Výstava Fragmenty paměti FOTO: Pavel Šafr / FORUM 24
FOTO: Pavel Šafr / FORUM 24
Do konce tohoto týdne, přesněji do 26. července, máme poslední možnost vidět mimořádnou expozici, která probíhá v Jízdárně Pražského hradu. Výstava „Fragmenty paměti – Svatovítský poklad v zrcadle současného umění“ patří k nejzajímavějším výstavním počinům posledních let. Propojuje totiž mimořádnou sbírku sakrálních uměleckých předmětů s díly moderních umělců, jejichž jména patří, co se týče významu a kvality, do první ligy. Proto by byla škoda takovou událost, za níž stojí kunsthistorik Jiří Fajt, nestihnout třeba kvůli letním radostem.
Najdeme tu zejména obraz ze slavné série papežů velkého klasika stylu „nové figurace“, britského malíře Francise Bacona, nebo také vynikající instalaci „Vyhnání“ od česko-německé sochařky a konceptualistky Magdaleny Jetelové. Z hvězdných jmen výtvarného umění dále uvidíme dílo Josepha Beuyse, Gerharda Richtera, Juliana Rosefeldta, Edmunda de Waala a Marka Wallingera. Znepokojující jsou fotografie zdí z prostředí Izraele a Palestiny od asi nejslavnějšího českého fotografa Josefa Koudelky. Se svatovítským pokladem spojuje tato výstava motiv paměťové stopy. Bez paměti by předměty z chrámového pokladu ztratily cenu, třebaže byly vytvořeny ze zlata, stříbra, křišťálů a vzácných textilií.
Jenže lidská paměť, a to i ta kolektivní a společenská, je bohužel děravá. Mnoho úseků, událostí a příběhů nedokázala přenést přes moře času a některé výseky paměti jsou záměrně potlačovány. Je to kupříkladu motiv vyhnání českých Němců, k němuž se naše společnost nechce příliš vracet nebo jej demagogicky popisuje jako oprávněné „technické řešení“. Tomuto tématu je na výstavě vedle nohou vyhnanců Magdalény Jetelové věnován i obraz německého výtvarníka a Beuysova uměleckého přítele Anselma Kiefera s poetickým názvem „Čechy leží u moře“. Pro vyhnance z domovské země je návrat stále zřetelnější utopií, stejně jako je představa moře v české kotlině. Autor se k tomuto motivu nechal inspirovat básní slavné rakouské básnířky Ingeborg Bachmannové z roku 1964, kterou najdeme v katalogu výstavy. Je to mimo jiné báseň o Češích i lidech pocházejících a odloučených z Čech. Velmi se hodí k názvu výstavy Fragmenty paměti.
Mezi tímto motivem a svatovítským pokladem je pozoruhodný vztah. Katedrála rozhodně nebyla a neměla by být majetkem pouze Čechů, ale k její posvátné funkci se vztahovali i němečtí obyvatelé zemí České koruny. A vztahovali se k ní také umělci z italského, francouzského či vlámského prostředí, kteří Čechy prošli a zanechali zde svá díla. Je nutné vyzdvihnout, že k tématu etnického čištění mluví Jiří Fajt během svých komentovaných kurátorských prohlídek naprosto otevřeně a s jasným odporem vůči praktikám msty a kolektivní viny.
Svatovítský poklad má nadnárodní charakter jak díky univerzální církvi středověku, tak díky myšlence univerzální říše, v jejímž čele stál nejštědřejší dárce děl tohoto pokladu, císař a český král Karel IV.
Jak se píše v textu k výstavě: „Císař Karel IV. nesplnil jen stavební sen o gotické katedrále na Pražském hradě. Poklad sv. Víta, cíleně rozšiřovaný a obohacovaný, byl nejvýraznějším dokladem panovnické ambice opřené o přímluvu nebeských patronů.“ Mezi bohoslužebným náčiním i rouchy jsou nejpozoruhodnějším prvkem pokladu relikvie zasazené do vzácných relikviářů. Kosti a kůstky z těl světců či různé předměty spojované s utrpením Ježíše Krista, bolestí Panny Marie a dokonce i Mojžíše v nás mohou vyvolávat rozmanité pocity, ale jejich přítomnost v sakristii katedrály svatého Víta a jejich každoroční prezentace před kaplí Božího těla na dnešním Karlově náměstí, někdejším Dobytčím trhu, udělaly z Prahy silný magnet pro křesťany z celé Evropy.“
Autor výstavy Jiří Fajt se přitom projevil nejen jako historik umění a zkušený kurátor, nýbrž jako osobnost, která umí provázat hloubku staletého duchovního odkazu se současnými otázkami i kritickým myšlením, které není v rozporu s porozuměním středověké mentalitě. Otázku po pravosti předmětů, kterou vznesl při kurátorské komentované prohlídce jeden z návštěvníků, zodpověděl Fajt prostým konstatováním, že tyto předměty jsou v každém případě „promodlené“. K jejich magické moci se vztahovalo tolik lidí z tolika generací a tolika staletí, že tu nestojí otázka, zda kus hole, kterou měl Mojžíš udeřit do skály, když vytryskla voda, je skutečně fyzicky tím pravým Mojžíšovým dřevem. Stejně tak ve Zlatém relikviářovém kříži Království českého, což je zřejmě nejcennější exponát ze Svatovítského pokladu, nehledejme skutečný kus provazu, kterým byl Kristus přivázán ke sloupu při bičování, nebo skutečný trn z jeho trnové koruny a skutečný hřeb z Kristova kříže. To, co bylo skutečné, byly vždy modlitby lidí před tímto křížem a těmito ostatky. A byly to i modlitby a přísahy králů při vrcholných panovnických ceremoniích, tedy zejména při korunovacích. Materializovaná zbožnost středověku je prostě součástí kulturních dějin Evropy a judaisticko-antické a křesťanské civilizace.
O významu výstavy svědčí mimo jiné i skutečnost, že o předměty spojené s židovskými dějinami projevili zájem kunsthistorici z Židovského muzea v New Yorku, kam se část expozice po skončení pražské prezentace přesune. Z New Yorku byl přitom na pražskou výstavu zase zapůjčen obraz Francise Bacona.
Francis Bacon ve své parafrázi slavného Velázquezova portrétu papeže Innocence X. otevírá téma paternalistické moci, temných stránek katolické církve i existenciální úzkosti.
Už samotná přítomnost tohoto obrazu je mimořádnou událostí. Jde totiž o první vystavení Baconova díla na české půdě, a to navzdory tomu, že tohoto mistra představil český kulturní (a hlavně nemarxistický) časopis Tvář už v roce 1965 krátce předtím, než jej komunistická vláda zakázala. Baconův papež je zde přitom v dialogu s reálným Innocencem X., jehož pontifikát na konci třicetileté války definitivně ukončil dříve nezpochybnitelnou autoritu katolické církve nad celou Evropou. Tím se také nachýlila dějinná kapitola, s níž se pojí ostatková mánie a tím i doplňování Svatovítského pokladu. Reprodukovaný portrét Innocence X. zde vidíme v instalaci Marka Wallingera Jsem Inocenc / Jsem nevinný, což nastoluje téma legitimních pochybností nad světskou mocí papežů.
Jakýmsi dalším, byť na první pohled skrytým pokladem výstavy je útulná místnost s fascinující knihovnou a fragmentem gotické piety. Návštěvník zjišťuje, že jde o faktickou knihovnu konkrétního vědce plnou německých i českých knih o dějinách, a to zejména dějinách českého království. Tím vědcem byl německý církevní historik Franz Machilek, který pocházel z moravských Hustopečí, čímž se prohlubuje téma zraněné země a narušeného soužití. Machilek se ale celoživotně věnoval historii své rodné země skrze objemné dílo o církevních dějinách Čech, Moravy a Slezska a také důležitou monografií o Janu Husovi. Svoji knihovnu odkázal po smrti v roce 2021 svému příteli Jiřímu Fajtovi. Zraněnou zemi evokuje fragment gotické sochy. Jde zřejmě o dílo samotného Petra Parléře, které v roce 1619 zničila soldateska zimního krále Fridricha Falckého, když likvidovala bohatou výzdobu katedrály svatého Víta, aby z katolického chrámu vytvořila kalvínskou modlitebnu. Z rukou i dalších částí Kristova těla i drapérií Panny Marie okamžitě vidíme, jak kvalitní socha byla zničena kvůli zbožnému obrazoborectví.
Koncepce celé výstavy je sama o sobě promyšleným uměleckým dílem, k jehož spoluvytvoření pozval Jiří Fajt architekta Josefa Pleskota. Svatovítský poklad má uvnitř monumentálního prostředí jízdárny svůj vlastní pavilon uzavřený ve velkém černém kvádru. V potemnělém prostředí září vitríny se zlatými relikviáři a deskovými obrazy ze 14. století, mezi nimiž se vyjímá kupříkladu úžasná Madona svatovítská, jedinečný příklad krásného slohu, české verze internacionálního stylu vrcholné gotiky. Najdeme zde fantastické a magické předměty, relikviáře ve formě zlatých paží či bust světců. Jsou zde iluminované rukopisy, kupříkladu rukopis evangelia svatého Marka, které Jiří Fajt návštěvníkům otevřel na místě, kde je vlastnoruční zápis Karla IV. s úsměvnou chybou. Císař zapomněl ke svému jménu Karolus připsat pořadí „čtvrtý“. Zjevně mu pak došlo, že by mohl být zápis připsán jinému Karlovi, a tak nad své jméno připsal Quartus, protože by se jinam nevešlo.
Dobré je také to, že návštěvník není zahlcen. Velkorysá práce s prostorem tak umožňuje, aby zde vznikal prostor i pro vlastní myšlení. Právě architektura výstavy je jedním z důvodů, proč působí tak silně. Josef Pleskot zde nevytvořil pouze instalační systém, ale jakousi prostorovou dramaturgii, která prostřednictvím otvorů, oken a průhledů otevírá dialog mezi sakrálními předměty středověku, moderními instalacemi a dokonce i pohledem na blízkou katedrálu, která je tak na výstavě rovněž přítomná.
Jestli bychom na této zásadní výstavě ovšem měli kvůli prostoru pro samostatné kritické myšlení něco vytknout či alespoň zpochybnit, pak je to grafický design Studia Najbrt, které má v tomto žánru vysoké kultury takřka monopolní postavení, což výsledné kvalitě příliš nesvědčí. Písmena „FRAG-ME N-TY PA-MĚTI“ sice vytvářejí v černém prostoru fragmenty i dialog epoch, kdy vedle sebe stojí písmeno v renesanční kapitálce či humanistické kurzivě a moderní minimalismus. Může to působit také jako dialog věků. Jenom to má jednu chybu: na plakátu – zvlášť když jej vidíme poprvé – se to nedá dobře přečíst.
Jestli chceme vidět kolekci středověkých artefaktů a památek, třeba zlatý relikviář svaté Ludmily či přilbu a meč svatého Václava v tak pozoruhodném vztahu s díly a jazykem moderního umění, máme právě nyní poslední příležitost. Opravdu to stojí za to vidět.
Autor je studentem Dějin křesťanského umění na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy
