Venkovský mladík žnoucí srpem trávu (Vincent van Gogh, akvarel, 1881) FOTO: Kröller-Müller Museum / Wikimedia Commons / Public Domain
FOTO: Kröller-Müller Museum / Wikimedia Commons / Public Domain
„Nikdo nemůže lépe než Vy umělci, geniální tvůrci krásy, zachytit něco z patosu, s nímž se Bůh na úsvitu stvoření zahleděl na dílo svých rukou.“ Stojí v poněkud zapomenutém textu nazvaném List papeže Jana Pavla II. umělcům. „Nestačí kompromisně smiřovat péči o přírodu s finančními zisky, anebo ochranu životního prostředí s pokrokem. Kompromisní řešení v této věci jen nepatrně oddalují pohromy. Jde zkrátka o redefinici pokroku. Technologický a ekonomický rozvoj, který nečiní svět lepším a kvalitu života integrálně nezlepšuje, nelze považovat za pokrok.“ Napsal o mnoho let později ve své zelené encyklice Laudato si’ papež František. Oba papežové mají ve svých výrocích pravdu, kterou může nevidět, nebo odmítat jen ten, kdo není s to se radovat z krásy tvoření a z toho, čím do této krásy přispívá kdokoliv z nás. Není toho málo.
Extrémní metody klimatických aktivistů, kteří se uchylují k zastavování dopravy a útokům na ikonická umělecká díla ve světových galeriích, nemohou, zdá se mi, oslovit nikoho jiného než zase lidi krajních postojů. Jde zároveň o atak na ty respektované environmentalisty a ochránce v první linii mnoha nepříjemných střetů, kteří svým dílem a svými postoji přivedli k ekologickému myšlení celé generace lidí a zvláště mladých.
Těžko říct, jestli by se Vincent van Gogh polití svého obrazu smál, nebo by zuřil. Žádná materiální věc není sama o sobě ani v náznaku nadána hodnotou, jakou skýtá lidský život. S tím, co ale v intencích slov sv. Jana Pavla II. vytvořil člověk, sahající si do kapes Boží milosti, aby na tento svět přivedl díky svému talentu a citlivosti něco, co tu doposud nikdy nebylo, to není tak jednoduché. Umělecké dílo, které je zprvu otiskem hloubek i zápasů života jednoho jediného umělce, se po svém zveřejnění stává zdrojem radosti a poznání dalších lidí, jimž dokonce i jedno jediné dílo – obraz, grafika, socha, píseň – mohou naprosto změnit příští směřování jejich života.
Pravděpodobnost, že polití obrazu rajčatovou polévkou přiměje globální znečišťovatele životního prostředí k osvícení, je mizivá. Pravděpodobnost, že ten, kdo se setká s velkým uměleckým dílem a nechá se vystavit jeho působení, odejde z galerie proměněný, není podle mého mínění a zkušeností malá. Umělecké dílo je – i kdyby mu někteří lidé naprosto nerozuměli – součástí ne jednoho, ale mnoha životních příběhů a osudů. Člověk vstupuje do věčnosti, jak věří křesťané, se vším, co se stalo součástí jeho života, a to včetně takových věcí, jako je prožitek díla, lidské vztahy, krajina, domov a láska. Právě na této víře je postavena naděje, že ten, kdo miluje a je milován, s sebou vezme do věčnosti ty, kteří o ni z mnoha důvodů nejeví zájem. A nejde jen o paměť prožitku. Jde o skutečnou proměnu lidské duše, která roste a je sycena krásou, harmonií a láskou. Úcta k umění, úcta k přírodě a úcta k životu spolu bytostně souvisí.
Také proto, a tady se vracím k papeži Františkovi, nemůže být křesťanské společenství netečné k devastaci životního prostředí, které navíc nazývá Božím stvořením. Činy, chcete-li hříchy proti společnému domu, a tedy jednomu jedinému světu, za nějž nemáme náhradu, chápe papež a lidé jeho spirituálního okruhu jako ty nejtěžší. A je to právě spojitost mezi uměleckým dílem, géniem tvůrce a člověkem, jenž obývá – řečeno se Schillerem a Weberem – čím dál tím odkouzlenější svět, která dává tušit, že náprava světa, který bude citlivější k životnímu prostředí a v němž se člověk bude chovat ne jako predátor, ale jako pastýř, nemůže být založena na jakémkoliv násilí.
Nejde v posledku o možné zničení uměleckého díla. Řada vzácných děl lehla popelem. Jde o egoistický vztah k cizí práci a k hodnotám, jejichž tvůrci svým dílem spíš podporovali klíčové požadavky environmentálního hnutí, v křesťanském filosoficko-teologickém ohledu pak úctu ke stvoření a k životu. Představuji si, jak by někdo polil třeba grafiky Bohuslava Reynka v Petrkově, nebo dřevoryty Františka Bílka v Chýnově s úmyslem, aby upozornil na nutnost větší ochrany přírodního bohatství Vysočiny.
Svět přesycený denní nekonečnou záplavou apelů, z nichž některé ještě vybízejí člověka k eticky hodnotnému chování, tyto posly extrémního klimatického hnutí nevyslyší. Nátlak a útoky, které se netýkají podstaty problému a hlavních znečišťovatelů životního prostředí, nejsou s to získat pro nutnou a akutní záchranu ekosystému a pro ozdravění trvale udržitelného rozvoje planety zase než extrémní stoupence.
Připomínám si scénu z italského prostředí, kde skupina asi pěti aktivistů blokovala životně důležitou silnici, na níž se napojují menší silnice a cesty z hor. Jejich obyvatelé se neobejdou bez automobilu. Pakliže existují místa, kde je rychlejší se na kratší vzdálenosti pohybovat pěšky, tady je život bez malého auta těžký. Neumím posoudit, nakolik maličký Fiat 500 nenávratně ničí životní prostředí. Co posoudit mohu, je, že bez auta se tu většina lidí nedostane na nákup, k lékaři, za rodinou, za přáteli, do škol, neboť autobusová doprava je na malých a prudkých silnicích v horách, tím spíš v zimním období, nemyslitelná.
Obraz, kdy stará paní vystupuje ze své fiatky a prosí aktivisty, aby ji pustili, protože potřebuje dojet do nemocnice, je ve srovnání s nenasytností klíčových znečišťovatelů životního prostředí a s jejich vlivem na vlády daných zemích nedůstojný a smutný.
Blokování sanitek, hasičů a lidí v nouzi v naději, že tím přilákám pozornost politických představitelů, je svého druhu násilí. Tyto zvláštní „edukativní“ metody, kdy jsou pod hlavičkou kolektivní viny trestáni všichni, se naprosto míjejí s tím, co o ochraně životního prostředí (a života jako takového) říká právě papež František.
Zrovna v italském prostředí je vidět na každém rohu, jak zdejší obyvatelé často zapadlých regionů pečují o krajinu, která jim byla dána jako dědictví. Občané jsou zde zvyklí se vyjadřovat k budoucím projektům, které by mohly zhoršit kvalitu života. A podobné je to i na řadě míst Česka, kde si mnoho lidí, které znám, uvědomuje svoji odpovědnost vůči přírodě a budoucnosti a v rámci svých možností žije život, který je na hony vzdálen konzumerismu, jenž, jak říkával Zygmunt Bauman, spotřebovává nejprve věci a posléze lidské vztahy.
Rozdíl mezi klima-aktivitou a klima-aktivisty vnímám pokaždé, když vidím ženy a muže, kteří v místech, jemuž říkají domov, pečují o krajinu, stále ještě bolavou lidským egoismem. Ten, kdo takový domov má, ho bude chránit jako ten nejkrásnější obraz.
Svět našeho dětství se změnil. Všechno je tak nějak menší, ne tak veselé, ne tak tajemné… Svět, který nás čeká, se bude měnit ještě daleko víc. Je pouze na nás, jak moc se promění. Žádné násilí – na člověku, na přírodě, na uměleckém díle – ale neudělá svět krásnějším a lepším.
Zdeněk A. Eminger je křesťanský teolog, který vychází z katolicky orientovaného prostředí a je inspirován českým evangelickým porozuměním a světem umění.
