Svědectví ruského vojáka: Velitel skončil na psychiatrii, nebylo jídlo, náš tank nebyl schopen střílet

Smluvní vojáci, kteří opustili ruskou armádu po prvních měsících války, jsou posíláni zpět na frontu – již podle mobilizačních zákonů. Aby se vyhnuli návratu na bojiště, prchají mladí muži, kteří bojovali, přes hranice, přijímají tresty vězení, chodí na psychiatrické kliniky. Pro BBC vypověděli, jak to s nimi bylo.

Jeden z nich, muž pojmenovaný jako Sergej, vypráví: „Povoláním jsem dělostřelec. Takže osobně se zbraní v ruce jsem nezabíjel. Jak vypadala moje práce: pozorovatel s dalekohledem udá souřadnice cíle, důstojník vypočítá úhel, já namířím zaměřovač a stisknu páčku – není železná, není to těžké. Nevidím žádné oběti. U dělostřelectva vám řeknou ‚cíl zpracován‘ a to je vše.“

Dále čtěte

Svoboda potřebuje nezávislá média. Podpořte nás a buďme společně silnější

Pokud se médium nerozhodne zpoplatnit svůj obsah na webu, nezbývá mu než se alespoň částečně spoléhat na dobrovolnou podporu čtenářů.

Sergej říká, že do té doby nikdy nic takového nezažil a poprvé vystřelil, když přijel na Ukrajinu. Jeho líčení poskytuje obrázek, jak tristní poměry v ruské armádě panují. Sám Sergej, pocházející z Krasnodaru, v červenci utekl z praporu v Popasně a několik měsíců seděl doma, aniž by s někým mluvil o svých pěti měsících bojů. Dne 23. září mu zavolal vojenský prokurátor a řekl: „Buď tam půjdeš v pondělí znovu, nebo půjdeš sedět.“

„Nejsem připraven se vrátit,“ říká Sergej. „Za pět měsíců války jsem viděl skoro všechno – více už nemohu.“

Sergej byl odveden na jaře 2021 a už v srpnu mu byla nabídnuta smlouva. Koncem ledna byl se svými spolubojovníky vyslán na cvičení do Běloruska a nevěděli, že pojedou nakonec na Ukrajinu. Dostávali suchý příděl jídla na tři dny a uniknout nebylo možné.

Na tancích dojeli do Černobylu a nikdo na ně nestřílel. K tomu došlo v Gostomelu, kde byl prapor o téměř 600 lidech zasažen granáty ukrajinského dělostřelectva a měl pět mrtvých a desítky zraněných. Nastala panika a všichni byli zmatení. Pak si vykopali zákopy. Ráno jeli několik kilometrů do jiného lesa. Velitelé neměli žádné cíle, žádný plán. Chybělo dokonce i jídlo, suché příděly vydané na tři dny se protáhly na týden.

Dále čtěte

Nový Týdeník FORUM konfrontuje Putinův mobilizační projev s pravdou

  Na obálce nového vydání nechybí ruský prezident Vladimir Putin, který ve svém posledním projevu hledal argumenty pro částečnou mobilizaci.

„Proč nebylo jídlo, nikdo nevysvětlil. Naši velitelé také nejedli. Nevím, jak velitel pluku, ale oni mají průzkumnou četu, která čistí všechny obchody, takže toho myslím snědli dost.“

V prvních březnových dnech se prapor, jehož byl Sergej příslušníkem, zastavil v Buči. Tam je zasáhl granát: „Dva zástupci velitele pluku, náš velitel a hromada vojínů byli najednou minus.“

Když zemře velitel, je jmenován nový z těch, kteří přežili. Na frontě je málo zkušených: většinou je všem 19–20 let, říká Sergej. „Byli tam vzácní velitelé děl, kteří sloužili pět let. Náš velitel sloužil 12 let, ale nikdy nešel do akce, jen seděl ve své jednotce. Po týdnu se zbláznil. Opil se a vylezl do prvního patra domu, v dálce vybuchl nějaký granát a on skočil dolů a zlomil si nohy. Odvedli ho, nezaplatili mu žádné peníze a nyní je v psychiatrické léčebně.“

Tento voják také popisuje, jak se v Buči rabovalo v obchodech a jak byli stříleni civilisté podezřelí z poskytování údajů o ruských pozicích. Masové hroby v Buči považuje ale za inscenované, ačkoliv sám vraždění civilistů popisuje.

Když bylo klidněji, opékali si na dvorcích maso. Místní obyvatelé nikdy nepřišli. „Všichni věděli, že když vyjdou ze sklepů, budou zastřeleni.“

Dále čtěte

Kupte si Speciál FORUM a přispějte na sbírku pro ukrajinskou armádu. Pomáhejte s námi

Brzy to budou čtyři měsíce, kdy ruský prezident Vladimir Putin rozpoutal válku proti Ukrajině. Napadená země se tvrdě brání a…

Zdá se, že nefungovalo nic. Jednou dorazily dva tanky. Jeden neměl řadicí páku a druhý, z roku 1964, vůbec nestřílel. Ani nejel, neustále musel být napájen kabely z druhého stroje.

Ještě jedno svědectví: „Ztráty jsou velké. V květnu zbývalo z mnoha praporů asi 10 mužů. A to má velký vliv na psychiku. Když jsem začal střílet do lidí, pochopil jsem, že je to… těžké… A to ani neposílali (naše) zabité domů. Pohřbili je přímo přede mnou. Velmi zřídka dělají ‚náklad 200‘ (označení pro padlé, pozn. red.) Zvlášť když bylo venku skoro 40 stupňů. Prostě se hned rozloží. Rodičům nic neřeknou, jen řeknou: ‚Beze stopy zmizel.‘ Je tam spousta lidí, kterým za měsíc nebo dva skončila smlouva. Všem je 19–20 let. A teď zmizeli beze stopy. Pro svoje rodiče jsou prostě nezvěstní. A když jsem se vracel domů, na hranicích jsme viděli muže, kteří chtěli jít do války. Nerozumějí však tomu, co to je. Tohle ve zprávách neukazují.“

Další osudy smluvních vojáků, kteří se nechtějí po mobilizaci vrátit na frontu, mohou být různé. Risknout trest, získat potvrzení od psychiatra, utéct do zahraničí nebo jít zase do bojů. S vědomím, že třeba z původní jednotky, kde sloužili, zůstalo z 600 mužů naživu jen 90.