Předseda KSČM Vojtěch Filip a místopředseda strany Stanislav Grospič FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Předseda komunistické strany Vojtěch Filip prohlásil pro ruský armádní časopis Krasnaja zvezda (Rudá hvězda), že v české společnosti dochází k nárůstu fašistických tendencí. Tento výrok soudruha Filipa je třeba poopravit: V Česku dochází především k děsivému nárůstu komunistických tendencí. Vedle privatizace státu Agrofertem a rozšířené kolaborace s Ruskem a Čínou je naším klíčovým problémem rostoucí drzost komunistů. A není náhoda, že protievropská a proruská KSČM podporuje vládu Andreje Babiše.
V únoru jsme si připomněli 70. výročí brutální vraždy pátera Josefa Toufara. Nyní v květnu uplynulo 70 let od justiční vraždy lidoveckého poslance Stanislava Broje, který před komunistickou zvůlí hájil soukromé zemědělce, a také od popravy mladičkého kněze Jana Buly z Rokytnice nad Rokytnou. V červnu si pak připomeneme 70 let od justiční vraždy osmadvacetiletého studenta a spisovatele Veleslava Wahla (poprava byla vykonána 16. 6. 1950) a hanebnou vraždu Milady Horákové a dalších tří nevinných lidí, kteří byli popraveni 27. června 1950.
Komunisté nezákonně popravili 248 osob, stovky lidí zahynuly v komunistických kriminálech a koncentrácích a tisíce lidí v nich ztratily dlouhá léta života. Když k tomu připočteme střílení lidí na hranicích či faktické ožebračení stovek tisíců živnostníků, sedláků a podnikatelů, tak je bilance komunistického panství pod rusko-sovětskou kuratelou opravdu děsivá. Likvidace národního hospodářství, odevzdání českého uranu na výrobu sovětských atomových bomb, zničení krajiny, zničení morálky národa. Komunistický teror byl zcela srovnatelný s terorem nacistickým.
Velká část Čechů bohužel nepochopila, že Stalin byl naprosto stejná zrůda a masový vrah jako Adolf Hitler. Vedle těchto gigantů zločinu by se ale nemělo zapomenout na samotného autora masového teroru Vladimira Iljiče Lenina nebo na čínského masového vraha Mao Ce-tunga, kterého v Číně dodnes oslavují. Všichni měli na rukou krev milionů lidí a fašističtí diktátoři typu Benita Musolliniho vedle nich vypadají jako troškaři. Zrůdnost komunismu a zrůdnost nacismu je stejná. Obě totalitní ideologie mají ve svém základu zakořeněné principy kolektivní nenávisti a potlačování svobody.
V Česku máme zvláštní nerovnoměrnost v právní praxi, která je přitom v podivném nesouladu s platným právním řádem. Zákony neumožňují ustavení nacistické či fašistické strany, což je samozřejmě v pořádku. Pak tu také máme zákon o protiprávnosti komunistického režimu či zákon o politických stranách, který umožňuje zrušit politickou stranu, jež ohrožuje demokratické politické poměry státu. Ale zatímco u fašismu a jeho extrémní formy nacismu je situace jasná, tak u komunismu nikoli. Podvod komunistů nebyl u nás dostatečně demaskován a jejich zločiny nebyly pojmenovány, natož potrestány. To je kardinální chyba polistopadového vývoje.
Alibisticky lze říci, že k zákazu komunistické strany tu nebyla od listopadu 89 politická vůle. K tomu navíc slýcháváme rádoby demokratické ohledy na to, že komunistickou stranu v červnu 1990 volil téměř milion Čechů a ještě v roce 2017 to bylo skoro 400 tisíc voličů. Jako by počet příznivců ospravedlňoval zločinnou podstatu komunismu.
