Jezdecká socha svatého Václava na Václavském náměstí v Praze FOTO: Ondřej Kořínek / Wikimedia Commons / CC BY-SA 3.0
FOTO: Ondřej Kořínek / Wikimedia Commons / CC BY-SA 3.0
Kdyby se člověk díval na velké historické události a životní osudy jen prostřednictvím filmů posledních let, mohl by nabýt dojmu, že všední život je jen nedůležitou vycpávkou mezi bitvami a souboji na život a na smrt. Všechny ty filmy o Sparťanech, Vikinzích, o Ježíši Kristu, o indiánech, o Janu Žižkovi musí člověka, jehož zajímají dějiny v jejich hloubce a pestrosti, v něčem rozčilovat.
Na pozadí takových snímků jsem si mnohokrát představoval scénář k filmu o svatém Václavovi. Zdá se mi, že klíčovou scénou by byl bratrovražedný boj ve Staré Boleslavi, v němž by krutost vrahů a pronásledovatelů a samozřejmě i krev Václavova stříkala až deset metrů za kameru. Následná výprava za zahubením Václavových blízkých a přátel by musela být oddělena menší pauzou, aby citlivější diváci mohli co nejrychleji odejít. Divoké a tupé výrazy Boleslavova, Čestova, Hněvsova a Týrova obličeje by i ty nejotrlejší povahy pronásledovaly ve snech ještě po týdny.
Ale teď vážně. Pokud odmocníme těch několik autentických textů o svatém Václavu a mezi velkými historickými studiemi (Josefa Pekaře, Dušana Třeštíka, Františka Dvorníka, Oldřicha Králíka, Emanuela Vlčka a mnoha dalších) učiníme pomyslný průnik, abychom se u našeho velkého národního světce dostali k jakési „základní větě“, můžeme se pak ptát, v čem nám může být Václav dnes sympatický a jak nás může inspirovat. Je vůbec možné, aby si svatého Václava mezi plejádou světových vojevůdců a superhrdinů vybral někdo, kdo pro sebe nebo pro své dítě hledá mravní vzor? Není na tom Václav podobně špatně jako věrozvěstové, sv. Jan Nepomucký nebo Jan Hus, v moderních dějinách TGM a Václav Havel?
Dominantní jsou pro mě tyto dvě vrstvy Václavova legendarizovaného života: věčný panovník, od něhož si ne všichni, ale někteří pozdější správci věcí veřejných – tu s menší či větší bázní – vypůjčují korunu a žezlo pro časově omezené panování, a světec na trůnu, pro něhož není duchovní rozměr života jen nějakým doplňkem, na který je čas až tehdy, kdy je všechno hotovo a člověk by se skoro až nudil.
Věčný panovník. Pro kohokoliv, kdo se podílí na všednodenní politické práci, by to mělo být osvobozující. Byl jsem pozván, abych malým dílem za přispění svých schopností, dovedností a talentu pomohl téhle zemi vzkvétat a růst. V křesťanském ohledu, který u sv. Václava nemůžeme přejít, je jakákoliv služba výslednicí Božího povolání a lidské svobodné odpovědi. Člověk se, i kdyby to nebylo zřetelné a sebevíc by o tom pochyboval, spolupodílí na něčem, co je věčné a čeho je právě sv. Václav symbolem. Lidská služba a práce nejsou absolutní. Člověk není k takové práci odsouzen, ale pozván. Na čas. Na chvíli. Ve spolupráci s druhými. Do doby, než se mu podaří udělat to, co si předsevzal. A pokud ne, není nic přirozenějšího než svoje dílo postoupit dále.
Pracovat na úkolu, který má své zřetelné pouto s věčností, nelze bez určité bázně a chvění. A nemylme se, že tento vnitřní pocit je rezervován jen nám, křesťanům. Velká spousta lidí téhle země vykonává své každodenní i státnické úkoly s vědomím, že se tím podílí na nějakém přesahu, na něčem, co nejde zahrnout do statistik a vyčíslit. Neumí to možná tak dobře zabalit do velkých teologických a filosofických pojmů, ale podívejme se na řadu malých vesniček, městeček a samot, které nejsou fungující a krásné jen tak, samy pro sebe, nýbrž s vědomím svých správců, že tato funkčnost, harmonie a krása nějak souvisí s věčností.
Světec na trůnu. Obrazy svatého Václava, jak v noci a potajmu žne obilí a trhá hrozny vinné révy, aby z nich připravil chléb a víno pro eucharistii, působí – pravda – poněkud zvláštně. Lidé, kteří se narodili až dvě, tři či čtyři století po jeho mučednické smrti, jimi dávají najevo svou víru, že vladař, anebo právě vladař, by měl být příkladem každodenní péče o duši. Nevypočitatelnost různých vojevůdců, technokratů a diktátorů byla odjakživa zlým snem pro ty, kteří měli své náboženské a kulturní potřeby a niterný vztah k hmotnému i duchovnímu dědictví předků. Je pochopitelné, že si lidé do sv. Václava a sv. Ludmily postupem času projektovali své představy, své naděje, svá očekávání, své sny. Kolaboranti s nacismem se nestyděli vidět ve Václavovi dobrovolného vazala německé říše. Pro komunistické historiografy byl dědičný kníže málo dělnickým; sklizeň hroznů a obilí na ně působila příliš buržoazně…
Řada katolických a protestantských reformátorů, kteří se dříve nebo později dostali do konfliktu se světskou mocí, požadovala po panovnících právem alespoň minimální míru pochopení pro věci duchovní. Jen tak být, hnát se čas od času krajinou a válčit, nechat zemi, ať se spravuje sama, z nezbytí nebo za pomoci biřiců, je málo. Václav, jenž svým životem a smrtí odkazuje na Krista, věčnou svobodu a pravdu, byl nakonec v nejtěžších dobách zemí Koruny české symbolickou oporou všem, kdo se postavili proti nelidské krutovládě okupantů, proti nesvobodě, proti násilí. Věčný panovník a světec na trůnu Václav je připomínkou, že budovat a spravovat zemi bez duchovního přesahu je to samé, jako vydat se do věčnosti bez dobré navigace. Je zvláštní, že svatováclavská tradice tak skomírá a že k ní máme vztah spíše jen ceremoniální. Je to přece náš velký příběh, v němž hlavní roli v dobrém i zlém hrají lidské vztahy, touhy a vášně.
Z mučednické smrti a oběti se tak jako mnohokrát začala odvíjet velká historie. Nedaleko od našich hranic se tvoří nová budoucnost Ukrajiny. Ta budoucnost povstává z obětí obrovského množství statečných mužů a žen, kteří stojí v cestě ruské válečné agresi. To, co se tu od února letošního roku stalo, vytvořilo pro celou Evropu výzvu k celospolečenské reflexi a proměně.
Nikdo po nás – zatím – nechce mučednické oběti ani žádnou velkou míru odvahy. Co nám všem i celé Evropě nepochybně prospěje, je ve prospěch svobody a budoucnosti snést trochu nepohodlí a na čas se uskromnit. Víme, proč bychom to měli udělat. Anebo nevíme?
Zdeněk A. Eminger je křesťanský teolog, který vychází z katolicky orientovaného prostředí a je inspirován českým evangelickým porozuměním a světem umění.
