Středovýchodní Evropa: pojem, který změnil evropský kontinent

pinterest

Kde leží středovýchodní Evropa? | FOTO: pinterest

Dějiny pojmu „středovýchodní Evropa“ nám ukazují, jak se jeden termín může stát nástrojem politického činu – sbližování Ukrajiny a Běloruska se státy střední Evropy.

Když v roce 1950 navrhl Oskar Halecki (1891–1973), polský historik specializovaný na dějiny středověkého Polska, Litvy a Rusi, ve své práci Limits and divisions of European history pojem „středovýchodní Evropa“ a zopakoval jej v knize The Borderlands of Western Civilization. A History of East Central Europe, vydané o dva roky později, nemyslel pouze na odborný kontext. Jako historik a emigrant dobře chápal, jakým rizikem je rozšiřující se dělení našeho světadílu na západní Evropu, tedy svobodný svět, a Evropu východní – čili oblast dominance totalitního Sovětského svazu.

Kde leží středovýchodní Evropa?

Nicméně železná opona, která v důsledku jaltských dohod a sovětské totalitní moci oddělila část evropského kontinentu od zbytku, však logicky vnucovala západním politikům i veřejnosti, že toto jednoduché rozdělení tu je. Východní Evropa byla ostatně už od 18. století vnímána jako ekonomicky a kulturně zaostalá periferie. Jelikož nic nenaznačovalo, že jaltské rozdělení Evropy brzy pomine, Halecki se mohl obávat, že zařazení Čechů či Poláků k východoevropským národům v očích politiků svobodného světa způsobí, že je politicky „hodí do jednoho pytle“ s ostatními národy, které si Sověti podmanili, a to včetně Rusů samotných. V praxi to pak bude znamenat, že Západ se vzdá pokusu osvobodit Polsko, Československo a Maďarsko z okovů stalinského režimu a bude se spíše snažit o to, aby se samotný Sovětský svaz civilizoval zevnitř. To však mohlo prodloužit období sovětské nadvlády na řadu desetiletí.

Banner Nová Orientace

Rozdělení Evropy na západní a východní bylo pro Haleckého příliš povrchní i z analytického hlediska. Pokládat Prahu za součást stejné části Evropy, jako je Moskva, a za součást jiné Evropy, než kam patří Vídeň či Mnichov, znamenalo, že aktuální politická situace se stává důležitějším kritériem než kulturní podoba regionu, jeho tisícileté dějiny a mentalita jeho obyvatel. Toto dělení ignorovalo mimo jiné důležité faktory, jež utvářely specifičnost regionu, jako bylo křesťanství západního ritu, intenzivní vazby k zemím latinského kulturního okruhu, silný vliv německé kultury a zkušenost multietnicity, doplňované pozitivním obrazem posledních dekád habsburské monarchie v historické paměti.

Při překonávání tohoto schematického myšlení mohla pomoci – logicky – koncepce střední Evropy, jež se do značné míry překrývala s teritoriem někdejší habsburské monarchie a Polska. Politici a intelektuálové z České republiky, Slovenska, Maďarska či Polska ostatně rádi zdůrazňují své středoevropanství v přesvědčení, že od Východu je záhodno se politicky oddělovat.

Jakým způsobem však postihnout vazby takto definované střední Evropy k Německu, kde jsou kulturní podobnosti zjevné, a zároveň i k zemím, jež kdysi patřily svou významnou částí k Polsku nebo Uhrám, ale později byly připojeny k Sovětskému svazu – jako Bělorusko a Ukrajina – nebo se staly součástí Rumunska, jako tomu bylo v případě Sedmihradska? Jak dostat tyto země z pozice, kdy si je Západ spojuje s ruskostí a vzdáleným, zaostalým Východem? Jak udržet povědomí o tom, že Litva, Lotyšsko a Estonsko byly Sovětským svazem protiprávně anektovány?

Rzeczpospolita a její dědicové

Pro Poláky to byly zcela zásadní otázky. Na rozdíl od Čechů, kteří se jakožto národ formovali v podstatě na jednom území – v historických Čechách a na Moravě – se součástí polského státu již ve 14. století stala část Rusi – dnešních území Ukrajiny a Běloruska – s hlavním střediskem ve Lvově, jejichž obyvatelstvo vyznávalo pravoslaví. Později, když se Polsko a Litva roku 1569 na sněmu v Lublinu rozhodly společně vytvořit federaci, zahrnoval nově vzniklý stát, nazývaný Rzeczpospolita (Republika) Koruny Polského království a Velkoknížectví litevského (a od 18. století zpravidla už jen Polská Rzeczpospolita), rozsáhlé oblasti obývané baltskými Litevci, Lotyši a východními Slovany.

Sluší se připomenout, že v první polovině 17. století zaujímal tento stát rozlohu téměř milion kilometrů čtverečních a před dělením Polska v letech 1772–1795, kdy si jej mezi sebe rozebraly Prusko, Rusko a Rakousko, zahrnoval území dnešního Běloruska, Ukrajiny až po Dněpr, Litvy, jihovýchodního Lotyšska, a dokonce i malé kousky Ruska a Moldavska. Na téměř celém tomto území měla v 18. a 19. století zřetelně polský ráz nejen šlechta, ale také část selského lidu, která v rámci jediného státu přesídlila z „etnického“ Polska do ostatních oblastí. V 19. století, přestože polský stát momentálně neexistoval, téměř všechny vzdělané vrstvy obyvatelstva v uvedených oblastech stále uměly polsky a nezřídka se s polskou kulturou a národem ztotožňovaly. Vždyť i nejvýznamnější polský básník Adam Mickiewicz a symbol boje za svobodu Poláků a Američanů Tadeusz Kościuszko se narodili na území dnešního Běloruska. V Litvě pro změnu nalezneme rodiště čelného polského politika meziválečného období Józefa Piłsudského a velkého básníka oceněného Nobelovou cenou Czesława Miłosze. Na Ukrajině se pak narodila symbolická osobnost v roce 1918 znovuzrozeného Polska – klavírista, skladatel a politik Ignacy Jan Paderewski.

Polská kultura a identita tedy byly po staletí provázány s dnešní Litvou, Běloruskem a Ukrajinou. Už jen samotné odříznutí po první světové válce obnoveného polského státu od oblastí, jako byla právě Litva či část Ukrajiny, které k němu patřily před dělením, bylo bolestnou záležitostí. Došlo k němu v roce 1921 na základě rižského míru, jímž skončila válka proti bolševickému Rusku. Ještě bolestivější byl útok Sovětského svazu na Polsko v září 1939, kdy se země bránila před agresí Němců. V roce 1939 Sověti protiprávně zabrali 52 % území státu. V roce 1945 jim Polsko muselo 90 % tohoto území odstoupit.

Halecki, jehož rodina měla ukrajinské kořeny (ačkoli nešlo o ukrajinskost ani tak v národnostním, jako spíše kulturně-teritoriálním slova smyslu), se tedy rozhodl navrhnout takové rozdělení Evropy, jež by umožnilo smířit – tak aby to z analytického hlediska bylo koherentní – příslušnost Polska ke střední Evropě i jeho spojitost s územími, které anektoval Sovětský svaz, a zároveň zdůraznit vzájemnou spjatost kultur a politických zájmů států, které se nachází mezi Německem a Ruskem. Podle jeho koncepce se střední Evropa dělila na dva velké subregiony – německojazyčný, tvořený Německem, Rakouskem a Švýcarskem, a oblast tzv. Mezimoří, rozkládající se mezi Baltským, Jaderským a Černým mořem. Součástí tohoto subregionu byla území středověkých království Polska, Čech, Uher a Chorvatska, ale za určitých podmínek – po osamostatnění se od Ruska – také Bělorusko a Ukrajina, které ač kulturně patřily k východním křesťanství, prodělaly výraznou okcidentalizaci. V důsledku toho zůstávalo východní Evropou – politickou Eurasií – pouze Rusko.

Východní, nebo středovýchodní Evropa?

V devadesátých letech propagovali pojem středovýchodní Evropy mnozí další polští badatelé, jako byl například profesor Yaleovy univerzity Piotr Wandycz nebo profesor Jerzy Kłoczowski, jenž v Lublinu založil Sdružení a následně Institut středovýchodní Evropy, které existovaly dvacet pět let a rozvíjely výzkumy tohoto regionu. Plodem práce týmu profesora Kłoczowského byly dějiny středovýchodní Evropy, přeložené do několika jazyků, ale také rozsáhlá síť kontaktů, která napomohla integraci ukrajinských a běloruských badatelů do intelektuálního prostředí Polska i dalších zemí v regionu.

Haleckého pojem se rozšířil i na Západě, třebaže zpravidla nezahrnoval Ukrajinu a Bělorusko. Německou terminologii ovlivnil ještě za Haleckého života – jeho díla totiž byla brzy přeložena do němčiny. Pojem „Mitteleuropa“ vyvolával představu německé ekonomické dominance. A tak v devadesátých letech při označování států bývalé Varšavské smlouvy, které v roce 1989 opět získaly svobodu, byl pojem „Eastern Europe“ postupně vytlačen termínem „East-Central Europe“. Odpor Poláků a Čechů k tomu, aby byli spojováni s „Východem“, a potřeba nalézt nějaké označení pro státy východní Evropy ležící mimo Evropskou unii, způsobily, že politicky se „východní Evropa“ přesunula na Ukrajinu, ba dokonce – vezmeme-li v potaz terminologii EU – až na Kavkaz. Koneckonců v dokumentech Východního partnerství EU figurují Ukrajina, Bělorusko, Moldavsko, Gruzie, Arménie a Ázerbájdžán nikoliv jako sousedé Evropy, nýbrž jako východoevropští partneři EU. Jestliže v současnosti polská východní politika silně zdůrazňuje evropskou identitu Ukrajiny a Běloruska, jakož i kulturní, politické a mentální odlišnosti těchto států od Ruska, vychází při tom do určité míry právě z intelektuálních koncepcí vypracovaných Haleckým a jeho následovníky.

