Světlé vzpomínky na temnou minulost. Vybájený komunistický svět

Ilustrační foto
 (archiv)

Ilustrační foto | FOTO: archiv

Tak jako profesor Pullmann nebo starý bača z fousatého vtipu, i já občas teskně vzpomínám na své mládí, kdy jsem ještě byl bohatý a slavný, žil v haciendě s osmi koupelnami, proháněl se Mustangem a trávil dovolenou na jachtě, kde se ke mně významně tulila Gina Lollobrigida, celá zjihlá. Hnidopiši, kteří mě znají, mohou namítnout, že ta představa je celá vylhaná, ježto v mládí jsem byl chudý jak kostelní myš, bydlel na studentské koleji v pokoji pro tři, což značně omezovalo můj citový vývoj, a Gina Lollobrigida by si o mne jistě ani neopřela kolo. Neznamená to však, že se nemůžu těšit vybájenými vzpomínkami, tak jako někteří nostalgicky vzpomínají na normalizační doby, kdy údajně nikdo nikomu nezáviděl to málo, co bylo k mání.

Chápu, když něco takového tvrdí lidé kolem třicítky, kteří to slyší od svých kdysi nomenklaturních rodičů nebo tu dobu znají z normalizačních seriálů. V dobové kultuře platil hlavní princip socialistického realismu – dobré tam vždy zápasilo s ještě lepším, konflikty nesahaly výš než na úroveň byrokratů z OPBH, nezištní a poctiví inženýři pomalu, ale jistě budovali rozvitnuý socialismus, což byla první fáze komunismu, a všechny konflikty končily vítězstvím pravdomluvného hrdiny, kterého se zastala stranická organizace. Jinak než optimisticky to ani dopadnout nemohlo, poněvadž všichni lidé bratři jsou a ruské zmrzliny bylo v obchodech vždycky dost.

()

Když podobné nostalgické kydy se vší vážností pronáší vzdělanec, vkrádá se podezření, že se jedná o výpadky paměti nebo jistou formu zatvrzelosti a nepoučitelnosti. Je to stejně přesvědčivé jako tvrzení sebevraha, že skok se střechy pankráckého věžáku byl fascinující zkušeností – asi tak až do výšky třetího patra. Pak že už to nebylo ono. Po nadějné normalizaci začala nesrozumitelná přestavba, byla to doba přechodná a žádný přechod netrvá věčně. Je pochopitelné, když se zralému muži stýská po časech, když „jsem já byl tenkrát kluk …a ruce krásných žen mě hladívaly líp“, leč pokud takový soud má charakterizovat společenské zřízení a atmosféru doby, vyznívá náramně dětinsky.

Domnívám se, že pro většinu z nás, kteří ten slastný pocit zakusili na sobě, povolnost dívek není tou jedinou rozhodující vzpomínkou. Mnohem typičtější bylo vědomí nekonečné bezvýchodnosti, drobného všedního ponížení, beznadějné předurčenosti a zadanosti bytí. Dnes se tomu říká stabilita. Škola střední, pak vysoká, nalinkovaný kariérní postup až do předem stanovených mezí, jednou ročně vánoční balíček, zotavovna ROH, po třiceti letech čekání dekret na byt, za odměnu poukaz na zájezd do Bulharska a služební cesta do Mongolska. Pak důchod a dřevěný penál s ozdobou. Jeden by se samým štěstím oběsil. K tomu absolutní zákaz nepovolených knih a filmů, nutnost neustálé sebekontroly na veřejnosti a nadávky jen šeptem pod peřinou, přetvářka a lež na každém kroku. Tuzexové bony po pěti korunách, moskevská vodka nebo místní bolehlav, štvavé vysílačky z přijímače zastrčeného do trouby. Stěží lze uvěřit, že by po tom dobrovolně někdo dnes toužil.

A že jsme přitom neúnavně budovali komunismus? Ale jděte! Už začátkem normalizace v to nikdo nevěřil, včetně těch, kdo to hlásali na stranických sjezdech nebo v budovatelském tisku. Celý vtip je v tom, že klamný pocit smysluplnosti tehdejšího života není dán ničím jiným než současným bezčasím. Je to pnutí mezi zcela vyšumělým a falešným cílem a bezcílností dnešního bytí. Na tom není nic specifického: celý svět je na tom zhruba stejně. Ty tam jsou jakékoli vize, projekty budoucnosti. Celá přítomnost se stala jedním velkým mezidobím.

Když nastala volnotržní soutěživost a demokracie západního střihu, ukázalo se, že ty pojmy jsou nám povědomé leda tak z karikatur v časopise Dikobraz, kde buržousti s dobrým doutníkem v dokonalém chrupu vypadali vcelku spokojeně, zatímco vykořisťovaní byli věčně naštvaní – asi tím, že Partyzánky či Lípy se jim vysypávaly dříve, než si je zapálili. Ve výsledku kvapně vybudovaný kapitalismus tak trochu připomínal parodii na ony karikatury, soudě podle značného rozdílu mezi průměrným Čechem a oligarchou. Leckdo v hospodě po desátém pivu mohl vítězoslavně prohlásit: „A přece jen ti komouši v něčem měli pravdu!“ Neměli v ničem, ale zkuste prostoduchému vysvětlit, že každý blahobyt je relativní a nepadá shůry do úst jako pečení holubi, nýbrž se nudně napracovává.

A pak pohotově servilní paměť vymazala z minulosti všechno ponižující a odpudivé, z čeho všem bylo na blití, a ponechala tam jen svátky a hrátky mládí. S odstupem času se někteří utvrdili ve svém bačovském přesvědčení, že normalizační totalita byla jednou nekonečnou zahradní slavností, kde se tak snadno dělaly zářezy na pažbě. Zvlášť zapomnětliví začali toužit po návratu do onoho skromného ráje z dnešních časů, kdy schází jakákoli ideologie a srozumitelné životní cíle a nic nevysvětluje, proč je život obyčejného člověka stále tak neutěšený. Zatímco dříve životní strázně byly vždy něčím odůvodněné – tu nedávnou válkou, tu slibem, že aspoň naši vnuci budou žít v komunismu – dnes pro útrapy neexistuje lepší vysvětlení, než že to patří k lidskému osudu, že Ježíš také trpěl a že jinde lidé jsou na tom možná ještě hůř než u nás. Normální člověk tomu odmítá uvěřit – zdá se mu, že ho určitě podvedli, že mu naslibovali něco, co neuměli splnit.

Trochu to připomíná německý film Good Bye, Lenin! – o postarší ženě, která upadla do kómatu v předvečer pádu Berlínské zdi. Když se probrala ve vlastním bytě, venku už nic nepřipomínalo NDR. Ve sjednoceném Německu dávno panoval rozvinutý kapitalismus. Její milující syn ovšem, aby ochránil maminku před psychickým šokem, zařídil v bytě opravdový skanzen „dederonie“. Dokonce potraviny jí kupoval takové, na jaké byla zvyklá v dobách totality. I ten, kdo snímek neviděl, se snadno dovtípí, že četné komické situace přirozeně vyplývají z holé nemožnosti uchovat v přítomnosti dávno zaniklý svět.

Než si stýskat po ztracených „starých dobrých časech“ normalizačního Československa, nebylo by lepší chtít rovnou obnovit antickou Římskou říši z dob těsně před zánikem? Tam přece panovala maximální duchovnost, kvetla vznosná kultura, tam se jedlo, pilo a spalo náramně sladce. Komu to vadilo a proč se to všechno pokazilo?

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]