Předseda Strany zelených Matěj Stropnický při setkání s novináři mluvil o myšlence takzvaných zpětných hypoték pro důchodce. Stát by odkoupil od seniorů jejich byty a zajistil jim pak doživotní rentu, aby ještě ze života něco měli. Byt by po jejich smrti připadl státu, který by ho mohl použít třeba na sociální bydlení.
Krom toho ale také pronesl větu: “ „Chceme, aby i důchodce žil plnohodnotným životem. Jsou tu senioři, pro které stát nemá peníze, na druhou stranu mladí lidé, kteří mají problém s bydlením. Chtěli bychom, aby nová generace nebyla zatížena hypotékami. Lidé, kteří jsou zatíženi hypotékami, nejsou svobodní.“
Tady záleží na tom, co se myslí tím „svobodný“. Na problém placení hypoték často narážejí třeba novináři, kterým jejich kritici předhazují, že ten či onen „má jistě hypotéku“, takže musí psát, jak mu šéfové nakážou. Totéž se týká politiků, protože „mají hypotéky“, tak se údajně budou koryt držet za každou cenu.
Nechme stranou, že novinář klidně může psát, co si myslí jeho chlebodárce, v tom není problém. Šéfy si totiž člověk může vybrat podle svého názoru a nemusí měnit své názory podle šéfů.
Stejně tak politici mají mnoho důvodů, proč se takzvaně drží koryt, od ideálů po slavomam, každý to má nějak a třeba všechno pohromadě. Největší peníze se u nás většinou netočí v podnikání, ale jsou v byznysu.
Jde tady o tu svobodu, o které mluví Stropnický junior. Hypotéka znamená samozřejmě velkou zátěž, která ovlivňuje životní styl zrovna v letech, kdy člověk chce nejen pracovat, ale taky si život trochu užít. Platit si bydlení je jedna z největších položek, která lidem kazí radost ze života. Na druhou stranu mít své bydlení a mít ho dřív, než bych na něj našetřil do prasátka, to je taky svoboda. Alternativou je bydlet vícegeneračně s rodiči (zvýšený rozvodový faktor), nebo na místě, kde je bydlení levné, což má obvykle nějaký nepříjemný důvod. Jde třeba o oblast vyšší nezaměstnanosti, ekologicky postiženou, s mizernou infrastrukturou, každý si může doplnit.
Komunistický režim se sice chlubil, kolik staví paneláků, ale do konce svých dní problém s bydlením nevyřešil. Zato existovaly pořadníky na byty, kde předbíhali lidé se „zásluhami“. Bydlení nebylo jen otázkou peněz a snahy, ale privilegií. Znamenalo také upsání se do nějaké formy nevolnictví, třeba v armádě nebo v dolech.
Hypotéka je často drsná záležitost, člověk si může aspoň ulevit tím, že ji v mladším věku může rozložit na více let a pak je snesitelná. Takový už je kapitalismus, že něco je za něco. Pokud za něco někdo nezaplatí, musí to zaplatit někdo jiný, kdo si dotyčný statek sám nijak neužívá. Jak by se to mělo zařídit, aby lidé netrpěli otroctvím hypoték, to by měl Stropnický nějak podrobně vysvětlit. Jinak jde jen o ideje, jejichž hlásání ho nic nestojí.
Spíše by to chtělo se zaměřit na problém nízkých platů, aby bylo na všechny ty půjčky a byty z čeho platit. To už je ovšem jiné téma.