Ilustrační foto FOTO: Pixabay/7706992
FOTO: Pixabay/7706992
Další volby máme za sebou a trochu si zřejmě oddechnou všichni. Aspoň do prezidentské volby, což je za chvíli a kampaň už vlastně běží. Tato by se dala charakterizovat výrokem připisovaným spisovateli Horace Walpolovi: „Komedie pro toho, kdo myslí, a tragédie pro toho, kdo cítí.“ On tím myslel svět jako takový, ale na volby se to dá použít dost dobře taky.
Slyšeli jsme pohádkové sliby, lži, urážky, polopravdy a viděli uhýbání jako při slalomu na lyžích. Tak je tomu vždycky, ale od dob Miloše Zemana, který přišel v 90. letech s kampaní o „spálené zemi“, proces veřejné debaty značně upadl.
Znova vířila vzduchem slova s různým nábojem a mírou popisnosti jako populismus, extremismus, v lidovější řeči pak dezoláti, fašouni, bolševici a kolaboranti. Všechna popisují některé vlastnosti lidí, kteří odmítají poněkud nabouraný, ale stále ještě fungující systém liberální demokracie.
Důmyslné rozbory i tvorba na hranici i za hranicí pamfletu ukazují při pozornějším čtení nejspíš jednu věc. Je jedno, jestli se někdo zaštiťuje „myšlenkami“ zabarvenými národovecky, komunisticky nebo fašisticky. Požadavky bývají nápadně podobné. Společným jmenovatelem všech těch (u nás naštěstí kvůli zbytnělému egu vůdců poměrně roztříštěných) skupin je dezorientace publika, která vůdcům naslouchá.
Prvotní problém je totiž dezorientace části voličů. To ostatní se dostaví jako následek. Když o někom řekneme, že je „dezorientovaný“, máme většinou na mysli, že se příliš nevyzná v čase (je úterý, nebo sobota?), v prostoru (proč jsem ve čtyři ráno na ulici a jaké je tohle vůbec město?) nebo myšlenkově (sousedka na mě přes zeď vysílá paprsky smrti, Lenin byl světec, rakovina se dá léčit práškem z rohu jednorožce).
Politická dezorientace je zmatek ohledně toho, zda politik nebo politické subjekty slibují reálné věci a jestli jsou zrovna tihle lidé schopní ze svých slibů splnit aspoň něco. Politici vždycky slibují něco, co nebudou schopni stoprocentně splnit, protože i kdyby chtěli, narazí přinejmenším na limity dané názory koaličních partnerů a objeví se nějaká světová nebo místní pohroma. Vyšší moc a lidské limity realistický občan skousne. Ví, že politik třeba vyloženě nelhal, nebo ne tolik, aby to bylo ohrožující. Nerealistický člověk začne hledat nabídku u lokálních mesiášů.
Politicky dezorientovaný jedinec uvěří prakticky všem slibům, které se mu líbí, a nedojde mu, že jsou vnitřně rozporné. Nelze třeba chtít, aby stát rozhazoval z vrtulníků peníze, a současně požadovat, aby se státní kasa nevyprazdňovala.
Můžeme vysledovat, že když je někdo dezorientován v jedné oblasti, prosákne to i do jiných, protože problém je v neschopnosti kriticky myslet. Podporovat strany s fašistickou rétorikou a současně věřit kremelské mytologii o údajných nacistech na Ukrajině se nevylučuje. Dezorientovaný člověk odmítne očkování a současně bude obdivovat ruskou vakcínu Sputnik V.
Studie volebních trendů v západních demokraciích ukazují, že podpora krajních populistů je poháněna obavami z nejisté budoucnosti a tím, že někteří lidé nevědí, „čí jsou“. U nás je to patrné na trvalém „sudetském prokletí“, kdy je celá jedna část země postižena někdejším vyrváním lidí z kořenů, zničením tradic a následně i životního prostředí, sociálními problémy, s kterými si nikdo neví moc rady.
Od nejhoršího nás zachraňuje to, že značná část deprimovaných lidí nechodí volit, což je hořká útěcha, protože na rezignaci se dá stavět stejně málo jako na populistickém blouznění.
Všechno se samozřejmě nedá vyřešit konstatováním, že „za to může Putin“. Přísady kremelské propagandy ale otrávily atmosféru v zemi, a tak se skutečné problémy zveličily, za viníky byli označeni nevinní, naslibovala se rychlá změna. Technika je známá. Vezměte frustrované a postarejte se, aby byli ještě frustrovanější. Tak to dělal Miloš Zeman a Miroslav Sládek, Donald Trump a teď Andrej Babiš a Tomio Okamura. Stejný rukopis.
Všechno drží pohromadě díky tomu, že je náš ústavní systém zkonstruován jako poměrně odolný. Kdyby se dezorientovaným voličům povedlo zvolit různé deprivanty a psychopaty v takové míře, že by dosáhli na ústavní většinu, může být na jednu generaci s nějakými nadějemi na lepší časy konec.
Do komunálních voleb zasahuje mnoho dalších vlivů, protože tam hraje kromě politické příslušnosti velkou roli i osobní znalost konkrétních politiků a také různé z vnějšku těžko rozpoznatelné vazby a zájmy. Volební účast byla asi 46,5 procenta, což už o náladě v zemi něco vypovídá. Upřímně řečeno, mohlo to být lepší. Náladu v Česku budou odrážet spíše senátní volby a tam si musíme počkat na druhé kolo.
Shrnout můžeme ty dva volební dny asi tak, že to na nějaké „referendum“ o vládě nevypadá. Nabídka politické stravy pro dezorientované slavila větší úspěch, než by bylo zdravé, což je stav, který u nás trvá už dlouho. O směřování země rozhodnou především volby do sněmovny, které jsou ještě daleko. Bylo by dobré, aby osud státu pořád nevisel na tom, kam se přikloní pět až deset procent lidí. To je upozornění pro demokratické politiky. Ti ostatní pojedou to svoje, jak jim síly budou stačit.