Česko je jedinou zemí střední Evropy, která má v parlamentu stále komunistickou stranu. Její členstvo se v podstatě nevzdalo své fanatické a zločinné víry a její vedení se orientuje rigidně na mocenské centrum okupační mocnosti v Moskvě. To je zcela skandální. Lze to vysvětlit jedině tím, že v Československu proběhla mimořádně tvrdá bolševizace, hnusná normalizace a navíc i protirežimní opozice byla plná reformních komunistů. Naše současné problémy s úbytkem svobody, korozí demokracie a s podléháním postkomunistickému oligarchovi, který obnovuje bývalé vládnoucí struktury, souvisí právě s tím, že se Česko nevyrovnalo se svou totalitní minulostí.
Německý příklad: zákaz nacistů i komunistů
U našich německých sousedů nemají strany s totalitní ideologií právo na účast v politické soutěži. Poválečné Německo bylo ovšem v odlišné situaci, protože nacismus byl poražen ve válce a o zákaz nacistické strany se nejprve postaraly vítězné mocnosti. V německé společnosti pak došlo v několika vlnách k očištění od nacismu, třebaže tento proces nebyl jednoduchý vzhledem k obrovskému počtu těch, co v době Hitlerovy třetí říše selhali. Dnešní Německo je ale příkladnou demokracií. K síle německé demokracie zároveň přispěl i zákaz tamní komunistické strany.
Spolkový ústavní soud vynesl 17. srpna 1956 rozsudek v tomto znění: „Ve jménu lidu, za prvé Komunistická strana Německa je protiústavní, za druhé Komunistická strana Německa je rozpuštěna a za třetí je zakázáno tvořit náhradní organizace Komunistické strany Německa.“
Soud trval z podnětu křesťanskodemokratické vlády Konrada Adenauera několik let a provázela ho složitá veřejná debata. Odůvodnění rozsudku mělo 425 stran a jakožto klíčový právní dokument na toto téma by mělo být studováno minimálně ústavními právníky demokratických zemí. Je ovšem pravda, že v éře padesátých let bylo mnohem zřetelnější, že tato strana chce „cestou proletářské revoluce a diktatury proletariátu“ změnit stávající společenské zřízení, načež se tehdy ve vazbě ocitlo na 200 komunistických funkcionářů. Vesměs se jim ale nic strašného nestalo a německé politické scéně zákaz komunistické strany velmi prospěl. Do Spolkového sněmu se dostali komunisté až po sjednocení s východním Německem po roce 1990, ale v převlečení za jakousi debolševizovanou politickou variantu, která se dnes jmenuje Die Linke. Extrém otevřeného hlásání komunismu v německé společnosti možný není.
Realistický a ideální pohled
Komunistická strana je v Česku v podstatě vládní stranou. Tvoří s hnutím ANO a s ČSSD současnou vládní parlamentní většinu. Těžko by nyní došlo k politickému konsensu, že je třeba donutit české komunisty, aby se vzdali svého extremistického názvu, který vyjadřuje antidemokratickou a násilnou ideologii. Přesto je třeba upozorňovat na to, že ve slušné společnosti nemá komunismus na politické scéně co pohledávat. Náš svět bude v pořádku mimo jiné až tehdy, když komunistická strana bude zakázána stejně jako nacismus.
Dnešní komunisté neprovokují otevřeně programem potlačení občanských práv a svobod a likvidací svých třídních nepřátel. Ve skutečnosti se ale nevzdali ničeho z toho, co hlásali v době diktatury. Jejich tiskoviny jsou toho každodenním důkazem. Hmatatelnějším projevem útoku na českou demokracii je ale otevřená kolaborace komunistů s Putinovým Ruskem a podpora jeho agresivní militaristické politiky. Tyto praktiky by těžko zmizely, kdyby se již komunisté nenazývali komunisty. To ale neznamená, že bychom na odstranění otevřeného hlásání totalitní ideologie měli rezignovat. Je to jen jeden z úkolů při obraně demokracie. Vedle znemožnění privatizace státu oligarchou a vedle obrany svobody ve všech směrech.
Realita je složitá a drsná. Ale k vizi solidní demokratické budoucnosti patří Česko bez komunistů.
