ESEJ / Konec války Ruska proti Ukrajině je už prý v dohlednu. Přinejmenším o tom mluví zprávy, přicházející v posledních týdnech jak z Ukrajiny, tak ze západních zemí, které téměř tři roky pomáhaly Ukrajincům zadržovat nápor ruské armády. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj v listopadu poprvé připustil, že jeho země může začít mírová jednání s agresorem, aniž by osvobodila veškerá Ruskem okupovaná území. Podle Zelenského Kyjev nikdy oficiálně neuzná ruské nároky na tyto oblasti, ale bude doufat v jejich návrat v budoucnu „diplomatickou cestou“.

Prozatím by však „horká fáze“ války mohla být ukončena, pokud se zbytek Ukrajiny ocitne pod bezpečnostním deštníkem NATO, tvrdí Zelenskyj. Podle nedávného průzkumu si 52 procent Ukrajinců přeje co nejrychlejší ukončení bojů, i kdyby to jejich zemi stálo část území. Mezitím Rusové vyvíjejí stále silnější tlak na ukrajinské obránce na Donbasu, a ruský postup je momentálně nejrychlejší od prvních měsíců války.

„Mírové plány“ pro Ukrajinu

V západním tisku se objevují nejrůznější „mírové plány“, i když většinou nepochází z oficiálních zdrojů. Například turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan údajně nabídl ukončení bojů na dnešní frontové linii, vytvoření demilitarizované zóny na východě Ukrajiny, vyslání mezinárodních sil a odložení ukrajinského vstupu do NATO minimálně po dobu 10 let. Moskva a Kyjev zachovaly vůči tomuto návrhu zdrženlivost. Vladimir Putin tvrdí, že není proti mírové dohodě, ale stále zvyšuje vojenské sázky. Jeho dalším tahem se stal útok na ukrajinské město Dnipro novou balistickou raketou „Orešnik“, zatím naštěstí bez jaderných hlavic. Kremelský vůdce chce ukázat, že Rusko je schopno pokračovat v ničení Ukrajiny a zároveň se nebojí ani přímého střetu se Západem.

Nová verze ruské vojenské doktríny dovoluje použití jaderných zbraní nejen jako odvetu po jaderném útoku na Rusko, ale rovněž v případě úderu konvenčními zbraněmi ze strany jakéhokoli cizího státu, pokud ho v tom podporuje jiná jaderná velmoc. Tento bod je „ušit na míru“ Ukrajině, která konečně dostala od odcházejícího prezidenta USA Joea Bidena svolení k použití amerických balistických raket proti cílům v hloubi ruského území. Putin se evidentně snaží vytvořit pro Rusko co nejvýhodnější výchozí pozici pro budoucí jednání s nově zvoleným americkým prezidentem Donaldem Trumpem.

Trumpův postoj ohledně rusko-ukrajinské války zůstává neurčitý. Ještě před vítězstvím ve volbách Trump tvrdil, že v případě zvolení „ukončí válku během 24 hodin“, ale neprozradil jak. Není to jasné ani dnes, nicméně jmenování generála Keitha Kellogga speciálním vyslancem pro Ukrajinu naznačuje, že Trump, oproti tvrzením svých odpůrců, nechce ukončit ukrajinskou válku za cenu příliš velkých ústupků Putinovi. Kellogg je totiž autorem vlastního mírového plánu, který sice zahrnuje zmražení územního stavu podle existující frontové linie (tímto by v ruských rukou zůstalo zhruba 20 procent ukrajinského území), ale předpokládá prudký nárůst americké vojenské pomoci Kyjevu v případě, kdyby Moskva nesouhlasila s podmínkami příměří.

Nicméně se díky Putinovým vojenským úspěchům (jejich cena pro Rusko je obrovská, ale Kreml nemá ve zvyku počítat své mrtvé vojáky), vyčerpanosti Ukrajiny, nerozhodnosti Evropy a Trumpovu návratu do Bílého domu nálada ve světě jednoznačně posunula směrem k ukončení války cestou jednání. O tom nepřímo svědčí i zprávy o připravované další výměně vězňů mezi Ruskem a USA (první proběhla v srpnu). Je naplánována na únor, což není náhoda, v té době již bude v Bílém domě úřadovat Donald Trump. Tato výměna, jak se předpokládá, vytvoří příznivou atmosféru pro další jednání, především o válce na Ukrajině. Volodymyr Zelenskyj rovněž tvrdí, že by válka mohla skončit v roce 2025.

Konec války je vždy skvělou zprávou, jenže stejně jako samotná válka má též svoji cenu. A je na místě se zeptat, zda tato cena nebude příliš vysoká jak pro Ukrajinu, tak pro demokratický západní svět. Právě proto se často objevují historické paralely s rokem 1938 a mnichovským diktátem, který skoncoval s první Československou republikou, výrazně posunul Hitlerovu Třetí říši k dominanci v Evropě, a celý svět ke globální katastrofě. Jako každé podobné přirovnání i toto pokulhává, ale má smysl, protože pomáhá lépe pochopit podstatu dnešních událostí. Tady je několik bodů, které ukazují jak shody, tak odlišnosti mezi Československem-1938/39 a Ukrajinou-2024/25.

Selhání Západu

V obou případech ukázaly západní demokracie trestuhodnou slabost, i když v odlišné míře. V roce 1938 považovaly Velká Británie a Francie Hitlerovy nároky vůči Československu za v podstatě oprávněné a ochotně naslouchaly tvrzením o krutém útlaku sudetských Němců v ČSR. Chamberlainova a Daladierova vlády pochybovaly o nutnosti vojenské podpory Československa a přesvědčovaly prezidenta Beneše, aby Hitlerovu a Henleinovu nátlaku příliš nevzdoroval. Teprve na konci září, poté, co Československo provedlo mobilizaci a Hitler přišel s dalšími nepřijatelnými požadavky, projevily Londýn a Paříž alespoň nějakou ochotu bojovat po boku svého středoevropského spojence. Pak ale přišel Mussolini s „báječným“ nápadem sejít se v Mnichově…

V únoru 2022 někteří západní politici nevěřili tomu, že Ukrajina chce bojovat proti Rusku a je schopna úspěšně vzdorovat agresi. Tato nedůvěra však nebyla vyslovena veřejně, a Kyjevu se okamžitě dostalo jednoznačné a rozhodné diplomatické podpory. S vojenskou podporou to bylo složitější. Sice nesmí být podceňována a stala se jedním z rozhodujících faktorů ukrajinské vytrvalosti, ale množství, a především termíny dodávek vojenského materiálu Kyjevu vyvolávají hodně otázek. Stále se opakovalo stejné schéma: Ukrajina žádá o dodávky jistého druhu zbraní (těžkých tanků Leopard, letadel F-16, raket ATACMS atp.) – západní spojenci odmítají, protože se obávají „další eskalace konfliktu“ – situace na frontě se mění (je jedno, jakým směrem, zbraně jsou třeba jak pro ofenzivu, tak pro obranu) – Západ konečně souhlasí – za několik měsíců jsou potřebné zbraně na frontě – následuje další ukrajinský požadavek, další odmítnutí a pak za pár měsíců další zdráhavý souhlas.

Je těžké zbavit se dojmu, že spojenci sice nenechali Ukrajinu padnout, ale nenechali ji ani vyhrát. Přitom občas, například na podzim 2022, kdy se Ukrajincům podařilo osvobodit značnou část Rusy okupovaného území, ruská armáda působila natolik nepřesvědčivým dojmem, že dodatečný silný nátlak by možná měl za následek zhroucení její fronty. Ale Ukrajinci nebyli pro takový nátlak dostatečně vybaveni. Samozřejmě ani kyjevské vedení není bez poskvrny. Nemyslím tím jen nekonečné korupční skandály, které oslabují důvěru spojenců vůči Ukrajině, ale třeba zanedbání vlastního vojenského průmyslu a jednoznačnou sázku na západní zbraně.

Není vyloučeno, že Západ ani nemohl dodat Ukrajině vojenskou pomoc dostačující pro porážku Ruska. Například USA vyrábí podle Pentagonu 14 tisíc dělostřeleckých granátů ráže 155 mm měsíčně, což je množství, které bojující ukrajinská armáda spotřebuje za pouhých 48 hodin. Ale i tohle je součástí západního selhání, protože znamená, že Putinova agrese přišla pro spojence nečekaně. Přitom minimálně od roku 2014 byly rozměry ruské hrozby zcela zřejmé. Barack Obama, Angela Merkelová, David Cameron a François Hollande bohužel neukázali na začátku ukrajinské krize o nic větší předvídavost než Neville Chamberlain a Edouard Daladier na začátku krize československé.

Nepřítel známý a neznámý

Právě proto, že v okamžiku ruského vpádu v roce 2022 trvala válka na Ukrajině, ačkoliv v „mírnější“ podobě, již téměř 8 let, měli demokratičtí politici mít mnohem větší přehled o podstatě Putinova režimu a jeho záměrech než jejich kolegové před 80 lety o povaze a cílech nacistů. Už v roce 1938 se Německu dalo vyčíst hodně, ale válku v té době Hitler ještě nerozpoutal. Jak remilitarizace Porýní (1936), tak okupace Rakouska v březnu 1938 se odehrály bez jediného výstřelu. Naopak Rusko stihlo do roku 2022 vybojovat krátkou válku proti Gruzii (2008) a o šest let později anektovat Krym a podpořit separatisty na východě Ukrajiny. Iluze někdejších západních politiků o Hitlerovi byly hloupé a nesmyslné, ale do jisté míry pochopitelnější než iluze současných politiků o Putinovi.

Avšak kořeny těchto iluzí jsou stejné: pochybnosti západních demokracií o sobě, o vlastních hodnotách a o nezbytnosti odporu vůči diktaturám. Třeba má Hitler pravdu, když chce sjednotit všechny Němce Evropy pod střechou své říše? Přece jen jsme těm Němcům ukřivdili nešťastnou Versailleskou smlouvou… Třeba má Putin pravdu, když prohlašuje, že má Ukrajina patřit Rusku, protože Rusové a Ukrajinci jsou údajně jedním národem? Přece jen se ti Rusové cítí ublíženě kvůli rozpadu Sovětského svazu… Tento způsob uvažování vedl pokaždé k válce, a právě proto by se neměl nikdy opakovat.

O nás bez nás

Za snad největší nespravedlnost mnichovské dohody je považováno to, že byla podepsána bez účasti Československa. Jeho zástupci byli o obsahu dohody, která rozhodla o osudu jejich země, pouze informováni. Může v případě mírových jednání dopadnout stejně Ukrajina? Západní lídři vícekrát opakovali, že žádná dohoda s Moskvou nebude možná bez jasně vyjádřeného souhlasu Kyjeva. Trumpův návrat do Bílého domu však vyvolává pochybnosti o tom, zda tyto sliby budou opravdu platit.

Ne proto, že by staronový prezident USA chtěl kapitulovat před Putinem, ale spíše proto, že politický styl Trumpa je stylem byznysmena. Podstata obchodu je pro něj důležitější než to, s kým je tento obchod uzavřen. Čím je protějšek silnější a nesympatičtější, tím je podle této logiky větším husarským kouskem vyjednání dohody. Postoj a zájmy menších a slabších hráčů nemají v tomto případě moc velkou váhu.

Není to nic nového, tento „realistický“ postoj měli i někteří velcí demokratičtí politici, například Winston Churchill a Franklin D. Roosevelt, když v roce 1945 porcovali spolu se Stalinem střední a východní Evropu. Pokud však bude válka na Ukrajině ukončena podobným způsobem, znamenalo by to popření principů multilaterální mezinárodní politiky, které se postupně prosazovaly po druhé světové válce a obzvlášť po pádu komunismu. Zapneme tím stroj času, který nás posune právě do nebezpečné doby před 80 či 90 lety.           

Mír, nebo příměří?

Nepočetní, ale stále existující obhájci politiky appeasementu tvrdí, že mnichovská dohoda dovolila západním demokraciím získat celý rok pro přípravu na válku proti Hitlerovu Německu. (Tuto myšlenku prosazují třeba autoři filmu Mnichov: Na prahu války z roku 2021, v němž si Chamberlaina zahrál Jeremy Irons). Příprava, jak je známo, ve skutečnosti za moc nestála, protože Chamberlain opravdu věřil, že vyjednal v Mnichově „mír pro naši dobu“. A to byl důvod, proč byl tolik šokován definitivním rozbitím ČSR a okupací českých zemí Německem v březnu 1939. Mnichov nebyl ani plnohodnotným příměřím, spíše krátkou pauzou před další nacistickou expanzí.

