Prvních sto šedesát syrských křesťanů je v Polsku. Jejich přijetí zařídila nezisková organizace Estera ve spolupráci s církvemi. Velké emoce to nevzbuzuje.

Podle zakladatelky Estery Miriam Shaded, dcery Syřana a Polky, je cílem přijetí alespoň 1500 syrských křesťanů. První várka, sto šedesát lidí z šedesáti rodin, přiletěla v noci na sobotu. Mají platná víza z polské ambasády v Libanonu a připravené zázemí v polských farnostech. Podle Miriam Shaded je momentálně nejdůležitější najít školy, v nichž se mohou začít děti i dospělí učit polsky.

„Sýrie byla před válkou jednou z nejliberálnějších zemí v oblasti. Mohu vám říct, že jsou to vzdělaní lidé, kteří dokážou najít své místo v polském prostředí, mají stejné hodnoty jako Poláci, stejný přístup k lidským právům, k právům žen. Určitě se nebudou uzavírat ve svých komunitách, už se ptají po práci, nechtějí vůbec nic, jen příležitost,“ deklaruje Shaded.

Přístup občanské společnosti si chválí. Estera obdržela na čtyři sta nabídek konkrétní pomoci. Kromě financí lidé prostřednictvím jednotlivých farností nabízí i pomoc v nalezení vlastního bydlení či zaměstnání, jiní chtějí Syřanům zprostředkovat výuku jazyka, seznámení s kulturou, prohlídky města nebo nákupy. Křesťanská nadace sv. Barnabáše nabídla pokrýt roční náklady na ubytování pro dvě stě lidí a náklady přepravy dalších tři sta.

Lidé proti mase

Tato idylka ostře konstrastuje s výsledky průzkumů, podle nichž až sedmdesát procent Poláků přijetí uprchlíků odmítá. Jsou Poláci otevřenými a laskavými lidmi, jak je vnímají i nově příchozí Syřané, kteří se zdají být šťastní a deklarují svůj zájem včlenit se do polské společnosti, nebo xenofobními sobci, kteří se třesou při představě několika stovek imigrantů, které má Polsko stejně jako Česko v následujících měsících přijmout?

Realita postoje polských občanů spíše vypovídá o tom, že není uprchlík jako uprchlík a že zatímco masa afrických imigrantů při italských březích děsí, byť by se z nich nakonec měla vyčlenit jen malá skupina směřující do Polska, hrstka Syřanů konkrétních jmen a životních příběhů vzbuzuje solidaritu a soucit. Když si s nimi na letišti novináři povídají, kolem běhají malé děti, rozhovory poskytují „západně“ oblečené ženy i jejich muži dobrou angličtinou.

Pětičlenná rodina, matka, otec a dcera a dva synové, majitelé restaurace v Damašku, na kterou spadla bomba, osamocený student medicíny, studentka anglické literatury, technik a inženýrka elektrotechniky se sedmiměsíční dcerkou, učitelka z církevní školy a kouč pro mentálně postižené s roční holčičkou. Nevzbuzují strach ani antipatie, nejsou jednolitou masou, v níž se lze anonymně ztratit, jejich vzdělání a zkušenosti jsou příslibem a jejich natalitu, která se od průměrné evropské nijak příliš neliší, vymírající Polsko vítá.

Nemíří do ghett ani na lavičky v turistických letoviscích, na letišti se vidí možná naposledy. Odtud poputují do svých nových domovů, které mají přichystané v okolí Varšavy, Poznaně, Vratislavy, Bělostoku a jiných měst. Do Tarnova zavítá čtyřčlenná rodina s dětmi do dvoupokojového bytu v městské bytovce. Syřance s osmiletou dcerou ubytování nabídla postarší silně věřící žena z Katovic žijící sama v třípokojovém bytě. Opolský biskup Andrzej Czaja našel ve své diecézi podobné ubytování pro padesát lidí.

S konkrétními životními příběhy a platnými doklady potvrzujícími jejich totožnost i s doporučením duchovních, kteří je znali už v Sýrii, rázem nelze dehumanizovat lidské bytosti jako přísavky, které přišly čerpat ze sociálního systému. Namísto imigrantů proudících do Evropy za lepším životem přicházejí lidé, kteří by nejraději zůstali doma, ale nemohou. Rázem se lze vcítit, rázem lze představit si sám sebe ve stejné situaci.

Umírnění muslimové ztraceni v překladu

Velkou roli nepochybně hraje křesťanské vyznání všech nově příchozích. Objeví-li se negativní reakce, obvykle se týkají právě pochybností nad tím, zda se mezi křesťany nemohl přimíchat i nějaký muslim. Je to vysoce nepravděpodobné, protože jednotliví uprchlíci žijí v táborech sdruženi okolo křesťanských duchovních, kteří je dobře znají. Otec Miriam Shaded, křesťanský pastor, se ostatně na jejich výběru podílel a své udělaly i vazby polských katolických diecézí se syrskými katolíky.

Sýrie byla však před válkou zemí s téměř devadesátiprocentní muslimskou majoritou. Většina obyvatelstva vyznávala sunnitský islám, okolo deseti procent bylo alavitů, menší skupiny tvořily drúzové a ismailité. Sekulárnost syrského státního zřízení a svoboda vyznání by – navzdory Asadově pozitivnímu tlaku na obě tyto vlastnosti – nikdy celá desetiletí nefungovaly, kdyby byli všichni muslimové krvelačné bestie, jak je u nás představuje například hnutí Islám v ČR nechceme.

Syřan muslimského vyznání, který chodil možná na obědy do restaurace vlastněné rodinou přiletivší v sobotu do Polska, po desítky let žil v Sýrii spořádaně s křesťany, židy i jezídy, který je také vzdělaný, jeho žena se obléká „západním způsobem“, je konkrétním člověkem majícím jméno a čitelný životní příběh, je rázem na úrovni ilegálního afrického ekonomického migranta s falešnými doklady na pašerácké lodi. Nechuť společnosti vůči němu je stejně velká.

Není to nepochopitelné. Je to velmi pochopitelné, po všech událostech posledního roku, poté, co tisíce evropských muslimů, jejichž rodičům Evropa dala domov, odešly bojovat proti všem evropským hodnotám, a zvláště poté, co bojovníci Islámského státu deklarovali, že do Evropy vyšlou mezi uprchlíky své lidi. Krutou, byť logickou, konsekvencí je bída umírněného syrského muslima, který má v podstatné části své země na výběr mezi kolaborací a smrtí.

Přednostní přijímání syrských křesťanů však určitou logiku rovněž má – časté tvrzení, že „muslimů by se měly ujmout muslimské země“, je v tomto kontextu zcela nesmyslné, protože právě to muslimské země už dávno dělají. Velkou část syrské uprchlické vlny absorbovalo muslimské Turecko. Patří mu za to dík. Tam se křesťané, kteří tvoří méně než jedno procento turecké populace a prezident Erdoğan se na ně příliš neusmívá, mohou cítit bez jakéhokoliv zázemí poněkud méně bezpečně než v Polsku.

Náboženství hraje roli. Dokonce i v ateistickém Česku. Natož v Polsku, kde náboženské elity hovoří o dojetí ze setkání s „novými mučedníky pro Krista“ a doufají, že tito budou se svými zkušenostmi z pronásledování „účinně hlásat evangelium“. Právě proto se na jejich přijetí podílejí především církevní organizace, které věřícím zprostředkovávají příležitost pomoci svým spolubratřím. O to zajímavějším testem evropských hodnot vycházejících z křesťanství bude přijetí syrských uprchlíků v Česku. Mohou to být křesťané. Ale chceme jim doopravdy pomoci jako Poláci, nebo jsou pouze vnímáni jako menší zlo v kontrastu s muslimy a „když už to musí být…“?