Stydím se za svoji zemi: Spojenecké země nám pomáhají. Přitom Česko opakovaně pomáhat odmítlo

ČTK

Český premiér Andrej Babiš (ANO) v Bruselu | FOTO: ČTK

Státy Evropské unie přenechají přednostně České republice 100 tisíc dávek vakcíny Pfizer/BioNTech. Na 100 tisíc dávek této vakcíny nám pošle kupříkladu Francie. Další tisíce vakcín pro Českou republiku shromáždili v Bavorsku, Sasku a Durynsku, pět tisíc vakcín nám posílá Izrael. Německo i Švýcarsko navíc rozjíždějí převozy covidových pacientů do svých nemocnic. Z této velké vlny solidarity by se člověk mohl těšit, protože nás naši spojenci nenechají ve štychu. Jenže jakoukoli radost kalí vědomí, že Česko od roku 2015 setrvale odmítalo být solidární a vykašlalo se na své spojence i před rokem při první vlně epidemie.

Když se člověk musí stydět za svoji zemi, je to značně frustrující pocit. Všichni chceme být pyšní na svůj stát a na společnost, v níž žijeme. Bohužel se již před zhruba deseti lety začal náš národ proměňovat v nenávistnou obludu, která myslí jen na sebe a zuřivě kolem sebe kope. S naprostým studem si vzpomínám na měsíce migrační krize v letech 2015 a 2016, kdy jedinou starostí většinového Čecha bylo to, aby se k nám nedostal ani jeden uprchlík ze zemí zmítaných násilím.

Samozřejmě že každý rozumný člověk v takové krizi zpozorněl a zamyslel se i nad limity možností, na které by taková pomocná akce mohla narazit. Jenže Česko nevyužilo k solidaritě se svými spojenci a k pomoci lidem v nouzi ani zlomek svých možností. Česká republika se prostě na své spojence, které migrační krize krutě zasáhla, zvysoka vykašlala. A náš současný předseda vlády za potlesku lůzy ječel: My nepřijmeme ani jednoho migranta. Ze strachu z migrantů se pak zrodilo druhé a ještě ostudnější prezidentství Miloše Zemana, který slíbil, že nás před uprchlíky ochrání. Ve skutečnosti nás uchránili samotní uprchlíci, kteří se naší zemi obloukem vyhnuli.

archiv

Tehdejší nápad Evropské komise na stanovení povinných kvót na přebírání uprchlíků nebyl možná příliš šťastný, protože šlo o věc neobyčejně snadno zneužitelnou každým populistou a plán vytvářel dojem, že půjde o trvalý mechanismus, kterým se budou evropské země plnit nekonečným proudem přistěhovalců. To by jednak opravdu nebylo moudré, a hlavně by to v mnoha zemích vedlo k posílení xenofobních a skrytě či otevřeně fašistických stran. Jenže odmítnutí kvót v té konkrétní chvíli krize bylo z české strany obyčejnou hanebností. Naši hanebnost přitom celá Evropa viděla a debatovala o ní. Zejména se o ní mluvilo v těch zemích, které zažívaly drastické potíže.

Nejotřesnějším případem morálního selhání českého státu v moderních dějinách byla kauza odmítnutých sirotků z řeckých uprchlických táborů. V roce 2018 lidovecká europoslankyně Michaela Šojdrová navrhla, aby Česko přijalo 50 syrských sirotků. Premiér Andrej Babiš i ministr vnitra Jan Hamáček (ze sociální demokracie!) se postavili ostře proti a mezi českou lůzou se strhla lavina prudké nenávisti. Prý mělo jít jen o teenagery, kteří představují bezpečnostní riziko. Část zemí EU přitom loni přijala z řeckých táborů na 1600 nezletilých uprchlíků. Těm zemím se, pokud víme, nic tragického nestalo. Řecko pomoc zoufale potřebovalo a my jsme se na něj cynicky vybodli.

Člověk se propadá hanbou, když slyší představitele vlastního státu, že my pomáhat nebudeme nebo že pomáháme jinak. Mlžení, že pomáháme penězi, je tragikomické. Jestli tu opravdu někdo někomu v posledních mnoha letech pomáhal penězi, tak to byli a stále jsou především naši spojenci v tom ohromném finančním transferu, který probíhá z bohatších zemí EU do chudších. A to bohužel i s tím, že nám bezděčně a nechtěně financují naše agrobarony v čele s předsedou vlády.

Evropská unie

Minulý rok jsme se při ztrátě cti dostali až na samé dno. Premiér Babiš na jaře 2020 odmítl pomoci Itálii, která byla tehdy nejzasaženější evropskou zemí. V naprosto pobuřujícím vystoupení prohlásil: „Itálie to nezvládá.“ A nepomohli jsme. Byl to obyčejný zločin proti spojenecké zemi i proti cti našeho státu. A nezmohli jsme se, upřímně řečeno, na žádný větší odpor.

Nyní jsme se ocitli na kolenou a pomoc přijímáme. A děkujeme za ni. To je v pořádku. Jenom bychom se měli do morku kostí stydět za to předchozí trapné a barbarské chování České republiky, které nelze jen tak přehlédnout a jen tak zapomenout. A měli bychom se postarat o to, aby v budoucnu tato země patřila znovu mezi slušné partnery svých spojenců. Potřebujeme vrátit ztracenou čest a hrdost. K tomu se ovšem nutně potřebujeme zbavit politických vůdců české buranokracie. A je třeba si uvědomit, že k nadvládě této buranokracie nedošlo u nás náhodou. Těch selhání na straně takzvané slušné části národa bylo až neslušně hodně. I v tom je naše zodpovědnost. 

P.S. Jeden z mála politiků, kteří důsledně bojují za čest České republiky v oblasti solidarity mezi evropskými a západními demokraciemi, je Miroslav Kalousek, který se nedávno vzdal poslaneckého mandátu a nehodlá kandidovat v příštích sněmovních volbách. Je třeba to uvést pro pořádek, protože právě včera publikoval k této věci následující tweet:

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner