Václav Jakoubek jako Eda Souček kmitá v Obecné škole mezi povinností pečovat o malou sestřičku a svody odvážnějších kamarádů Stavinohy (Václav Chalupa) a Tondy (Radoslav Budáč), zde kutajících střelný prach z nevystřílené munice. FOTO: Archiv Ivany Lukešové / se souhlasem
FOTO: Archiv Ivany Lukešové / se souhlasem
NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / Uprostřed 90. let byla dlouhometrážní prvotina Jana Svěráka (* 6. 2. 1965) Obecná škola (1991) pokládána ve vzácné shodě diváků i kritiky za nejlepší český polistopadový film. Spojil humor a vtip s důsažným poselstvím, obecnou přístupnost a srozumitelnost s nemalými ambicemi ryze intelektuálními, české filmové tradice s moderním výrazivem západních kinematografií. Nominaci na Oscara sice v roce 1992 ve vítězství neproměnil, ale milionovou návštěvnost z prvního roku od té doby stále rozmnožují televizní reprízy a v Top 10 českých filmových kritiků o nejlepší český film 1990–2019 z roku 2020 se umístil na pátém místě.
Námět filmu pochází už z poloviny 80. let, scénář byl původně psán pro režiséra Víta Olmera, se kterým tehdy scenárista Zdeněk Svěrák (* 28. 3. 1936) točil jako herec filmy Co je vám, doktore (1984) a Jako jed (1985). Ze společného vyprávění školních historek při natáčení vzešel nápad dát jim podobu filmové komedie. „Chtěl jsem původně, aby to byl film pro děti, poněvadž bude hlavně o dětech,“ objasňoval Svěrák v roce 1988 záměr dramaturgii Filmového studia Barrandov, „ale teď čím dál jistěji vím, že by se z té látky, i když je dětská, měl udělat oblek pro dospělé.“
Světýlko erotična a sexu
Proč, objasňuje dál: že to bude vzpomínání na dobu, kdy jemu samému bylo deset let a kdy je člověk citlivý „jako fotografická deska. A mezi těmi jasy a zářeními už v těch deseti dopadá na desku stále neodbytnější světýlko erotična a sexu. Také proto, abych toto neodbytné blikání nemusel eliminovat či zakrývat, jsem se rozhodl pro diváky dospělé“.
To byl přístup, který by býval jistě konvenoval i Vítu Olmerovi. Než ale došlo k realizaci, přišel převrat roku 1989 a všeobecná nejistota, jakou námětovou cestou se vydat. Olmer dal nakonec přednost práci na Tankovém praporu (1991) podle stejnojmenného románu Josefa Škvoreckého, který se mu svou pověstí léta zakázaného ovoce zřejmě jevil atraktivněji. Teprve potom se režie filmu ujal s vyčekanou radostí scenáristův syn Jan Svěrák, už svými školními parodiemi a kvazidokumenty Vesmírná odyssea II (1986) a Ropáci (1988) předjímající jednu z poloh Obecné školy, tu mystifikační.
Mozaika středostavovského hemžení
Život pražského předměstí krátce po skončení druhé světové války je pro desetiletého Edu Součka (Václav Jakoubek) plný dobrodružství. Klukovské zábavy, ke kterým ho svádějí odvážnější spolužáci, narážejí na odpor pedantického otce Františka Součka (Zdeněk Svěrák), spořádaného zaměstnance městské transformační stanice a přesvědčeného vlastence a demokrata. Ve škole se nezvedené klukovské třídě podaří přivést učitelku Maxovou (Daniela Kolářová) až do blázince a na její místo nastupuje nekompromisní Igor Hnízdo (Jan Tříska), jehož provází pověst aktivního bojovníka proti fašismu. Muž imponující vojenským vystupováním, zevnějškem i záhadnou minulostí svými radikálními metodami záhy třídu rychle zkrotí, zároveň jí ale vštěpuje smysl pro vlastenectví a hru fair play.
Základní atmosféru Obecné školy určují přesné souřadnice časové i místní: září 1945 – květen 1946 na tehdejší pražské periferii Bohdalec, kolonie Slatiny. Dosud ničím nezkalená poválečná víra v demokratický rozvoj země a v její svobodnou existenci mezi Východem a Západem tu má podobu činorodého středostavovského hemžení, pojatého autory dílem s nostalgickou vážností, dílem v poloze poetické retrokomedie. Film pracuje zejména v první třetině s mozaikovou skladbou jednotlivých epizod, v nichž se odráží pospolitý způsob života zdejší komunity a jimiž jsou také zkratkovitě charakterizovány jednající postavy.
Realita a fikce
Místem natáčení se zčásti stalo samotné dějiště příběhu, dnes už Prahou pohlcená enkláva, kde Zdeněk Svěrák chodil jako kluk do prvorepublikové pavilonové školy. Ta v 90. letech ještě stála, opuštěná ale postupně chátrala, stala se útulkem bezdomovců, až v roce 2014 dokonce jeden z pavilonů vyhořel. Nedaleko Svěrák i bydlel, rodinný byt pro film se podařilo zařídit ve stejném domě, a dokonce i některými původními rodinnými předměty. Třídní interiéry se točily v replice pavilonu postavené za Barrandovem ve Slivenci.
Komplikované bylo hledání zejména představitele desetiletého Zdeňka Svěráka, tedy Edy Součka, kterého nakonec scenáristův syn Jan vybral z více než 1 200 dětských uchazečů. Václav Jakoubek splňoval představu o trochu skleníkově vychovávaném chlapci, zejména laskavou a chápavou maminkou (Libuše Šafránková), který ale mezi periferijními sígry nakonec nijak nezapadne. Zdeněk Svěrák sám o roli Edova, a tedy i svého vlastního otce nijak nestál, aby film nevypadal jako malá domů, zejména ale kvůli tomu, že se měl podle představ kameramana F. A. Brabce oholit. Když na to nakonec přistoupil, přivítal ho prý týž přemlouvač slovy: „To je zajímavý, pane Svěrák, věřil byste, že vás takhle nikdo nepozná? Takže tu roli mohl hrát vlastně kdokoli jinej.“
Senilního ředitele školy vzal po přečtení scénáře hned Rudolf Hrušínský a udělal si ji bezchybně po svém, fakíra Rádžiho Tamila odmítl jako příliš malý záskok Josef Kemr, dokonale se do něho zato vtělil Petr Čepek, včetně psaní na tabuli oběma nohama najednou. Daniela Kolářová se v zoufalé učitelce Maxové zcela vymkla šarži, v jaké jsme ji dosud znali. Vedle režisérky Ireny Pavláskové jako svůdné paní Tramvajákové si epizodní role v Obecné škole zahráli i další dva režiséři: Karel Kachyňa jako školní inspektor a Jiří Menzel jako gynekolog MUDr. Klaban.
Film s nerozluštěným tajemstvím
Edovi se oproti jeho usedlému a nevýbojnému otci promění učitel Hnízdo rychle ve vzor mužnosti. Přednosti učitele neuniknou ani paní Tramvajákové, když však Hnízdo dá před ní přednost nezletilým dvojčatům Fabiánovým (Iva a Miroslava Škudrnovy), napíše na něj udavačský dopis. Hnízdo je pro údajný mravnostní delikt odvolán, záhy se však ke třídě slavně vrací a jede s ní a panem Součkem na výlet k pohraničním pevnostem, během nějž projeví nečekanou nejistotu při nálezu pancéřové pěsti. Eda tu naopak poznává netušené přednosti svého otce a vzápětí prožije úzkostlivé okamžiky strachu o jeho život při požáru v transformační stanici. Závěrečná školní oslava prvního výročí osvobození se změní ve rvačku dětských protagonistů alegorické scénky napsané Hnízdem a ten je zklidňuje slovy souznícími s názory Edova otce.
