HISTORIE / Pustá měsíční krajina, temnota a v ní zářící planeta plná barev a života. Bez hranic a čar, které lidé kreslí na mapy, bez rozdělení na Západ a Východ, bez viditelného strachu z další války, která svírala Zemi. Na Štědrý den roku 1968 spatřili členové posádky mise Apollo 8 z oběžné dráhy Měsíce svůj domov, jak ho doposud ještě nikdo nespatřil – jako celistvou, křehkou planetu, osamělou v nekonečnosti vesmíru.

„V tomto desetiletí jsme se rozhodli dosáhnout Měsíce a uskutečnit i další věci – ne proto, že jsou snadné, ale proto, že jsou obtížné,“ pronesl americký prezident John Fitzgerald Kennedy ve svém slavném projevu o národním vesmírném programu v září roku 1962. „Protože takový cíl poslouží k tomu, aby uspořádal a posoudil naše nejlepší schopnosti a dovednosti, protože takovou výzvu jsme ochotni přijmout a nejsme ochotni ji odkládat a hodláme ji zvládnout…“

Právě vesmír se od konce padesátých do poloviny sedmdesátých let stal pomyslným bojištěm studené války, prostorem, kde se místo zbraní poměřovaly technologie, vědecká síla i prestiž Západu a Východu – a kde se rozhodovalo o budoucím vlivu, důvěře a ideologické převaze ve světě.

Paradoxně ostře vyhrocené vztahy mezi dvěma nejmocnějšími světovými velikány, USA a SSSR, daly vzniknout jedné z nejmírumilovnějších fotografií v dějinách.

Dále čtěte

Co se to stalo s Amerikou? Fenomén jménem Donald Trump vám vysvětlí tato kniha

Nazvali jsme ji Trump 2.0. Kniha, kterou najdete na e-shopu FORUM, se zabývá tím, co znamená znovuzvolení Donalda Trumpa…

Apollo 8 přitom původně k Měsíci ještě letět nemělo. Úkolem mise mělo být pouze simulovat návrat do zemské atmosféry z měsíční vzdálenosti. Návrat rychlostí téměř 40 tisíc kilometrů za hodinu byl mimořádně riskantní a NASA jej dosud nikdy nezkoušela. Jenže když na podzim roku 1968 Sovětský svaz úspěšně vyslal k Měsíci dvě nepilotované sondy Zond 5 a Zond 6, zdálo se, že Spojené státy mohou ve vesmírném závodu ztratit rozhodující prvenství.

Vánoce ve vesmíru

Jakmile americké zpravodajské služby upozornily na sovětské přípravy, NASA učinila jedno z nejodvážnějších rozhodnutí své historie. Už v polovině srpna zazvonil astronautům Franku Bormanovi, Jimu Lovellovi a Williamu Andersovi telefon, ať zruší své plány na Vánoce. Stráví je totiž u Měsíce.

V prosinci se tito tři muži skutečně ocitli v temném neznámu, dál od naší domovské planety než kterýkoli člověk před nimi, pohybovali se rychleji a viděli víc, než bylo možné spatřit za celou historii života na Zemi. „Od pravěkých hlavonožců přes tyranosaura rexe, naše lidoopí předky až po Alexandra Velikého – žádný pár očí se nikdy nedostal tak daleko od gravitačního vlivu Země jako 21. prosince 1968,“ podotýká NASA na svém webu ke startu Apolla 8, vůbec prvního pilotovaného letu, který opustil zemskou oběžnou dráhu a vydal se k Měsíci.

Mise Apollo 8 misku vah ve vesmírné soutěži jednoznačně převážila na americkou stranu. Nejenže astronauté úspěšně dorazili na oběžnou dráhu Měsíce, desetkrát jej obletěli a po šesti dnech v pořádku přistáli na Zemi, ale zároveň také vydláždili cestu Apollu 11 a historickému výstupu Neila Armstronga a Buzze Aldrina na lunární povrch v červenci roku 1969. A navíc, jak o padesát let později poznamenal William Anders: „Vydali jsme se prozkoumat Měsíc, a místo toho jsme objevili Zemi.“

Nadílka za okny

Na Štědrý den roku 1968, několik minut po půl jedenácté dopoledne houstonského času, se Apollo 8 vynořovalo z odvrácené strany Měsíce už počtvrté. Velitel mise Frank Borman právě natáčel loď do nové polohy podle letového plánu a předem vypočtených souřadnic.

Navigátor Jim Lovell byl v dolní části kabiny, připravený zaměřovat měsíční orientační body palubním sextantem. A Bill Anders po kapitánově pravici bočním okénkem pozoroval měsíční povrch a snímal jej fotoaparátem Hasselblad s teleobjektivem.

Další fotoaparát, tentokrát s kratším objektivem, byl upevněn na předním okně kabiny a automaticky snímal Měsíc – každých dvacet vteřin jeden záběr. Vtom se objevil obraz, který posádka doposud nespatřila.

Dále čtěte

Lidé se dusili ve svých obývácích. Žlutozelený zabiják zalehl Londýn a nechal za sebou tisíce mrtvých

HISTORIE / Děti se držely za ruce a tápaly podél plotů, aby trefily do svých škol. Obličeje měly zakryté šálami,…

Nad pustým měsíčním horizontem se pomalu vynořila Země – modrobílá, zářící a překvapivě malá.

„Myslím, že jsme to propásli“

Astronauti byli tím výjevem ohromeni. „Panebože, podívej se na ten obraz tamhle! Země vychází. Páni, to je nádhera,“ zvolal Bill Anders na svého kolegu Jima Lovella. „Máš barevný film, Jime? Podej mi rychle barevný film!“ V kabině zavládl spěch a horečné hledání. Když Lovell film konečně našel, zdálo se, že je již pozdě.

„Myslím, že jsme to propásli,“ vzdychl si Anders zklamaně. „Hej, myslím, že ještě máme šanci!“ zvolal Lovell při pohledu z okénka v poklopu. „Jo, mám tady jasný výhled!“ Anders rychle zamířil fotoaparát, klapla závěrka.

„Máš to?“ ptal se ho navigátor nedočkavě. Když Anders přisvědčil, Lovell naléhal: „Udělej jich víc, víc snímků. Půjč mi to!“ „Počkej, až to správně nastavím, uklidni se,“ tišil ho Anders.

„OK, teď to vypadá dobře, parádní záběr, 1/250 sekundy a clona f/11,“ hlásil Lovell. Anders souhlasil a znovu zmáčkl spoušť. „Zkus i jiné expozice,“ vybídl ho navigátor. „Už jsem to udělal, minimálně dvě,“ odvětil Anders.

„Jsi si jistý, že to máme?“ ptal se Lovell. Anders přisvědčil. A nemýlil se. Posádka se však musela soustředit na úkoly, které ještě měla před sebou – mimo jiné Vánoční poselství, během něhož své domovské planetě citovala Genesis: „Na počátku Bůh stvořil nebe a zemi…“

S sebou domů astronauté přivezli přes 860 fotografií měsíčního povrchu a jeho okolí, které měly posloužit především vědeckému poznání a budoucím misím. Jedna z nich však obletěla svět a svou symbolikou, silou a nečekanou krásou jej uchvátila. Snímek vešel do dějin pod názvem Earthrise, tedy Východ Země, a stal se jedním z nejdojemnějších i nejvlivnějších snímků, jaké kdy lidstvo pořídilo.

Časopis Life zařadil snímek mezi svůj výběr stovky fotografií, jež změnily svět. Earthrise významně přispěl k formování moderního environmentálního hnutí, bývá spojován se vznikem iniciativ, jako jsou Greenpeace či Friends of the Earth, a také se zrodem mezinárodního Dne Země.

Správci pokladu

Jeho dopad však nebyl jen společenský. I autor snímku, astronaut William Anders, při příležitosti 50. výročí mise Apollo 8 v roce 2018 přiznal: „Zásadně to narušilo mé náboženské přesvědčení. Představa, že se všechno točí kolem papeže a že tam někde nahoře je jakýsi velký superpočítač, který přemýšlí, jestli byl Billy včera hodný kluk, mi nedává žádný smysl.“

Earthrise totiž nabídl lidstvu zcela nový pohled na planetu i na sebe samo – ukázal, jak výjimečný a až zázračný je pozemský život a jak je důležité naši planetu chránit. A mnohé navíc přiměl znovu se ptát, kým jsme a kde je naše místo v nekonečném vesmírném prostoru.

„Stále nám připomíná, že vzdálenost, hranice a rozdělení jsou jen otázkou perspektivy,“ dodal Anders. „Všichni jsme propojeni společným lidským úsilím; jsme vázáni na planetu, kterou musíme sdílet. Společně jsme správci tohoto křehkého pokladu.“