HISTORIE / Toho chladného prosincového dne roku 1804 se v pařížské katedrále Notre-Dame de Paris tísnilo několik tisíc lidí. Vybraní hosté s napětím přihlíželi pompézní korunovaci nového vládce Francie. To, co se však odehrálo před jejich zraky, nikdo z nich nečekal.

V purpurově sametovém plášti podšitém hermelínem a s olivovým věncem na hlavě vystoupal Napoleon Bonaparte během slavnostní mše k oltáři, sejmul z něj císařskou korunu – a položil si ji na hlavu sám. Druhou, menší korunu pak umístil na hlavu nové císařovny Josefíny. Papež Pius VII. jen pozvedl ruku v žehnajícím gestu. Jediným dramatickým okamžikem Napoleon ukázal zemi i světu, z čí vůle se stává panovníkem – a že místo republiky se rodí sebevědomé císařství, které rozhodně nebude respektovat zaběhnuté pořádky.

Ctižádostivý Korsičan

Snad neexistuje v dějinách Francie muž, který by dodnes budil více kontroverzí. Byl uctívaný i nenáviděný, pokrokový státník i bezohledný tyran, největší vojevůdce i největší poražený, nejobávanější muž své doby a na sklonku života i ten nejosamělejší. U nohou mu ležela celá Francie, Evropa se před ním třásla, jeho moc sahala až do Afriky a Asie. Aby Napoleon I. Bonaparte pozvedl Francii i sebe samého, šel přes mrtvoly – doslova. Jen Francouzů zemřelo v napoleonských válkách více než milion.

Ještě pár let před svou císařskou korunovací byl přitom „jen“ ambiciózním důstojníkem, mužem pocházejícím ze skromných poměrů drobné šlechtické rodiny na Korsice. Své jméno si vydobyl při obléhání Toulonu roku 1793, kdy jako mladý dělostřelecký důstojník zorganizoval záchranu přístavu. Přesnou a soustředěnou palbou donutil britské lodě k ústupu a vrátil přístav do rukou Francouzů. Bylo mu tehdy čtyřiadvacet let.

Dále čtěte

Co je teď úkolem demokratů? Vyhrát příští volby a ukončit éru Andreje Babiše. A začít se musí hned

VÝZVA / Petr Fiala, ačkoli nakonec nebude sestavovat vládu a nebude pokračovat jako premiér, měl velice dobrý finiš předvolební kampaně.

O tři roky později už převzal velení italské armády v Itálii. „Vojáci, jste skoro nazí, špatně živení; vláda vám dluží mnoho a dát vám nic nemůže,“ provolával ke svým vojákům. „Chci vás dovésti do nejúrodnější roviny světa. Bohaté provincie, veliká města upadnou ve vaši moc. Dobudete cti a slávy a bohatství. Vojáci italští, bude vám scházeti odvahy anebo vytrvalosti k tomu?“ Brzy ukázal, že jemu nic z toho nechybí. V bitvě u Lodi v květnu 1796 se vrhl v čele bodákového útoku přes most proti rakouské obraně. Vojáci byli ohromeni. Následná série vítězství donutila Rakousko požádat o mír a z mladého generála udělala hvězdu celé republiky.

Opěrky Napoleonova křesla

Po neúspěšném tažení do Egypta v roce 1799 ponechal Napoleon své vojsko v Africe a potají se vrátil do Francie. Připojil se k politickému převratu a díky své popularitě i vojenskému vlivu se vyšvihl do pozice prvního konzula. Konzulové byli sice tři, ale dva zbývající si brzy vysloužili přezdívku „opěrky Napoleonova křesla“. Z republikánského režimu se postupně stával silně centralizovaný stát, v němž se moc soustřeďovala v jediných rukou. Napoleon z trosek revoluce formoval moderní Francii: prosadil občanský zákoník, který kodifikoval rovnost občanů před zákonem, uzavřel konkordát s církví a reformoval školství zavedením státních lyceí.

Krůček po krůčku si Napoleon přisvojoval stále větší moc, až roku 1804 prosadil, aby senát přijal rozhodnutí, které z něj činí dědičného císaře Francouzů. V květnu zazněly v Saint-Cloud dělové salvy a představitel senátu mu přednesl projev potvrzující, že „vláda republiky se svěřuje císaři, jenž přijímá titul císaře Francouzů“. Napoleon odpověděl, že tento titul přijímá, protože podle přesvědčení senátu přinese „užitek slávě národa“.

Zahubíte sebe, a co je horší, zahubíte zároveň i Francii!

Své postavení však chtěl opřít i o zdání lidové vůle, a tak trval na tom, že nový titul musí potvrdit i národ v plebiscitu. Ten dopadl jednoznačně – ze zhruba tří a půl milionu hlasů bylo proti jen několik tisíc. Ozývaly se však i kritické hlasy. Claude Joseph Rouget de Lisle, autor Marseillaisy, mu psal: „Zahubíte sebe, a co je horší, zahubíte zároveň i Francii!“

Dále čtěte

Rozkaz zněl jasně – zničit. Wehrmacht však ostatkům československého legionáře vzdal hold

HISTORIE / Mokrý sníh se toho březnového dne roku 1939 tiše snášel k zemi, v ulicích se mísily nadávky s…

Po měsících složitých jednání se dohodlo, že korunovace, jíž chtěl Napoleon symbolicky navázat na odkaz Karla Velikého, proběhne za účasti papeže Pia VII. přímo v Paříži. Nebude to tedy v Římě, jak velely staleté tradice, ale v katedrále Notre-Dame – a to druhého prosincového dne roku 1804. Už předem bylo zřejmé, že půjde o jeden z nejokázalejších obřadů své doby.

Revolucí poničená katedrála Notre-Dame byla přestavěna k nepoznání. Stěny zakryly nové závěsy, oltář ozdobily zlacené insignie a uprostřed chrámu vyrostlo monumentální pódium s císařským trůnem. Paříží se táhl triumfální průvod, v jehož čele jel Napoleon v pozlaceném kočáře obklopen husary a maršály. Uvnitř katedrály se tísnilo přes šest tisíc vybraných hostů – diplomaté, šlechta, generálové i přední církevní hodnostáři. Napoleonova manželka Josefína zářila ve zlatem vyšívané róbě a hudba, světla, uniformy i dokonale nacvičený ceremoniál proměnily obřad v okázalé představení.

Církev jeho počínání sledovala se strachem

Papež Pius VII. přijel do Paříže s velkými obavami. Bál se, že účastí u korunovace ztratí prestiž v katolickém světě, ale zároveň věděl, že kdyby odmítl, mohl by Napoleon Francii od Říma odtrhnout úplně. Když se Napoleon sám ujal koruny, jeho předtuchy se naplnily. V jediném okamžiku se z papeže stal pouze přihlížející svědek obřadu, který se proměnil v okázalou demonstraci císařovy nezávislosti na církvi.

Pro Evropu to byla studená sprcha. Monarchie doufaly, že se Francie po letech revoluce uklidní a vrátí se ke starému pořádku. Jenže Napoleonova korunovace ukázala, že nový vládce si moc bere sám a nemá v úmyslu respektovat tradice ani zaběhnuté pořádky. Na politické šachovnici stanul císař, který se rozhodně nehodlal spokojit s klidnou existencí uprostřed Evropy.

Byla to ta nejkrásnější bitva, jakou jsem kdy zažil.

Kombinací politického důvtipu s vojenskou silou se u moci udržel necelých deset let, během nichž si na bitevních polích připsal mnohá úžasná vítězství v bitvách proti různě skládaným koalicím Anglie, Ruska, Pruska a Rakouska. Za svůj život svedl neuvěřitelných 84 bitev, z nichž 77krát vyšel jako vítěz, tři skončily nerozhodně a jen čtyřikrát prohrál. Jedno z jeho ohromujících bitevních vítězství se odehrálo i na našem území – v roce 1805 u Slavkova proti sobě vytáhli do boje hned tři císaři, kromě Napoleona i ruský car Alexandr I. a habsburský císař František I. „Byla to ta nejkrásnější bitva, jakou jsem kdy zažil,“ vzpomínal později Napoleon.

