Diktátor Bashar al‑Assad, někdejší spojenec ČSSD, samozřejmě vlastní spoustu chemických zbraní, byť některá média tvrdí opak. Navíc vyvíjel také zbraně jaderné.
Sýrie měla až do roku 2013 podle odborných odhadů zhruba čtvrtý největší arzenál chemických zbraní na světě. Všude po světě tak od ní hrozil třeba sarinový útok. Mnozí z vás si možná vzpomenou na děsivý útok tímto nervovým plynem jistou sektou v tokijském metru v roce 1995. Pachatelům stačily malé plastové kapsy, které na místě propíchli. Několik mrtvých a tisíce zraněných, kterým byl více či méně paralyzován nervový systém. Taková zbraň v rukách nebezpečného diktátora je hrozbou pro celý svět.
Po opakovaných chemických útocích v Sýrii v roce 2013 slíbil tehdejší prezident Spojených států Barack Obama (levicová Demokratická strana), že tomu učiní přítrž a na Sýrii zaútočí. Sehnal si podporu některých evropských spojenců, britský premiér si na hlasování „vylámal zuby“ a pak Obama couvl a útok odvolal. Samozřejmě tím poškodil vztahy s EU.
S al‑Assadem za to vyjednal likvidaci téměř veškerých chemických zbraní. Od počátku tu však byly dva problémy. Za prvé, jak chcete najít všechny piksly s jedy po celé Sýrii? Za druhé, čím budou Syřané čistit vodu, když jim seberete chlór? Sýrie následně pod mezinárodním dohledem zlikvidovala údajně všechny své chemické zbraně, ovšem právě s výjimkou chlóru, který jí byl z praktických důvodů ponechán. Od té doby tedy probíhají v Sýrii vraždy civilistů téměř výhradně už jen chlórem, jak si to asi přál Obama. Jestliže jste se tedy z některých médií dozvěděli, že syrský diktátor nemá v držení pravděpodobně žádné chemické zbraně hromadného vraždění, není to pravda. Má jich obrovské množství, je to veřejně známo a dezinfikuje jimi vodu. Alespoň to tvrdí paní diktátorová, která na některé lidi marketingově funguje.
Je prakticky zaručené, že syrský diktátor proti nám, nebo spíše proti našim spojencům vyvíjel jadernou zbraň. Sice už ji nevyvíjí, ale jen díky Izraeli. Izraelské tajné služby objevily v Sýrii podezřelý domek bez zahrádky, který navštěvovali jaderní inženýři ze Severní Koreje. Muselo se tedy jednat jedině buď o mezinárodní zahrádkářský klub, ale pak je divné, proč u domku nebyla zahrádka, nebo o vyvíjený jaderný reaktor.
Izrael proto kontaktoval americkou vládou, zda by nepomohla se zbouráním domku. Tehdejší americký prezident George W. Bush (pravicová Republikánská strana) byl sice ochotný případně zasáhnout, nicméně považoval, na rozdíl od některých členů jeho kabinetu, informace od tajných služeb za nedostatečné. Píše se září 2007 a izraelská vláda už není ochotna dále riskovat vyčkáváním. Domek z letounů likviduje. Jednalo se o přesný zásah, protože již o den dříve dorazili do oblasti příslušníci izraelské armády a cíl označili laserovými paprsky.
Víte, co se po útoku stalo? Jistě to uhádnete. Jsou přece jen dvě možnosti. První možnost je, že se tajné služby spletly, jednalo se skutečně o mezinárodní zahrádkářský spolek a Sýrie si stěžovala u Spojených národů, jejichž představitelé dorazili na místo, aby kvůli vyšetřování vše zdokumentovali. Druhá možnost, pro ty méně naivní, zní, že jaderný reaktor byl zničen a Sýrie v tichosti odklidila trosky.
Tento diktátor ze socialistické panarabské strany má své fanoušky mimo jiné i v České republice. Náš současný ministr zahraničních věcí Lubomír Zaorálek (ČSSD) a tehdejší předseda ČSSD Jiří Paroubek si byli s al‑Assadem v roce 2008 popovídat. Vyjednávali o diktátorově spolupráci s ČSSD.
Al‑Assad je spojencem diktátorů v Íránu (kteří mu mohou dodat balistické střely) i KLDR, teroristické organizace Hezbollah či ruského prezidenta Vladimira Putina. Všichni uvedení přátelé si vzájemně pomáhají a mají spolu hezké vztahy. Nejsou to vztahy z lásky, ale takové nebývají trvalé. Tyto vztahy jsou posíleny svou pragmatičností. Připomeňme si na závěr v této souvislosti poučná slova poručíka Duba z románu o poctivém vojáku Švejkovi: „Láska vojáků k pánům důstojníkům činí neuvěřitelné oběti možnými, a na tom nezáleží, a naopak, není-li tato láska ve vojákovi urozena, musí se vynutit. V civilním životě nucená láska jednoho k druhému, řekněme školníka k profesorskému sboru, tak dlouho vydrží jako moc vnější, která ji vynucuje, na vojně však vidíme pravý opak, poněvadž nesmí důstojník povolit vojákovi ani toho sebemenšího uvolnění oné lásky, která poutá vojáka k jeho představenému. Tato láska není jenom obyčejnou láskou, ale je to vlastně úcta, strach a disciplína.“