Zřetelnější dějovou linku dostává tedy Obecná škola od příchodu Hnízda a zároveň se westernovým motivem záhadného cizince proměňuje ve film s tajemstvím, které nebude až do konce rozluštěno. To bylo umocněno ve své době ještě tím, že roli ztvárnil Jan Tříska, vracející se do českého filmu po čtrnácti letech americké emigrace, nesa si s sebou jakýsi odér světovosti a tvrdé profesionality. Tu prokázal už jen tím, že se pod dohledem houslisty profesora Jaroslava Ruise musel během několika týdnů naučit hrát na housle nejen Kaťušu, ale i fragmenty z Dvořákova Larga a Humoresky. Trénoval prý ještě o pauzách při natáčení, se strunami natřenými mýdlem, aby ostatní nerušil vrzáním.
Póly české mentality
Divák sám si pak musí spolu s Edou zodpovědět otázku věrohodnosti Hnízdových postojů a výchovných metod, a to zejména v konfrontaci s neromanticky usedlým a jindy zase až obrozenecky horlivým Součkem. Hnízdo a Souček jako by představovali opačné póly české mentality, přitom však každý z nich má vlastnosti i toho druhého, které jsou předpokladem závěrečného souzvučného vyznění. Na rozdíl od malého hrdiny zdánlivě idylické komedie divák zná neidylické vyústění krátkého poválečného mezidobí únorem roku 1948 a uchvácením moci komunisty a zná i konkrétní pozdější projevy povah a názorů, které film konfrontuje, vnímá tedy Obecnou školu ve druhém plánu současně i jako tragické historické memento.
V autobiograficky podložené látce uplatnil Zdeněk Svěrák nejen už předchozí osobní inspiraci školním prostředím (Marečku, podejte mi pero!, Oldřich Lipský, 1976), navazující na klasické komedie Jaroslava Žáka a Martina Friče. Ke slovu tu přijdou právě i jeho oblíbené mystifikační motivy, široce exploatované od 60. let v divadelních hrách psaných pro Divadlo Járy Cimrmana. A také ve scénářích filmů z těchto her vycházejících a režírovaných Ladislavem Smoljakem, jako Jára Cimrman, ležící, spící (1983), Rozpuštěný a vypuštěný (1984), Nejistá sezóna (1987), stejně jako nostalgicky pojaté téma podvodnické (Vrchní, prchni, 1980).
Hrdinství pod lupou
Režisér zachoval poklidně realistické vyprávěcí tempo, detailní rekonstrukcí dobového prostředí a teplým barevným tónováním navodil půvabnou dobovou idylu a do ní vsadil v příznačné zkratce ztvárněné a zachycené figury, včetně spousty klukovských lotrovin. Zdánlivě jen sled žánrových výjevů je v podtextu stmelován nejen vědomím historických souvislostí, aktuálních paralel poválečných a zejména polistopadových či obecným filozofickým tázáním, nýbrž také velkorysostí obrazového pojetí, spojujícího ryze české téma se spektakulárností americké kinematografie.
Zejména sekvence jízdy vlaku českou krajinou za hudebního doprovodu Dvořákova Larga patří svou skladbou k vrcholům filmu a nepochybně i ona přispěla k tomu, že byl film tak široce akceptován. Ne beze zbytku. Vyskytl se i názor, že klíčová scéna, kdy otec Souček na výletě do pohraničí (točilo se ovšem v Brdech u pěchotního srubu Jordán) odpálí nalezenou pancéřovou pěst, zatímco Hnízdo překvapivě váhá, je projevem „pověstné národní vlastnosti zpozdilého dokazování hrdinských činů“ (Pavlína Coufalová). Přitom právě tato scéna v původním Svěrákově scénáři absentovala, dopsal ji až na návrh syna režiséra, který v ní spatřil jakousi pointu střetání dvou povah a dvou životních filozofií, nad nimiž by měl divák sám dospět ke svému stanovisku.
Premiéra filmu se odehrála 8. 8. 1991 a po Akumulátorovi 1 (1994) a Jízdě (1994) se zejména šíří diváckého ohlasu a také mezinárodní úspěšností přiblížil Obecné škole až další film Jana Svěráka, Kolja (1996). Ten už na Oscara dosáhl, a přitom si zažil mnohem horší kritický kartáč než Svěrákova prvotina. Protektorátním prequelem k Obecné škole se po letech stalo Svěrákovo komediální drama Po strništi bos (2017).
