V úterý 4.června na uzavřeném zasedání Rady bezpečnosti OSN přišly podle agentury AFP delegace Velké Británie a Německa s návrhem prohlášení, vyzývajícím súdánskou vojenskou vládu a protestující občany ke „spolupráci na konsensuálním řešení současné krize“. Rada bezpečnosti návrh nepřijala, protože s ním nesouhlasily delegace Ruska (ta chtěla počkat na reakci Africké unie) a Číny. Ta měla k textu „výhrady“. Nejspíš v důsledku čerstvé vzpomínky na události před třiceti lety na náměstí Tchien-an-men. Osm evropských zemí pak vydalo vlastní společné prohlášení, v němž vyzvaly súdánskou armádu k jednání s protestujícími občany.
O co jde? V dubnu, po několika měsících protestů pod vedením odborových svazů, armáda sesadila prezidenta Bašíra. Prý aby udržela pořádek a časem dovedla zemi k volbám. S vůdci občanských protestů bylo dohodnuto tříleté přechodné období, po němž měly následovat volby. Po zkušenostech s Bašírem a armádou se ale několik tisíc protestujících utábořilo před vojenským velitelstvím a požadovali předání moci civilní vládě nejraději ihned.
V pondělí 3. června proti nim zakročily střelbou jednotky polovojenské milice RSF (známé také jako Džandžavíd), která se „vyznamenala“ v roce 2003 za války v Dárfúru. Počet obětí podle zástupců protestujících i podle lékařů je 108. Čtyřicet těl bylo vyloveno z Nilu. Podle armády je mrtvých „nanejvýš čtyřicet šest“.
Zástupce velitele vojenské rady (plní roli vlády) odůvodnil násilné potlačení protestu „infiltrací násilníků a drogových dealerů“. Státy Africké unie vzápětí pozastavily Súdánu jeho členství v organizaci do doby, než bude moc v zemi předána do rukou civilní vlády.
Vojenský šéf státu generál Burhan po masakru oznámil, že původní dohoda neplatí a slíbil uspořádat volby „za devět měsíců“. Po výzvě Saúdské Arábie, aby obě strany zahájily nové rozhovory, se generál nechal slyšet, že vojenská rada „bude jednat s otevřenou náručí a bez předchozích podmínek“. Vůdci protestu nabídku ve čtvrtek 6. června odmítli, „protože armádě se už nedá věřit“. Trvají na potrestání pachatelů masakru a metodou občanské neposlušnosti chtějí donutit armádu k předání moci civilní vládě.
Súdán se svou dlouhou historií násilí, rebelií a jejich krvavého potlačování stojí před velkou zkouškou. Je pravda, že „ulice“ nemůže nahrazovat demokratickou proceduru, ale také je pravda, že demokracie a nezpochybnitelná vláda práva musí předcházet situacím, vyvolávajícím takové tvrzení.
