Tradice Mikuláše, který připomíná školního inspektora s doprovodem, se zdá poněkud vyčerpaná FOTO: Chmee2 / WikiMedia / volné dílo
FOTO: Chmee2 / WikiMedia / volné dílo
Zítra je v kalendáři svátek svatého Mikuláše, jehož kostýmovaná verze už dnes večer bude obcházet naše města a vesnice. Kdyby se svatý Mikuláš, jenž se narodil, žil a zemřel v dnešním Turecku na přelomu 3. a 4. století a byl o víc než sedm set let později pochovaný v jihoitalském Bari, dozvěděl, že si ho dnes mohou rodiče pro své děti online objednat, online zaplatit a online ohodnotit jeho služby a výkon, asi by nevěřil svým očím. Spolu se svatým Valentinem patří mezi ty významné osobnosti církve, jejichž život a dílo přetvořila lidová tradice do té míry, že se sami sobě skoro nepodobají.
Už Bible říká, abychom se radovali s radujícími a plakali s plačícími. I proto mám radost, když se někteří rodiče a děti tetelí týden před večerem 5. prosince blahem, že k nim přijdou Mikuláš, anděl a čerti, kteří se za recitování básniček i slz každý rok dozvědí, že děti byly hodné. Mnohem víc, a to i z vlastní zkušenosti, soucítím s dětmi a jejich rodiči, kteří tento poměrně mladý obyčej považují za zvláštní a brání se mu, co mohou. Teprve až od svých dospělých přátel jsem se dozvěděl, kolik z nich bylo v dětství zasaženo traumatem z návštěvy společensky unaveného Mikuláše a jeho suity. O poznání cizejší je nám Mikulášův poměrně otužilejší a hřmotnější konkurent z Východu, děda Mráz (a snad to tak i zůstane), i dobrácký Santa Claus a jeho létající sobi. Čertovské reje, známé z bavorského a z jihotyrolského prostředí kolem Bolzana, u nás nezdomácněly. Ke škodě věci, nebo bohudík?
I když toho o skutečném biskupu Mikuláši nevíme mnoho, a navíc tápeme i v roce jeho narození a úmrtí, je ve východní i západní církevní tradici uctíván jako světec velké laskavosti, milosrdenství, dobročinnosti a starosti o druhé. Do jeho tváře se musela také otisknout jeho vlastní zkušenost s pronásledováním křesťanů, s vězněním a s vyhnanstvím. Musela se do ní vtělit i zkušenost z jednoho z největších křesťanských ekumenických koncilů, toho v Nikáji, jehož se účastnil na straně těch, kteří se rozhodně postavili proti smrtící herezi té doby – ariánství. Zastával se chudých, sirotků, vdov, vězňů, námořníků a vyhnanců. Připomíná tím hodně současného papeže Františka.
Teologie té doby, kterou Mikuláš vyznával a podle které také žil, příliš nepodporuje folklórní tradici hodného Mikuláše a zlých čertů, kteří nad malými dětmi – a ne paradoxně nad dospělými – vykonávají rok co rok přede dveřmi bytů soud. Pokud bychom si chtěli na základě těch několika životopisů, které nadto musíme odmocnit, abychom se dostali alespoň k nějaké pravdě, představit, jaký pravý Mikuláš by asi přišel do našich domovů, byl by to s největší pravděpodobností laskavý muž, jenž by daleko nejvíc mluvil k dětem o Boží lásce a milosrdenství, a ne o trestech, vinách a hříších.
Ta někdy do extrému dotažená tradice Mikuláše, který připomíná školního inspektora s doprovodem, se mi dnes zdá poněkud vyčerpaná. Pokud ještě Mikuláš alespoň v náznaku reprezentuje svého svatého předchůdce a v něm Ježíše Krista, který je Láska, tím spíš by měl dnes k dětem přicházet jako zpodobení lásky, která vyznává, že láska není něco za něco, nýbrž to, že bez druhého bývá smysl mého života ochuzen. Slibovat dobré chování pod pohrůžkou a nátlakem ještě nepřineslo nic dobrého. Dobré skutky se neslibují, ale činí. Přítel Mikuláš, který v lásce nezištně obdarovává a jedná, je pro mě ve světě bez přívlastků jedním z nejdůležitějších symbolů.
Je proto obdivuhodné, když někdo dokáže do svátků, jakými jsou Mikuláš, Vánoce, Velikonoce a v rurálních a zemědělských oblastech dožínky, vtisknout něco z jejich původního, duchovního obsahu. Mikuláš byl a pro člověka víry je mužem konkrétní tváře a reálného osudu, který svůj život nepostavil na zážitcích a hromadění věcí, ale na službě a pomoci, jejichž zdrojem i svorníkem byla Boží láska. Mikuláš nepatří do fantastického světa pohádek. Není to neprůstřelný, nesmrtelný hrdina filmových příběhů, ale člověk žijící a umírající v pověsti svatosti, jenž svýma rukama činí Boží zázraky.
Mikulášova svatost je všednodenní, tichá, naslouchající a skoro neviditelná. Smysl jeho návštěvy u dětí vidím v uvědomění si, že to nejdůležitější, co děti i dospělí potřebují pro svůj život, je láska, bezpečí a blízkost. I proto si myslím, že děti by pravému svatému Mikuláši z Bari mohly dobře rozumět. Mějte, vy všichni Mikulášové, čerti a andělé, na paměti, že reprezentujete posvátný svět, jehož nejdůležitějšími znaky jsou láska, spravedlnost a milosrdenství. Děti, ke kterým přicházíte, a děti celého světa potřebují cítit a prožívat právě to.
Zdeněk A. Eminger je křesťanský teolog, který vychází z katolicky orientovaného prostředí a je inspirován českým evangelickým porozuměním a světem umění.
