Sudeťáci? Ne, čeští Němci

repro youtube.com

Ilustrační foto | FOTO: repro youtube.com

V 90. letech minulého století nepadla mezi Čechy a Slováky údajně ani facka. Ale možná jen proto, že na Československu vlastně nikomu zase tak moc nezáleželo. „Když to chtějí, mají to mít“ byl dosti rozšířený názor na české straně. A tak Slováci šli a nikdo jim nebránil. Mečiara jim pak někteří škodolibě přáli v blažené nevědomosti o tom, co nás samotné jednou potká.

Idea československého politického národa se ukázala být slabou na to, aby udržela Československo. To zaniklo vlastně třikrát. Poprvé je rozbili Němci (naši i ti v Říši) po Mnichově v roce 1938. Podruhé v roce 1968 zneužitím federace během sovětské okupace. Její hlavní oporou se vedle českých Quislingů stala slovenská politická reprezentace. Potřetí a definitivně jsme to zmákli v letech 1990 – 92.

U obou pomnichovských likvidací jsme tedy byli my, dnešní občané České republiky. Včetně těch, kteří se dnes tak vehementně brání myšlence, že by se na našem území mohli jednoho dne sejít potomci bývalých obyvatel této země. Sudeťáci, landsmanšaft. Jako kdybych slyšel ozvěnu komunistické propagandy, která nás strašila „západoněmeckými revanšisty“.

Nelze trestat děti za hříchy a zločiny jejich rodičů. Není možné hodnotit osmdesát let staré události dnešními měřítky. Nelze vlastní frustraci vybíjet na těch, kdo opravdu nemohou za to, jak tady doma „hospodaříme“ posledních sedmdesát let.

Kolik lidí zdejší politika vyhnala do zahraničí! Kolik jich našlo azyl v Německu, kolik českých, slovenských a československých krajanských spolků a institucí v cizině vzniklo! Bránil jim někdo v činnosti? Vyháněl někdo Čechy z Německa za to, že jejich nacionálně rozpálení krajané, mnohdy i vlastní rodiče uprchlíků, vyprovázeli odsouvané Němce plivanci a nadávkami?

Jako kdybychom se styděli za to, že Němci – ať už se jim v té které době říkalo třeba Durynkové, Braniboři, Pasovští nebo Švábové – v naší zemi žili a prosperovali. Že to byli oni, kdo podstatně přispěl ke slávě Kutné Hory, kdo k nám přinesl osvobozující městský vzduch. „Stadtluft macht frei“, městský vzduch osvobozuje, platilo i u nás v dobách feudálních. Němci byli integrální součástí dějin naší země a nic na tom nemění ani posměšky takřečeného Dalimila, ba ani rozhořčení Husovo, jehož fanatičtí čeští stoupenci pak svou kvetoucí zemi vyplenili.

Doba temna, germanizace, útlak českého národa – to jsou moderní hodnotící soudy, které se s realitou dané doby a místa dosti silně rozcházejí. Marie Terezie a Josef II. modernizovali mnohonárodnostní stát a podíleli se na tom i čeští úředníci, generálové a politikové. Stát i armáda potřebovaly jeden úřední jazyk. Že se jím nestala čeština, na tom věru obyvatelé českého pohraničí nenesou ani tu sebemenší vinu.

Dvacáté století je navždy poskvrněno dvěma šílenými válkami. Obě rozpoutalo Německo a obě po zásluze prohrálo. Čeští Němci podlehli nacistické propagandě, které umetala cestu neschopnost československé vlády vyřešit nejen spory kulturní a politické (přiživované z Německa už v 19. století), ale především ekonomické.

Dodnes se nepodařilo vyrovnat ekonomickou úroveň pohraničí s vnitrozemím. Život tam byl vždycky těžký. Někdejší zemědělství a řemesla nemohla obyvatele uživit. Vznikající průmysl také ne. Světová krize ve 30. letech byla drtivá. Ve škole mou generaci poučovali o hrůzách kapitalismu a jedním z velkých témat byla tzv. mostecká stávka. Jenom nám neřekli, že ti horníci, do kterých české četnictvo střílelo, byli většinou Němci, a že spolu s KSČ ji vedla Německá nacionálně socialistická dělnická strana.

Není divu, že když z Prahy nepřicházela pomoc ani soucit, naslouchali čeští Němci vábení politické sebranky z Německa i z vlastních zdrojů. Nacisté chtěli válku a chtěli zánik Československa, „jitrnice stvořené ve Versailles“. Dosáhli svého a účet na našem území zaplatili i Bémáci, čeští Němci. Tedy pokud se konce války dožili. Do Wehrmachtu rukovali jako každý jiný říšský občan.

Znal jsem v Brazílii člověka, který také narukoval v den svých osmnáctých narozenin. V době, kdy jeho rodiče ztratili víru v obnovu Československa a ač Češi, přihlásili se k německé národnosti. Na Hlučínsku to bylo snadné. Jejich syn byl odveden, ale měl štěstí. Sloužil na atlantickém valu, a ještě během invaze se vzdal Britům. Do Prahy přišel v roce 1945 jako příslušník československé jednotky. Dodnes (pokud ještě žije) pro naši armádu není válečným veteránem. Kolik takových „Němců“ bylo ve Svobodově armádě? Kolik jich válčilo na Blízkém východě? Dodnes jsou pro mnoho našich občanů „Sudeťáci“.

Myslím si (připouštím, že mám se svým názorem trochu problém i doma), že je čas dát dohromady to, co pozitivního zůstalo a na čem se dá stavět. Ne návrat německých občanů do bývalých Sudet (ostatně podle evropských pravidel mají jako jednotlivci právo usadit se v kterékoli členské zemi EU), ale návrat povědomí o česko-německé sounáležitosti na českém území.

Sebevědomý a silný národ se nemůže bát lidí, kteří sice spáchali zlo, ale kteří už nežijí a kteří byli tvrdě potrestáni. Jejich potomci jsou připraveni podstoupit martýrium návratu provinilce na místo činu. Kajícímu se je třeba podat ruku a pomoci mu, protože jeho svědomí je zatížené spáchanou křivdou. My ale také máme svou vinu a také by bylo dobré vědět, že je odpuštěna. Ne politickou proklamací, ta už existuje, ale mezi lidmi moc nefunguje. Stačilo by docela normální lidské soužití a komunikace.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republikce.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner
Doporučujeme