Značná část dnešních Poláků pociťuje ve vztahu ke svým východním sousedům v pozitivním smyslu chápaný sentiment. Z výzkumu Centra pro polsko-ruský dialog a vyrovnání, publikovaných letos v listopadu, vyplývá, že Poláci vnímají jako kulturně nejbližší národy Čechy, Ukrajince a Slováky. Nepochybně k tomu přispívá i vědomí o jazykové příbuznosti a také osobní kontakt s Bělorusy a především Ukrajinci, kteří zejména v posledních letech intenzivně migrují do Polska a podporují tím polskou ekonomiku.

Ještě silnější vědomí spjatosti vykazují polské intelektuální elity. V Polsku, Litvě, Bělorusku a na Ukrajině existují – navzdory nezanedbatelným rozdílům v hodnocení minulosti – rovněž společné výklady dějin. Vycházejí z předpokladu rozlišení, špatně uchopitelného v češtině, mezi Rusí – tedy dnešním Běloruskem a Ukrajinou (anglické „Ruthenia“) a tím, co se označovalo jako „Moskva“ a posléze „Rusko“. Tyto dvě sféry nejsou totožné. Tím je odmítnut základní kámen ruského dějinného mýtu, na Západě stále ještě dosti populární, totiž že první ruský stát měl hlavní sídlo v Kyjevě, a spolu s ním všechny na tomto výkladu dějin založené politické postuláty.

Kořeny ukrajinské a běloruské emancipace

Ukrajinu, Litvu – a po dlouhém období spánku také Bělorusko – spojuje s Polskem i řada prvků, které jsou dědictvím politické kultury někdejší Rzeczpospolité. Můžeme v tomto kontextu zmínit třeba přesvědčení, že stát je tu pro občany, a nikoli občané pro stát, jak se domnívá spousta Rusů, nebo názor, že jestliže stát narušuje základní občanská práva, mají občané právo na odpor. V Rzeczpospolité se toto právo realizovalo prostřednictvím tzv. konfederací, tedy mimořádných shromáždění šlechtického lidu s cílem nápravy nějakých křivd způsobených vrchností. Ukrajinské revoluce z let 2004 a 2014 byly jejich přímým odrazem. Zmiňme v této souvislosti také v dobrém smyslu chápaný politický idealismus – tedy přesvědčení, že ve vztazích mezi jednotlivými státy nemohou být někteří rovní a jiní rovnější a že za tuto zásadu, jež vzešla ještě ze šlechtické kultury, je nutno bojovat dokonce i v okamžiku, kdy by nám politický pragmatismus, jenž má naopak původ v kultuře měšťanské, velel něco jiného.

Pojítkem severní části středovýchodní Evropy je taktéž její architektonický výraz. Najdeme zde městečka s náměstími, barokními kostely a synagogami, jež svědčí o někdejších početných židovských komunitách, které neměly – v rámci ruského státu – právo usazovat se na jiném území než právě v oblasti někdejší Rzeczpospolité.

Toto pojetí středovýchodní Evropy pochopitelně začalo být atraktivní pro ukrajinské a běloruské intelektuály jak z politických, tak i ze sentimentálních a psychologických důvodů. Skýtalo jim totiž naději, že se dostanou do jiného „politického okruhu“ než toho ruského. Pouze toto pojetí jim umožňovalo politicky navazovat na dědictví Rzeczpospolité před jejím dělením, a zároveň skrývat, že to byla do značné míry právě síla kulturního prostoru vytvořeného během několikasetleté existence polsko-litevského státu, co způsobilo, že se ruskému státu nepodařilo předělat zdejší obyvatelstvo na Rusy, a místo toho se z něj vydělily národy Bělorusů a Ukrajinců.

Dr. Łukasz Adamski je historik a politolog, působí jako zástupce ředitele Centra polsko-ruského dialogu a porozumění ve Varšavě, což je polská veřejná instituce zřízená k podpoře dialogické spolupráce mezi Polskem a Ruskem.

Článek vychází v rámci tematického bloku „Na západ od Východu, na východ od Západu“, který vznikl pro Novou Orientaci ve spolupráci s Polským institutem v Praze.

(Z polštiny přeložil Martin Veselka.)

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner