Petr Pavel je armádní generál ve výslužbě a kandidát na prezidenta republiky FOTO: Pavel Hofman / FORUM 24
FOTO: Pavel Hofman / FORUM 24
Billboardy použité Andrejem Babišem v prezidentské kampani s textem: „Nezavleču Česko do války. Jsem diplomat. Ne voják.“ vzbudily svojí nemístnou zkratkou a vyzněním nejen mezi vojáky oprávněné rozhořčení. Ačkoliv byl strach některých občanů i v mnoha předchozích volbách důležitou součástí kampaně, zdá se, že v tomto případě Andrej Babiš významně přestřelil. Pojďme si ukázat, jak je uvedené tvrzení nepravdivé a nefér vůči všem, kteří nasazovali a nasazují za tuto zemi život a nepřejí si být součástí předvolebního boje.
Pokusme se přitom o historickou paralelu a shrnutí jasných právních faktů, stejně jako o několik dalších snad adekvátních přirovnání a vhodných postřehů. Zjevná lež ovlivnila i předchozí prezidentská klání od momentu zavedení přímé volby prezidenta republiky. To bylo však přece jen za trochu jiné geopolitické situace, kdy se hrozba války na evropském kontinentu zdála něčím velmi vzdáleným. Bylo by tedy dobré si znovu ujasnit mantinely, kam až může účelová argumentace zacílená na obavy lidí zajít. Evropa zažívá největší konflikt od skončení druhé světové války, a pokud bychom předpokládali, že by to mělo vést spíše ke sjednocování státotvorných sil, tak uvedená nevkusná argumentace je vlastně překvapením.
Demokratická armáda netouží po válce
Obranyschopnost země není zdaleka poprvé v dějinách této země klíčové téma. Při projednávání zákona o obraně státu v roce 1936 to byla pouze Henleinova SdP a prosovětská KSČ v rolích trojských koní Berlína a Moskvy, které jediné pro zákon nehlasovaly. Nikdo si však ani při projednávání zákona nedovolil zpochybňovat statečnost a odhodlání vojáků nasadit život pro obranu země, kterou považovali za svůj domov. Vojáci v demokratickém zřízení totiž vždy konají na základě politického rozhodnutí. Pokud by nějaký politik tehdy takovou kacířskou myšlenku vyslovil, usvědčil by se jen z hlouposti nebo z vlastních agresivních záměrů.
Mimochodem, když se vrátíme ke starším příkladům, posledním velkým vládcem, který v rukou třímal nejvyšší politickou i vojenskou moc a přitom sám velel na bojišti, byl Napoleon Bonaparte. Možná i proto, že se svými vojáky zažíval útrapy vojenských tažení a uměl s nimi mluvit jako rovný s rovným, respektovali jej a brali jako svého „lidového“ císaře. Nejhorší diktátoři 20. století, Hitler a Stalin, sice měli absolutní moc a rozhodovali o tom, kam zamíří jejich armády, ale svůj život na frontě rozhodně neriskovali. Vojáci pro ně představovali mocenský instrument přesně podle známého výroku stratéga Carla von Clausewitze, že válka je pouze pokračování politiky jinými prostředky.
Jistě nebudu daleko od pravdy, když napíšu, že vojáci, kteří skutečně prošli bojovým nasazením a byli blízko smrti na bitevním poli, v drtivé většině případů nejsou těmi, kdo by si přáli válčit. Vidí totiž na vlastní oči, jak strašlivé dopady a rizika válka má. Armáda České republiky své vojáky vysílá do zahraničních misí s tím, že zde plní určité poslání, které předtím musí posvětit svým rozhodnutím obě komory Parlamentu České republiky. Nejsou tedy iniciátory těchto misí. Navíc se jedná o mise mírové s konkrétním mandátem a působností.
Český prezident nemůže vyhlásit mobilizaci
Právní stránka věci je také jasná: prezident nemá pravomoc k vyhlášení války. O válečném stavu rozhodují opět obě komory Parlamentu ČR absolutní většinou hlasů, tedy nejméně 101 poslanců a 41 senátorů. Prezident republiky v tomto rozhodování žádnou roli nemá. Aby bylo možné vyhlásit mobilizaci, musí být splněna podmínka, že je stát ve válečném stavu. Ten vyhlašuje, stejně jako stav ohrožení či nouzový stav, Parlament České republiky podle stejného klíče jako v případě vyhlášení války. Ani poté však nemůže prezident nařídit mobilizaci, ale musí reagovat až na požadavek vlády.
