HISTORIE / Krásné barevné šaty, drahé šperky. Nebožtíci ve skleněných rakvích v šumavské obci Hůrka nezvaným návštěvníkům ukázali, že nouzí za svého života rozhodně netrpěli. A vojáci, zaskočeni tím posmrtným bohatstvím, se rozhodli s těmi buržoazními živly jednou provždy zúčtovat.

Bouřlivé 20. století napsalo nespočet smutných příběhů i v odlehlých šumavských končinách. Zatímco první světovou válku ještě svět staré Šumavy jakž takž ustál, ta druhá s následným odsunem německého obyvatelstva vyprázdnila nespočet obcí. Mnohé z nich se sice dočkaly nových osídlenců, ale už v únoru roku 1952 rozhodla komunistická vláda jasně – na rozsáhlém území podél bavorských hranic se musí zřídit vojenský újezd Dobrá voda.

Ve vytyčené oblasti opět všechny osady nuceně osiřely a opuštěné domovy pak sloužily jako terče při vojenských cvičeních. Takový osud potkal i sklářskou obec Hůrku, někdy také známou jako Českou Huť, německy Hurkenthal, kterou bychom našli nedaleko Železné Rudy, pod hraniční horou Plesnou. V jejích zbytcích se ale odehrál ještě jeden příběh – smutný, neuctivý a odsouzeníhodný zároveň.

Dále čtěte

Šumavský masakr ve Zhůří: Nacistický fanatismus zabíjel i na konci války

HISTORIE / S nadějí i obavami věšeli šumavští Němci i Češi ve vesnici Zhůří do svých oken bílé vlajky. Nikdo…

Ráj pro skláře

Spousty dřeva v okolních lesích, dostatek křemenu a voda z potoků slibující potřebnou energii – jako by toto místo přímo volalo po pracovitých a houževnatých lidech, kteří ovládají sklářské řemeslo nebo se mu chtějí naučit. Z původně malé osady se postupně stávala významná sklářská obec, čítající v dobách své největší slávy 38 stavení a téměř 600 obyvatel. Navíc se pyšnila tím, že do celého světa vyvážela benátská skla prvotřídní kvality.

Obživu místním lidem nabízely sklářské hutě rodin Abelů a Hafenbrädlů. Jak podotýká šumavský znalec a spisovatel Emil Kintzl ve své publikaci Zmizelá Šumava: „Pod jejich taktovkou obec vzkvétala. Nechali postavit většinu domů, stejně jako barokní kostel svatého Vincence. Byly to osvícené rodiny a lidé si jich vážili.“

Vojenská cvičení na počátku 50. let přežila v Hůrce pouze hřbitovní kaple sv. Kříže, a to čistě z praktických důvodů. Nabízela totiž výhled na blízkou státní hranici. Zbytek vsi byl rozstřílen, rozbořen, srovnán se zemí. Pozornosti armády bohužel neunikla ani krypta pod kaplí, v níž našlo místo věčného odpočinku hned 23 mužů a žen z místních sklářských rodů. A kromě nich také jejich rodinný lékař Josef Klostermann, otec slavného šumavského spisovatele Karla Klostermanna. Ten právě do Hůrky umístil děj svého známého románu Skláři a chtěl být původně pohřben vedle svého otce. Nestalo se tak, a byl tedy ušetřen potupného zneuctění, jakého se jeho otec po smrti dočkal.

Alkohol a kusy těl

Trénování armádních dovedností vojáci po večerech notně zapíjeli alkoholem. Podle očitého svědka se osudného dne posilnili notnou dávkou vodky a rumu a rakve z místní krypty vynosili ven. Opřeli je o zeď kostela a zasypali sprškou střel. Ale ani to jim nestačilo. Kohosi z nich napadlo, že by si s krásně oděnými mrtvými ženami mohli zatančit. Vytáhli je tedy z rozbitých rakví a v doprovodu tónů harmoniky se s nimi dali do tance. „Drželi různé kusy těl a běhali kolem jak smyslů zbavení. Svým zhýralým nadšením hecovali jeden druhého,“ líčí otřesné chvíle šumavský spisovatel Vilém Kudrlička. 

Dále čtěte

Tři autoři, tři pohledy na válku. Kupte si jedinečnou knihu o Ukrajině

Na e-shopu FORUM opět najdete jedinečnou novinku. Jmenuje se Ukrajina – Osobní svědectví a geopolitické pozadí rusko-ukrajinské války a…

Jiná verze těchto událostí vypráví, že vojáci takto jednali na přímý rozkaz svého velitele, který chtěl zostudit a navždy zničit připomínku úspěchu a bohatství těchto rodin. Ať tak či tak, když se taneční zábavy všichni dostatečně nabažili, zbytky těl zakopali u kaple někde na hůreckém hřbitově. Dřevěné pozůstatky rakví spálili, ty kovové prodali do sběru.

Pomsta ze záhrobí?

Tím ale příběh ze staré Hůrky nekončí. Velitel tohoto komanda zanedlouho tragicky zemřel při odpalování jednoho z domů ve vojenském újezdu. A zbylí vojáci jej údajně do několika měsíců od děsivé události následovali. Osudnou se jim zřejmě stala nákaza nějakou infekcí při rejdech s mrtvými. Jak dodává Kintzl: „Na Šumavě se tehdy dělo hodně špatného, ale tohle byl největší hnus, který se tu stal. Tohle nemělo nikde obdoby.“

Naštěstí se toto místo nakonec dočkalo důstojnější podoby. Kaple sv. Kříže byla v roce 2003 znovu vysvěcena. V její věži visí Zvon smíření, jehož provaz dosahuje až ven. Každý, kdo ještě neztratil důvěru v lidskost, si tak může zvon rozeznít jako symbol smíření mezi lidmi. Živými i mrtvými.