hlasů.

Populistické politické subjekty se zaštiťují údajnou ochranou zájmů prostých lidí před různým ohrožením, ať již skutečným či domnělým, anebo uměle stvořeným. Nákladnou a masivní propagandou prosazují témata, která vzbuzují silné emocionální reakce. Znáte to – „Nejsme jako politici, my makáme“, „Všeci kradli“, „Čechy Čechům“ a „Bude líp“. Výsledek? Škůdci národa jsou tradiční politici a samozvaní poraženi lepšolidi, kteří nechtějí chápat, že vítěz voleb bere vše. Je to devastace politiky jako základního nástroje správy země, a zároveň diskvalifikace otevřené veřejné diskuse a férové politické soutěže. Nepřítel byl stvořen. Falešné a manipulativní argumenty fungují. Přetlačí a překřičí ty ostatní. Zdroje pro masivní masáž lidu v podhradí jsou neomezené.

Populistických stran a hnutí je po celé Evropě celá řada. Jedním z hlavních nástrojů těchto organizací je vypjatý nacionalismus. Platí to o Národní frontě ve Francii, o dánské Straně pokroku, o estonské Res publica, o italské Lize Severu, o českých hnutích ANO a SPD, o Svobodné straně Rakouska, o holandské Straně pro svobodu, o bulharském Národním hnutí pro stabilitu a pokrok, o Alternativě pro Německo, ale dnes i o polské Právo a spravedlnost a Orbánově straně Fidesz. Charakteristice populistických a nacionalistických uskupení odpovídá i několik subjektů na Slovensku a v mnoha dalších zemích. Zažíváme masivní ofenzívu tohoto povrchního stylu politiky, který sází na lhostejnost, nezájem a taky zbabělost početných skupin pasivních konzumentů politiky. Umí pracovat se strachem (s nejsilnější emocí), a používá polopravdy a dezinformace k překrucování reality. Výsledkem je koncept neustálého boje nesmiřitelných protikladů (soudruzi tomu dříve říkali třídní boj), přesně v duchu Gerasimovy doktríny ruské hybridní války. Rozdělená a atomizovaná společnost se pak lépe ovládá, stejně jako rozdělená a atomizovaná Evropská unie, která se stává terčem útoků evropských populistů a nacionalistů. Cui bono? Poslouží to pochopitelně režisérům těchto her.

Ikonou populismu byl v posledních více než dvaceti letech bývalý italský premiér Silvio Berlusconi. Lídr, vůdce i majitel hnutí Forza Italia. Forza znamená vzhůru, ale také sílu, moc a vliv. Berlusconi uměl s těmito pojmy velmi dobře pracovat, jako zkušený mediální magnát a mág zároveň. Nabízel Italům sen o lepší budoucnosti. Miliardář se spoustou skandálů, manipulátor, který pohrdal pravidly a ohýbal ústavní zvyklosti, přivlastňoval si veřejné zdroje, a žádný hřích mu nebyl cizí. Své neřesti dával okázale na odiv. A přesto vyhrával. Vždy se hrdě hlásil k Vladimíru Putinovi. Obdivoval jeho způsoby vládnutí i velmocenské ambice Ruska. 12.9.2015 Berlusconi demonstrativně navštívil anektovaný Krym a sešel se zde s Putinem, aby všem ukázal, na čí straně stojí. Doporučuji vám shlédnutí snímku Paula Sorrentiniho Lora, který se u nás promítá pod názvem Oni a Silvio. Sorrentini je mistr svého řemesla, což prokázal nedávno ve skvělém seriálu Mladý papež.

Berlusconi je zde vybarven jako všemocný manipulátor, marnivý sociopat a sebestředný egoista. Když jej pozorujete, tak si v jeho roli můžete představit Trumpa, Putina, Orbána, Erdogana anebo našeho Babiše. V jedné ze závěrečných scén filmu se Berlusconi zamyslí a říká – „Proč mě nenechají řídit zemi jako moje firmy?“. Nepřipomíná vám to někoho?

Pokračovatelem Silvia Berlusconiho je dnešní italský vicepremiér Matteo Salvini, šéf Ligy Severu. Ve volbách uspěl s heslem „Italové napřed“. I on nabízí svým voličům rychlou lepší budoucnost, podobně jako Trump a jeho „America first“. Oba bojují proti migrantům, proti předchozímu způsobu vládnutí, proti užší mezinárodní spolupráci stávajících mezinárodních struktur. Matteo Salvini se dokonce pokouší o realizaci záměru populistického a nacionalistického internacionalismu, o jakousi celoevropskou nahnědlou koalici. Komu tyto pokusy o destrukci stávající kooperace zemí Evropské unie a spolupráce EU s USA prospívají, a asi i slouží? Hádejte třikrát. Odpověď najdete v názvu textu, a ještě si k tomu přidejte aktivity a velmocenské zájmy Číny.

Nenechme se zmást občasnou prozápadní rétorikou Andreje Babiše a jeho družiny. On je ze stejného těsta jako Miloš Zeman. Zrodili je stejné vazby i vyděračské kompromitující složky řídích východních struktur. Zeman je jiný jenom v tom, že již nic neskrývá a plní roli čínského a ruského provokatéra bez zábran a s velkou chutí. Babiš se pokouší o různé mimikry a hru na větším hřišti, ale je to jen variace téhož podle not východních barbarských despocií. Ruská hybridní válka umí využívat nejrůznější charakterové deformace a skryté komnaty těch, kteří mají, či v brzké budoucnosti budou mít, možnost rozhodovat o osudu svých zemí i mezinárodního společenství. Vidíme to v přímém přenosu dnes a denně.

Kam se hrabe Berlusconi na našeho Babiše. Berlusconi měl jen pár médií, několik nemovitostí a fotbalový klub. To Babiš je jiný kabrňák. Má skoro všechno, včetně dotací, veřejných zakázek a daňových úlev. Koncentrací moci politické, ekonomické a mediální stvořil naprosto nepřekonatelný evropský rekord, který naši zemi řadí spíše do rovníkové Afriky, dokonce v něčem překonal i svůj hlavní vzor – Putina a jeho „řízenou demokracii“.

Populisté nenabízejí jen „lepší budoucnost“, podle rčení nemožné ihned a zázraky na počkání, aneb slibem nezarmoutíš. Pod barvotiskem úsměvů na volebních plakátech se skrývá další poselství uchvatitelů moci – méně svobody, méně otevřené společnosti, což je postupný přechod k autoritářské polodiktatuře, s hesly o klidu na práci a o pořádku, který musí být, díky vládě tvrdé ruky a dobře maskovanému selektivnímu pojetí práva. Znáte to, každý národ má nakonec takovou vládu, jakou si zaslouží. Bohužel. Ve finále rozhoduje každý hlas. Špatná rozhodnutí mohou mít neblahé dlouhodobé následky. Příkladů je v naší historii docela dost. Špatným rozhodnutím by dnes byla osobní rezignace, neboť množina osobních rezignací otevírá více prostoru zlu a nesvobodě. Vzdor vůči zlu a nesvobodě není nějakým jednorázovým politickým aktem, nýbrž zásadním celoživotním postojem. A ten nám nemohou vzít ani všichni evropští populisté a nacionalisté, tak či onak řízení z Kremlu, obdivující Si Ťin-pchinga či Trumpa.

Populističtí a nacionalističtí kumpáni se proti nám spojují. Měli bychom se i my spojit proti nim. Dokud je ještě čas. I hybridní válka je válkou, mějme to na paměti.