Celým jménem Alexandr Geljevič Dugin je ruský politolog, filozof a ideolog eurasijského hnutí, jehož myšlenky jsou aktuálně nejvlivnější ideologií v Ruské federaci. Právě jeho zásluhou získala geopolitika, v jejímž rámci rozvíjí svou eurasijskou teorii, renomé nejen na ruských univerzitách, ale i mezi vládnoucí garniturou, ruskými nacionalisty a vojenskými kruhy. A Duginova eurasijská teorie může být i klíčem k pochopení situace, v níž se nachází Ruská federace. Tato teorie přisuzuje ve svých plánech o budoucím uspořádání světa důležitou roli Evropě a ukazuje, jakým způsobem Rusko na Evropu nazírá a jaké s ní má ve svých velmocenských ambicích záměry.
Alexandr Dugin se narodil 7. ledna 1962 v Moskvě. Jeho otec byl důstojníkem generálního štábu ozbrojených sil SSSR, matka lékařkou. V mládí se Dugin vymezoval proti sovětskému režimu a zajímal se o filozofii a myšlenkové směry stojící mimo oficiální struktury. Studium na Moskevském leteckém institutu nedokončil a vystudoval posléze dálkově na Novočerkasském inženýrsko-meliorativním institutu.
Již během studia (v roce 1980) se stal členem mystického spolku „Černý řád SS“. V roce 1988 vstoupil do nacionálně-bolševického hnutí „Pamjať“, odkud byl vyloučen pro ideové spory s vedením hnutí.
Sám Dugin považuje za své inspirační zdroje především autory řadící se do myšlenkového proudu kulturního pesimismu, jako jsou Friedrich Nietzsche, Oswald Spengler, Martin Heidegger či politický teoretik Carl Schmitt, dále spřízněné tradicionalisty Reného Guénona či Juliuse Evolu i autory okultní. Ve svých pracích se odvolává jak na autory pravicové, tak levicové a je příznačné, že se často jedná o autory na krajním politickém spektru. Zdůrazňuje, že ať studuje Stalina, nebo nacistického okultistu Wirtha, selektivně si vybírá z celého názorového spektra a necítí se být přívržencem ani jednoho.
Právě díky šíři svého záběru dokázal Dugin získat pozornost jak bývalých sovětských ideologů, tak i těch, kteří hledají novou podobu Ruska. Sám Dugin sebevědomě prohlásil, že „intelektuálně oplodnil celou současnou politologickou elitu Ruska“. Na Západě byl dlouhou dobu odmítán, ale s nárůstem protiamerických a protiunijních nálad začíná nacházet své příznivce i zde, a to jak na pravici, tak i na levici.
Své radikální postoje, příznačné pro období existence SSSR, Dugin pragmaticky opustil po rozpadu sovětského impéria a stal se nejdříve poradcem ústavních činitelů, posléze pak i uznávaným akademikem. Známým se stal také svým kladným vztahem k Vladimiru Putinovi, i když v západních médiích je zjednodušeně chápán jako Putinův dvorní ideolog. Pravda je taková, že mezi oběma muži vládnou velké sympatie, ale v mnoha ohledech také ideové rozpory. S postupujícím časem však nelze přehlédnout, že Putinova politika se mění, stejně jako Duginovy postoje, a názory obou vlivných osobností se sbližují.
Svým způsobem je to logické. Díky politickoekonomické izolaci, do níž se Rusko v posledních letech dostalo, potřebovalo najít nový směr a Duginova ideologie eurasianismu nabídla východisko, které de facto znovunastoluje ruský imperialismus. Na ten slyší jak Putinova vládní strana Jednotné Rusko, tak i vojenské kruhy, které se nikdy nesmířily se ztrátou svého společenského postavení po rozpadu SSSR a v následném období odzbrojování. Rovněž ruské obyvatelstvo, tradičně silně nacionalistické a navíc frustrované ztrátou významu Ruska a jeho celkovým úpadkem, z velké části sympatizuje s Duginovými vizemi.
Mluvit o Duginovi jako o filozofovi může být zavádějící. Dugin je eklektik čerpající z různých (často neslučitelných) směrů včetně okultismu a svým vyjadřováním i zjevem má spíše blízko k tradici ruského mysticismu, kde je pravda zjevována, spíš než dobývána kritickým filosofickým myšlením (které bohužel dlouhodobě opouští i západní civilizace, minimálně od doby Immanuela Kanta). Navíc Dugin není jen teoretikem, ale také aktivistou, který své teorie pomáhá realizovat prostřednictvím Eurasijského svazu mládeže. Ten se angažoval například v souvislosti s konfliktem s Ukrajinou a kritizoval Putina za příliš „měkké“ postoje k ukrajinské krizi. Neokonzervativec Roman Joch ve své kritice Čtvrté politické teorie nazývá Dugina trefně novodobým Rasputinem.
Podle Duginovy geopolitické teorie je svět politicky bipolární: jednu stranu tvoří eurasijské kontinentální mocnosti inklinující k autoritářským režimům a druhou atlantické mocnosti zastoupené USA a Velkou Británií s liberálně-demokratickým zřízením. Jejich koexistence je podle něj vyloučená. Vůdčí roli Eurasie přisuzuje Dugin pochopitelně Rusku a cílem geopolitiky je restaurace jeho velmocenské pozice.
Eurasianismus chápe Dugin jako alternativu k postupující globalizaci, jejímž prostřednictvím atlantské mocnosti prosazují svůj model fungování na odlišné kultury, které tím oslabují, a posilují tak svou vlastní světovou hegemonii. Právě v analýze úpadku Západu dokáže být Dugin velmi trefný i objevný.
Duginovo eurasijské Impérium (k němuž ruská geopolitika směřuje) je vykresleno jako supranacionální, s centralizovanou strategií, ale kulturně a ekonomicky decentralizované tak, aby vedle sebe mohly existovat různé národy a kultury. V této části Dugin bohatě čerpá z praxe ruského multikulturalismu, který nemá kromě názvu příliš mnoho společného s dnes již pejorativně vnímaným neomarxistickým multikulturalismem západním. Primárním úkolem prezidenta Putina je udržet pohromadě Ruskou federaci, kde vedle sebe žijí pravoslavní Rusové a muslimové. Po zkušenostech s čečenskými separatisty podporuje Rusko muslimské šíity, kteří jsou snášenlivější než extremističtí sunnité, a s odstupem let lze tento politický tah hodnotit jako úspěšný. V ruské armádě vznikly specializované jednotky šíitských vojáků, kteří sehráli klíčovou roli v úspěšném boji proti čečenským separatistům. Situaci do jisté míry zjednodušuje i to, že pravoslaví, stejně jako islám, není sekularizované, takže autoritářský způsob vládnutí je vlastní oběma kulturám.
Dugin do budoucna prorokuje střet uvnitř euroatlantické aliance, její následné rozštěpení a spojení Německa s Ruskem. Pro státy střední Evropy není v Duginových vizích místo. Část z nich bude připojena k Německu a zbytek k Rusku. V tomto místě Duginovy teorie jako by ožíval někdejší člen mystického „Černého řádu SS“, jehož členem byl údajně i Reinhard Heydrich, který by zřejmě s Duginovým pohledem na střední Evropu v mnohém souhlasil. Nelze si nevšimnout, jak zde znovuožívají historické souvislosti, konkrétně období první fáze 2. světové války před útokem nacistického Německa na bolševické Rusko, kdy si obě totalitní mocnosti ve vzájemné shodě porcovaly Evropu.
Vliv intelektuálního fašismu a tradicionalismu se odráží i v dalších Duginových vizích Impéria: militarismus a kult smrti, válka jako prostředek stmelení národa. Ve svém nejambicióznějším díle, Čtvrté politické teorii, hlásá Dugin překonání modernity a jejích tří ideologií: liberalismu, komunismu a fašismu. Odmítá nejen materialismus, ale i demokracii, občanskou společnost, popírá linearitu času, a tedy i představu evoluce jako lineárního vývoje k dokonalejší společnosti.
Ústředním tématem v jeho pojetí společnosti je vztah člověka ke smrti. Lidem, kteří dokážou stát smrti čelem, přisuzuje vyšší místo v hierarchii Impéria před lidmi, kteří se před smrtí skrývají (což je postoj, který ztotožňuje se „změkčilým“ Západem). Nová společnost, opovrhující třídním dělením podle majetku, bude hierarchizována podle lidských kvalit poměřovaných právě postojem ke smrti. Zvláštní místo zaujímá kasta válečníků – vládnout budou podle Dugina „odvážní filozofové a válečníci“. U syna bývalého sovětského důstojníka názor nijak překvapivý. V této společnosti má majetek zanedbatelný význam. Sám autor shrnul svou vizi nového společenského řádu pro něj typickým aforistickým způsobem: „Tím, co přijde po kapitalismu a co musíme stvořit, je nový středověk.“
Pokud Dugin Západu předhazuje, že nerozumí Rusku, lze stejně tak úspěšně Duginovi oponovat, že on pro změnu nerozumí Západu, a to bez ohledu na úctyhodnou řadu západních autorů, na něž se odkazuje. Nelze přehlédnout, že Duginovo místy velmi inspirativní nazírání západní tradice z pohledu ruského intelektuála má i své meze a selektivně si z ní vybírá především to, co souzní s jeho vlastními názory.
Karel Havlíček Borovský po své návštěvě Ruska napsal, že mezi carovou mocí a jeho poddanými nestojí žádné právo nebo vyšší morálka. Ruský lid podle něj žije v setrvalém pocitu ponížení, které si následně kompenzuje vytvářením mytologií o vyvoleném národě a sněním o světovládě. Nic z toho Duginova teorie nereflektuje, a je tedy oprávněné ptát se, zda autor nepodléhá onomu ruskému mesianismu, který místo slibovaného ráje nakonec stvořil peklo. Otázkou také zůstává, jak je teorie vnímána Duginovými příznivci z vojenských kruhů nebo vládní garnitury, jmenovitě Vladimirem Putinem. Koneckonců z ruské historie, jejíž součástí jsme po jistou dobu proti své vůli byli, až příliš dobře známe, jak marxisticko-leninské teorie hlásající osvobození proletariátu uvrhly nakonec proletariát do ještě větší mizerie. Stalinské Rusko se následně vyhlásilo obráncem všeho světového proletariátu a pod touto pokryteckou záminkou začalo uskutečňovat odvěké ruské imperiální touhy. Ruský „socialismus“ se zvrhl ve faktické samoděržaví s ledabyle nahozeným ideologickým nátěrem.
A byl to zase Karel Havlíček Borovský, kdo dávno před tím varoval, že Ruska je třeba se nejvíce obávat, když se rozhodne „zachraňovat“ svět. Stát, který nezná sekularizaci, neumí zaujmout k jiným kulturám nezbytný odstup, nutný k jejich pochopení a toleranci. S tupou samozřejmostí předpokládá, že se všichni musí nutně ztotožnit s „jedinou a věčnou“ pravdou. Svět polarizuje na ty, kteří bezvýhradně uctívají tuto pravdu, a na „pomýlené“, které je potřeba zničit, nebo „zachránit“ a převychovat. Západní kultura je a byla už ve svých tisíciletých kořenech kulturou multikulturní, a tím není myšlen neomarxistický multikulturalismus (který je naopak zcela antimultikulturní a za jehož nenávistnou rétorikou se skrývá destruktivní hnutí deprivantů všeho druhu, uzurpující výhody pro vybrané menšiny). Tím, že jsme v minulosti oddělili náboženství od politiky, jsme se naučili nepodléhat jedinému názoru podle hesla Nerozumím tvé víře, ale jako občan jsi můj partner. Toto ruské myšlení postrádá a odráží se to v celé společnosti.
Demokracie není realizovatelná bez demokratů, nelze ji nařídit „shora“ (česká demokracie je toho důkazem) a ruský lid vykolejený staletími ujařmení a ponížení jeví setrvalou tendenci upadat do v principu stejně autoritářského a bezohledného zřízení, jakým byl svého času carismus.
Duginova teorie skrývá mnohé rozpory. Nejedná se podle mého o syntézu různých směrů na kvalitativně vyšší úrovni překonávající jejich rozpory, ale o elaborát různých, občas nejasných či vylučujících se postojů. Je třeba rozlišovat mezi ucelenou filozofií a strhující četbou. Otázkou tedy zůstává, zda se v případě Duginovy eurasijské teorie nejedná spíš než o novou filozofii o reinkarnaci notoricky známých imperiálních, orientálně-despotických atavismů s novým ideologickým nátěrem. Jak vyplývá z výše napsaného, prozatím vše poukazuje spíše ke druhé možnosti.