Podmanil si velkou část kontinentu, přiměl staré dynastie v řadě zemí sklonit hlavu a přepsal mapu Evropy. Ke krvavému zúčtování s jeho dobyvatelskými ambicemi došlo v září roku 1812 u Borodina poblíž Moskvy, kde se Francouzi střetli s jednotkami ruského generála Michaila Kutuzova.

„Ze všech mých bitev byla nejhroznější ta, kterou jsem svedl u Moskvy. Francouzi si dokázali, že si zaslouží vítězství, ale Rusové si dokázali, že jsou neporazitelní,“ pronesl sám Napoleon. Aniž by z bitvy vzešel jednoznačný vítěz, její bojiště se stalo obřím masovým hrobem, místem utrpení, pomalého umírání. Když se zbytky jeho zhruba půlmilionové armády vracely potupně do Francie, zůstalo v jejích řadách sotva deset tisíc bojeschopných vojáků.

Ať žije císař!

Napoleon po ruském debaklu dokázal ještě několikrát zvítězit, jeho armáda však byla nenahraditelně oslabena. Evropa proti němu vystavěla novou koalici a roku 1814 musel abdikovat. Bylo mu dovoleno odejít do vyhnanství na ostrov Elba, odkud však po necelém roce dramaticky uprchl zpět do Francie. Francouzská armáda pod vedením maršála Michela Neye, která měla jeho postup zastavit, se po krátkém váhání přidala na jeho stranu. K Napoleonovi se opět připojovali i veteráni jeho předchozích tažení: „Ať žije císař!“ provolávali nadšeně svému vracejícímu se vůdci. V březnu 1815 Napoleon dorazil do Paříže a začalo dramatické období známé jako Sto dní.

Neudržel se však dlouho. Po několika rychlých vítězstvích přišel 18. červen 1815 a s ním Waterloo. Debakl Francouzů v této bitvě definitivně ukončil napoleonské války a Napoleona zbavil jak politické moci, tak vojenské pověsti, která mu léta otevírala dveře v celé Evropě. Název belgického městečka se od té doby stal synonymem pro fatální prohru. Poraženému císaři nezbylo nic jiného než se opět vzdát a přijmout podmínky vyhnanství – tentokrát na tisíce kilometrů vzdáleném ostrově Svatá Helena v jižním Atlantiku.

Dále čtěte

Štvou vás reklamy na webu FORUM 24? Tak pojďte číst bez nich!

Milí čtenáři, jak víte, deník FORUM 24 je nezávislý web, který si na sebe musí vydělat, protože jej nesponzoruje žádný…

Léta zde strávená měla trpkou příchuť osamění, beznaděje a pomalého chřadnutí. Napoleon zemřel roku 1821, pravděpodobně na rakovinu žaludku, daleko od Francie, které kdysi vládl s téměř neomezenou mocí.

Jméno jednoho z největších vojevůdců i státníků bude patrně navždy symbolem úspěchu, moci i megalomanství. Viděl dál než ostatní, dokázal předvídat možnosti a reagovat s oslnivou rychlostí. Na bojištích probouzel v mužích bojového ducha do té doby nevídané síly. Zmodernizoval Francii a na dobytá území přinesl svobodu i nové zákony. Zaslepený vidinou slávy, obdivu a moci ale nechtěl vidět smrt a zkázu, které po sobě zanechával.

Jak o něm napsal profesor pařížské univerzity Charles Richet ve svém Úvodu do dějin Francie a francouzské civilizace: „Obnovil strategické a taktické metody a vnutil je každé armádě, která chce být vítězná. To je jeho velká a suverénní sláva. Francie a lidstvo se však obětovaly, aby ji získal.“