Sudetský mýtus: O slávě a mizérii českého severozápadu

Zámek Jezeří v Krušných horách, v pozadí hnědouhelný důl Československé armády na Mostecku (ČTK/Vatka Jiří)

Zámek Jezeří v Krušných horách, v pozadí hnědouhelný důl Československé armády na Mostecku | FOTO: ČTK/Vatka Jiří

Severozápadní Čechy čili dnešní Ústecký a Karlovarský kraj představují v mnoha ohledech nejproblematičtější region České republiky, v němž se soustřeďují snad všechna statisticky podchycená negativa české společnosti. Jak se stalo, že se mezi Aší a Varnsdorfem objevila ohromná patologická sedlina, byť s ohnisky pozitivních deviací? Vždyť celá staletí byly právě severozápadní Čechy jedním z nejdynamičtějších a nejbohatších regionů střední Evropy. Proč jsou dnes symbolem stagnace, občanské netečnosti a politického extrémismu?

Iniciačním podnětem k rozkvětu českého severozápadu byla ve 13. století zakladatelská aktivita přemyslovských králů, kteří pod Krušnými horami vybudovali řetězec královských měst, táhnoucí se od Chebu (k Čechám připojen trvale roku 1322) a Lokte přes Kadaň, Žatec, Louny a dále k Mostu a Ústí nad Labem a odtud až k Litoměřicím a Děčínu. Ve 13. a 14. století vzrůstala církevně-politická, intelektuální a hospodářská interakce regionu se sousedním Saskem, kterou nenarušily ani husitské války a křižácké intervence.

V severozápadních Čechách se na přelomu 15. a 16. století hovořilo česky a několika německými dialekty, kromě dominantních katolíků zde fungovaly též farnosti české utrakvistické církve a sbory Jednoty bratrské, stejně jako vitální židovské komunity.

K zásadnímu zlomu došlo kolem roku 1520, v časech humanismu, renesance a počínajících evropských reformací, kdy se česko-saská hraniční oblast začala proměňovat v jeden kulturní region. Klíčovou úlohu sehrál hornický boom (těžba stříbra!) na saské i české straně Krušnohoří, pro nějž se stala typickou obrovská mobilita a intenzivní komunikace intelektuálních elit, ať už kazatelů a učitelů, nebo lékařů a hornických specialistů.

Banner Nová Orientace Zeman a Klaus na pražské konferenci 25 let kapitalismu v ČR (15. 11. 2014) (ČTK/Vondrouš Roman)

Kde se vzaly Sudety?

Během 16. století získal region, tvořený českým severozápadem a přilehlou sasko-míšeňskou oblastí, i své prestižní humanistické jméno: Sudeti montes či Sudetae, tj. Sudetské hory či Sudety. Také v zaalpských zemích se totiž humanističtí učenci soustřeďovali na hledání antických kořenů a instrumentalizaci kulturně-historických tradic.

Zatímco Italové nebo Francouzi mohli zohlednit skutečnost, že jejich země bývaly součástí starověké Římské říše, ostatní evropské oblasti se jen těžko smiřovaly s tím, že jsou vlastně „barbarskou Evropou“. Tento „civilizační deficit“ byl o to bolestivější, že právě tyto středoevropské regiony tvořily významnou část Svaté říše římské, jež se považovala za christianizovanou dědičku antického Říma.

Když roku 1475 vyšel ve Florencii pod názvem Explicatio geographica latinský překlad díla Klaudia Ptolemaia, řeckého zeměpisce z 2. století, začala i kulturně-politická kariéra názvu Sudeti montes, kterým Ptolemaios označoval horský pás kdesi uprostřed Evropy. Ten byl ztotožněn (možná mylně) s horstvy oddělujícími Čechy od Horní Falce, Míšeňska, Horní Lužice a Slezska, přičemž jejich jádrem mělo být Krušnohoří.

Zrodil se humanistický „sudetský diskurs“, podle něhož tkvěly kořeny českého severozápadu už v antice. Navíc z perspektivy tamějšího luteránství, které se zde stalo nejvýznamnější konfesí, Krušnohoří představovalo dokonce exkluzivní areál dějin spásy.

Specifičnost severozápadních Čech a česko-saského regionu reflektovali nejen luteráni jako teolog Philipp Melanchthon (†1560), ale též katolíci, například lékař a mineralog Georgius Agricola (†1555) nebo překladatel Zikmund z Púchova (†1584). Stěžejním protagonistou „sudetského diskursu“ se ovšem stal humanistický luteránský kazatel Johannes Mathesius (†1565), rodák ze Saska, žák Melanchthonův a Lutherův, který svůj život spojil s královským horním městem Jáchymovem v českém Krušnohoří, tímto Klondikem raného novověku.

Polský malíř Jan Matejko, po otci Čech, formoval polskou národní sebereflexi – portrét jeho dětí (1879) (Wikimedia)

Dynamická integrace česko-saské hraniční oblasti byla utlumena po roce 1620, kdy se zdejší hranice stala státně-konfesní čili reálnou bariérou mezi rekatolizovaným Českým královstvím a saskou luterskou ortodoxií. Společná regionální („sudetská“) identita se začala rozpadat.

To se změnilo až na počátku 19. století. Tehdy český severozápad znovu „objevil“ německý romantický básník a polyhistor Johann Wolfgang von Goethe (†1832), který si oblíbil zejména lázeňská města Karlovy Vary a Teplice. Putoval sem také německý romantický malíř Caspar David Friedrich (†1840), jemuž učarovala zejména zádumčivá krása Českého středohoří.

Český severozápad jako laboratoř modernity

Po hrůzách napoleonských válek, během nichž se rozpadla Svatá říše římská a vynořilo se nové Rakouské císařství, jehož součástí bylo i České království, zažívala oblast českého severozápadu ohromnou vlnu modernizace, občanské emancipace a hektické industrializace. Navíc právě v okolí zdejších lázní, těchto center evropské diplomacie, a v ruinách středověkých hradů kolem Ohře a Labe se rozvíjela nejen kultura romantismu, ale rodil se i další fenomén moderní doby – turismus a cestovní ruch.

Ve druhé polovině 19. století, již v časech Rakouska-Uherska, vstupuje region na středoevropskou scénu jakožto jeden z nejsebevědomějších a nejbohatších – jako urbanizovaný a průmyslový kraj s hustou sítí škol, kulturních institucí a spolků.

Koncem 19. století vznikla reprezentativní mnohasvazková vlastivědná encyklopedie Die österreichisch-ungarische Monarchie in Wort und Bild, jejímž redaktorem byl knihovník Josef Weil (†1889), německo-židovský rodák ze středočeského Tetína. Na dvou svazcích o Čechách spolupracoval též přírodovědec Gustav Carl Laube (†1923), jenž pocházel z Teplic a pro zmiňovaný kraj oficiálně prosadil jméno, které bylo pro zdejší elity dávno samozřejmostí: Nordwestböhmen čili severozápadní Čechy.

Julius Payer: Nie zurück – Nikdy zpět! (olejomalba, 1892) (Heeresgeschichtliches Museum Wien (Wikimedia Commons))

V rakousko-uherské monarchii probíhala současně občanská a národní emancipace, která v českých zemích, především v Čechách, zapříčinila „etnopolitické“ rozdvojení na Čechy a Němce.

Čeští Němci či německojazyční Češi (Deutschböhmen) tvořili většinu obyvatel českého severozápadu, přičemž mnozí intelektuálové reflektovali německy hovořící obyvatelstvo Čech, Moravy a Slezska jako jeden svébytný německý kmen, ačkoliv to byl velmi pochybný kulturně-politický konstrukt.

Čeští Němci se v roce 1918 nehodlali stát součástí suverénního českého státu obnoveného v podobě republikánského a demokratického Československa, a dokonce si zřídili čtyři provincie jako správní jednotky tzv. Německého Rakouska. Oblast severozápadních Čech byla zahrnuta do provincie Deutschböhmen (Německé Čechy), zatímco provincie ustavená převážně ve Slezsku nesla (zdánlivě paradoxně) pojmenování Sudetenland (Sudety). Německý regionalismus a separatismus byl však mladou republikou potlačen vojenskou silou, jak nám to mimo jiné připomínají desítky mrtvých a raněných z demonstrace 4. března 1919 v Kadani.

Prostřednictvím intelektuálů a regionálních politiků tehdy opětovně ožil „sudetský diskurs“, využitý již před čtyřmi stoletími. Vzniká tzv. sudetoněmectví, s nímž se však příliš neidentifikovalo například sebevědomé Chebsko, stejně jako němečtí Šumavané, kteří se raději hlásili k antickému ptolemaiovskému pojmu Gabreta, spojovanému právě se Šumavou, takže byli vlastně „gabrétskými Němci“.

Rusko slaví v květnu vítězství ve zcela jiné válce než Evropa (wikimedia commons)

V soukolí nacionálního socialismu a komunismu

Mezi obyvatelstvem prvorepublikových severozápadních Čech se výrazně prosazoval komunismus sovětského typu, který byl brzy konfrontován s nacismem jako neméně bezohledným soupeřem. Prolnutí sudetoněmectví s brutální ideologií německého nacionálního socialismu způsobilo v letech 1938–1939 nejen zničení Československa, ale i roztržení dávné jednoty Čech.

Z velmi odlišných oblastí českého západu, severozápadu a severu, nadto z částí Moravy a Slezska, byla na jaře 1939 zřízena v mnoha ohledech hybridní Říšská župa Sudety s hlavním městem v Liberci. Jádro správní jednotky ovšem představovaly severozápadní Čechy, které v letech 1938–1945/46 zažily jak perzekuci Čechů a vyhlazení židovské komunity, tak následně i vyhnání většiny německojazyčného obyvatelstva. Teprve v německém exilu čeští, moravští a slezští Němci přijali jakožto osudové společenství onu problematickou „sudetoněmeckou“ identitu.

Ještě v květnu 1945 vydalo československé Ministerstvo vnitra výnos, kterým bylo užívání názvu Sudety úředně zakázáno. Českým uším to nebude znít libě, ale „lidově demokratické“ Československo uplatňovalo v periferních oblastech českých zemí, nyní označovaných jako tzv. pohraničí, zvrhlá koloniální pravidla.

Centrem koloniální správy se stal Osidlovací úřad v Praze s rozsáhlou sítí okresních poboček. Existoval až do roku 1950 a v jeho čele stál JUDr. Miroslav Kreysa, předválečný sociální demokrat a nyní aktivní komunista, který se snažil z pohraničí vybudovat nástupiště k sovětizaci celé republiky. Právě on sehrál klíčovou úlohu v konečném řešení otázky „německých domorodců“ („odsun“ či „vystěhování“) a v následné kolonizaci (v dobovém žargonu „osídlení“).

Oslava „osvobození Rudou armádou“ na plakátu z doby třetí republiky (1945–1948)  (profimedia.cz)

Kromě Čechů z vnitrozemí a Slováků (či Rusínů) přicházely do pohraničí i tisíce tzv. reemigrantů, ať už ze Sovětského svazu, Francie, Belgie, Polska a Německa, nebo Rakouska, Jugoslávie a Rumunska. Hořkou koloniální pachuť mělo i nařízení, jež platilo takřka až do konce čtyřicátých let, kterým byly znemožňovány sňatky mezi slovanskými „kolonizátory“ a německými „domorodci“.

Miroslav Kreysa jako centrální „koloniální“ úředník shrnul roku 1947 svou dosavadní činnost v knize České pohraničí. Psal o „řešení německé otázky“, definitivně chtěl „očistit republiku od Němců“, pročež divoké transfery německojazyčných obyvatel z roku 1945 označoval jako „pionýrské období počešťovaného pohraničí“.

Čestným oponentem českého „gestapismu“ a „koloniální“ rétoriky byl Michal Mareš, někdejší anarchista a nonkonformní (původně komunistický) novinář, který s velkou odvahou referoval roku 1946 v reportážích nazvaných Přicházím z periferie republiky o nelidsky děsivé situaci v tzv. pohraničí, které se podle něj proměnilo v „Divoký západ“. Vyzýval k zastavení vysidlování a svým břitkým perem provokoval české nacionalisty, zejména ty z údajně „internacionální“ KSČ.

Z koloniální perspektivy reflektoval problematiku pohraničí právník Arnošt Malovský-Wenig, profesor Univerzity Karlovy, jenž reagoval i na Marešovu kritiku. V článku pro Lidovou demokracii ze srpna 1946 psal explicitně o „kolonizaci pohraničí“ a „administrativě pohraničí“, jež je „zemí v jistém smyslu dobytou“, a tudíž „nemůže být spravováno normálním způsobem a normálními správními orgány“. Schvaloval „odsun“ a posmíval se těm, kdož by chtěli vysídlení bránit a Němce („německé barbary“) z různých důvodů počešťovat, „tak jako kdysi křesťané převedli pohany na svou víru“. Taková misie podle něj prostě není možná, domorodce nelze obrátit na „českou víru“, nýbrž musí být eliminováni.

Pohraničí čili „rudé pásmo“

Parlamentní volby z roku 1946 vymezily na mapě Československa podivné „rudé pásmo“ právě v severozápadních Čechách, v nichž drtivě zvítězila KSČ. Region byl zachvácen další vlnou „budování pohraničí“, která akcelerovala po komunistickém puči v roce 1948, kdy se Československo definitivně stalo gubernií sovětsko-ruského impéria.

Ilja Repin, Burlaci na Volze (1873, olejomalba) (Státní ruské muzeum v Sank-Petěrburgu (Wikimedia Commons))

V letech 1949–1960 existovaly Karlovarský a Ústecký kraj, na jejichž území probíhal děsivý sociální experiment: „železná opona“ a zadrátované hranice nejen se Spolkovou republikou Německo, ale též s „bratrskou“ NDR; lágry s politickými vězni těžícími „uran“ pro sovětskou atomovou bombu; vojenský prostor v Doupovských horách sloužící k přípravě války proti svobodnému Západu; překotná industrializace spojená s řízenou migrací a fluktuací obyvatelstva, drancování nerostného bohatství, zejména hnědého uhlí; demolice stovek sídel, měst, městeček a vsí, barbarsky obětovaných na oltář „důlně-energetického“ molochu, zničené životní prostředí, všeobecná vykořeněnost…

V rámci územně-správní reformy z roku 1960 se Karlovarský kraj stal součástí Západočeského kraje s centrem v Plzni, sloučením Ústeckého a Libereckého kraje vznikl Severočeský kraj. S rozšiřováním hnědouhelných dolů, stavbou elektráren a chemických továren vznikaly zároveň nové sídlištní komplexy – oblast byla uměle urbanizována, venkov takřka zmizel, nebo se stal jakýmsi relaxačním zázemím.

Fenomén českého severozápadu byl vytěsněn z kulturní paměti a zrodil se zcela nový: „objevilo“ se plemeno Severočechů, s nímž se hojně identifikovali především obyvatelé kolem Chomutova, Mostu, Teplic a Ústí nad Labem, ačkoliv skutečné severní Čechy se rozkládají až kolem Liberce.

Časovaná bomba v demokratickém systému?

Když byly v letech 1989–1992 obnoveny demokratický parlamentarismus, ústavnost a suverenita republiky, zdálo se, že se i v severozápadních Čechách blýská na lepší časy. Roku 2000 došlo ke zřízení regionální samosprávy, vznikly Ústecký a Karlovarský kraj. Pro potřeby Eurostatu byly sdruženy do tzv. regionu soudržnosti pod názvem Severozápad. Řadu let fungoval úřad vládního zmocněnce pro severozápadní Čechy, ovšem fixace na budování průmyslových zón nemohla zastavit občanskou stagnaci. Seznam statistických negativních „nej“ českého severozápadu se bohužel ukázal jako stabilní: nízká vzdělanost a vysoká nezaměstnanost, rozvrácené rodiny, mizivá religiozita, nižší občanská a podnikatelská aktivita, nově též extrémní počet exekucí…

Miloš Zeman na návštěvě u Vladimira Putina v ruském Soči (2017) (ČTK/Šimánek Vít)

Jestliže nad administrativou historicky prvního hejtmana Ústeckého kraje Jiřího Šulce (ODS) neustále visí podezření z korupce, pak „panování“ hejtmanky Jany Vaňhové (ČSSD) bylo již možné hodnotit jako veksláckou praxi, k jejímuž koloritu patřila i vražda hejtmančina partnera Romana Housky v Chomutově roku 2013.

V čele Ústeckého kraje stál v letech 2012–2020 komunista Oldřich Bubeníček (KSČM), který od roku 2016 vládl s podporou koalice KSČM, ČSSD a SPD-SPO(Z), tj. spojených okamurovců a zemanovců. Nemluvě o orientálních způsobech Jany Mračkové Vildumetzové, někdejší hejtmanky Karlovarského kraje, která se ještě na jaře 2019 během prezidentské vizitace servilně „skláněla“ před „moudrostí“ Miloše Zemana. Od roku 2020 je hejtmanem Ústeckého kraje Jan Schiller z „hnutí“ ANO, zatímco Karlovarský kraj vede Petr Kulhánek z Karlovarské občanské alternativy.

Můžeme se chlácholit tím, jak to v některých městech, například v Litoměřicích nebo Kadani, vypadá jinak. Jenže „sudetský mýtus“ žije! Nikoliv ovšem jako sebevědomí založené na humanistické vzdělanosti a specifickém úkolu v rámci Česka a střední Evropy, nýbrž jako zvláštní sebenenávist vykořeněné populace… Samozřejmě jde o generalizaci, kterou ovšem soustavně potvrzují výsledky voleb všeho druhu.

V roce 2017 ve volbách do poslanecké sněmovny v Ústeckém (a Karlovarském) kraji získaly ANO 38 % (35 %), SPD 13 % (12 %) a KSČM pak 10 % (8 %), úhrnem více než polovinu všech hlasů. Extrémista Miloš Zeman, tento podivný rusko-čínský (p)rezident, obdržel roku 2018 v obou krajích ve druhém kole prezidentských voleb zhruba 62 %.

Podobně ve volbách do zastupitelstva Ústeckého a Karlovarského kraje získaly v roce 2020 hnutí ANO celkem 26 % (25 %), KSČM 6 % (4,5 %) a SPD zhruba 9 % (7 %) z odevzdaných hlasů. Tučné zisky tu na lokální úrovni mají i všelijací alternativní komunisté, nacionálně-socialističtí „dělníci“ s protiromským programem a populisté…

()

Přitom bychom neměli opomíjet, že Ústecký kraj patří společně s Prahou, Středočeským, Moravskoslezským a Jihomoravským krajem k pětici nejlidnatějších regionů v Česku, skrze jejichž voliče vede cesta k vítězství v parlamentních volbách a tím i k vládě nad celou republikou…

I z tohoto důvodu je Ústecký kraj (společně s Karlovarským krajem) čili český severozápad časovanou bombou, jejíž výbuch může v časech komplexní krize rozvrátit český demokratický systém.

doc. PhDr. Petr Hlaváček, Ph.D., je historik, filosof a publicista, jako koordinátor a vědecký pracovník vede Collegium Europaeum FF UK & FLÚ AV ČR, zabývá se problematikou evropské identity a intelektuálními dějinami, působí jako editor Nové Orientace / FORUM 24

Esej je upravenou verzí textu, který vyšel tiskem v Revue FORUM 10/2020 (č. 36).

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]