Něco podobného není vyloučeno ani v případě dohody o ukončení války Ruska proti Ukrajině. Ukrajinští politici a analytici stále opakují, že se v případě nedostatečných bezpečnostních záruk pro jejich zemi (jako hlavní z těchto záruk je vnímán co nejrychlejší vstup do NATO) Putin připraví na další válku a za pár let zaútočí znovu, aby definitivně zničil ukrajinský stát. Po „novém Mnichově“ by přišla nová „okupace Prahy“. Proto by se ústředním bodem budoucích jednání neměl stát osud Ruskem opakovaných území.

Možná má pravdu Zelenskyj, a tento osud vyřeší vzdálenější budoucnost. Momentálně jsou tu dvě důležitější otázky. První se týká už zmíněných záruk bezpečnosti, které by umožnily Ukrajině rychlou vojenskou a ekonomickou obnovu a definitivně ji připoutaly k západnímu společenství. K tomu bude třeba skutečné jednoty spojenců, a v tomto okamžiku nelze bohužel s jistotou říct, zda budou této jednoty schopni. Nezapomínejme přece na proruské politiky v EU v čele s Viktorem Orbánem udržujícím „speciální“ vztahy s Donaldem Trumpem.

Co s Ruskem?

Další otázka je ještě zapeklitější: je to budoucnost vztahů západního společenství s Ruskem po předpokládaném konci války. Kreml bude určitě trvat na zrušení sankcí jako jedné z podmínek budoucího míru, a v tom bude mít podporu Orbána a spol. Ale právě návrat Evropy k předválečnému business as usual s Ruskem by znamenal skutečné vítězství Kremlu v rusko-ukrajinské válce. Západní sankce jsou často kritizovány kvůli jejich údajně nedostatečné efektivitě. Ve skutečnosti se jedná o dlouhou hru.

Putinova válečná ekonomika zatím funguje, ale negativní jevy (stoupající inflace, technologický úpadek, sílící závislost na Číně atd.) se kumulují a časem téměř nevyhnutelně vyústí ve velkou krizi. Proto by Západ měl připustit zmírnění nebo úplné zrušení sankcí pouze v případě souhlasu Ruska vrátit Ukrajině okupovaná území. Vzhledem k dnešnímu nesmiřitelnému postoji Moskvy toto zatím v úvahu nepřipadá.

Rusko je i kvůli 25 let trvající Putinově diktatuře občas v Evropě vnímáno jako stálice, země s téměř neomezenými zdroji, lidským a hospodářským potenciálem. Právě z této představy těží prokremelské politické síly a politici typu Orbána, Fica nebo Okamury propagující obnovu vztahů s Moskvou. Ve skutečnosti trpí ruská společnost těžkými sociálními, ekonomickými, demografickými a psychologickými problémy, které válka postupně prohlubuje. Putinův režim slouží jako brnění prozatím udržující pohromadě nepříliš silný a zdravý organismus tohoto agresivního „rytíře“. Sankce ale přispívají k tomu, že toto brnění začíná čím dál víc rezavět.

Rusko se nemusí zhroutit. Ani bychom mu to neměli přát, protože by to znamenalo další krizi obrovských rozměrů u hranic Evropy. Ovšem soustavný ekonomický nátlak a pokračující izolace od ekonomicky a technologicky nejvyspělejší civilizace současného světa za pár let Rusko značně oslabí. Právě v té době by zrovna mohly přijít politické změny spojené s odchodem Putina. Není přece nesmrtelný, i když zdraví mu zatím evidentně slouží, takže by mohl přinejhorším zůstat na kremelském trůnu dalších 10 nebo 15 let.

V každém případě není vyloučeno, že změny po diktátorově odchodu, ať už bude jeho nástupcem kdokoli, vytvoří podmínky pro mnohem smysluplnější jednání s Moskvou než teď. Proto by se západní demokracie měly zdržet zbytečně uspěchaného jednání a prozatím se soustředit na dosažení „studeného míru“ s Ruskem a zabezpečení obnovy Ukrajiny jako opěrného bodu Západu na neklidném východě Evropy. Pouze v tomto případě si můžeme být jisti, že se neslavná historická tradice „mnichovanství“ neobnoví, a pomyslný stroj času nás neodnese zpět do tragického roku 1938.

Jaroslav Šimov je novinář a historik, dlouhodobě se věnuje problematice Ruska a východní Evropy.