Jistě také neuvedu nic nového, když budu konstatovat, že ani zavedení přímé volby prezidenta nezměnilo nic na tom, že má velmi omezené, spíše ceremoniální pravomoci. Ani desetiletý mandát Miloše Zemana na tom nic nezměnil. I proto je do velké míry debata a zmíněná „argumentace“ typu, co by prezident mohl nebo nemohl, zcela iracionální a stačí mít základní přehled o nejdůležitějším a základním zákonu v této zemi – Ústavě České republiky, která pravomoci prezidenta jasně definuje. Je tedy zjevné, že se jedná o cílenou strategii k oslovení konkrétní skupiny voličů. I lhaní má však jisté meze a strašení válkou je něco, co dále neférovým způsobem rozděluje společnost.
Takto pojatá předvolební kampaň navíc vyvolala i negativní reakci mezi novodobými válečnými veterány – muži i ženami jak v armádě, tak v policii, kterých je přes 15 tisíc, a vedla i k sepsání petice, která se jasně vymezuje proti takovým výrokům. Válka je spojená s mnoha traumaty mezi těmi, kteří ji zažili, a má dopad i na jejich rodiny a bližní. Vykreslovat její aktéry jako ty, kteří chtějí válčit, je výraz nulové empatie. Je to přitom Armáda České republiky, která se těší vysoké společenské vážnosti, což pravidelně umocňuje i její nasazení při živelních katastrofách a krizích, kdy je třeba skutečně pomáhat, a ne pouze mluvit jako v případě leckterých politiků. S vděčností se ani kvůli tomu automaticky počítat nedá, ale vyjadřovat se alespoň elementárně slušně by jistě bylo na místě. Vojáci se cvičí a připravují na válku proto, aby jí mohli adekvátně čelit a bránili svou zemi. Alespoň v demokratických společnostech, kterým nevládnou diktátoři.
Zdálo se, že války už nebudou patřit do „moderního“ světa, kde se spolu politici domluví i bez krveprolití. Rok 2022 tento pocit i v Evropě změnil, opět se ukazuje, že armáda je důležitá a konflikty bohužel vždy patřily, patří a nadále budou patřit k dějinám lidstva. Mění sice svoji podobu, ale jejich podstata je stejná, je tedy třeba se na ně připravovat.
Podobně jako ve třicátých letech 20. století se nyní může zdát, že demokracie reagují pomaleji, než by bylo vhodné, a totalitní a autokratické režimy mají výhodu v tom, že si jejich vládci nemusí lámat hlavu s možnou nesouhlasnou reakcí veřejného mínění. Vše je ale také o tom, jaké máme funkční obranné mechanismy, jestli máme v čele státu politické osobnosti a státníky, nebo jen hokynáře, a jaké ponaučení si jsme schopni vzít z minulosti, která nám často a neúprosně nastavuje zrcadlo.
Voják jako prezident demokratického státu
Na závěr bychom se mohli ještě zamyslet nad tím, jestli je běžné, aby se bývalý voják stal prezidentem. V minulosti zvláště v etapách velkých konfliktů to nic výjimečného nebylo. Americký generál Dwight Eisenhower, který úspěšně velel spojeneckým expedičním silám v Evropě a efektivně zrealizoval největší obojživelné vylodění v historii na normandských plážích, si i díky tomu získal jméno. Pikantní přitom je, že jeho předkové kdysi přišli do Ameriky z Německa, které bylo i díky jeho nasazení ve druhé světové válce poraženo. V roce 1952 odešel do výslužby, ale zároveň vstoupil do politiky. V barvách Republikánské strany kandidoval téhož roku úspěšně na prezidenta a setrval pak v úřadu dvě volební období. I zpětně je jeho politická mise hodnocena kladně.
Řada dalších politiků měla také vojenskou minulost, fenoménem francouzských dějin i nadále zůstává Charles de Gaulle, bez něhož by Francie jen těžko byla tou zemí, jakou v současnosti je. Po porážce ve válce s Německem roku 1940 založil a následně vedl hnutí Svobodné Francie, které pokračovalo v boji v exilu. Ne vše se mu bezchybně dařilo, ale vrátil Francii hrdost. K odkazu gaullismu jako politického směru založenému na stabilitě a autoritě státu se do současnosti hlásí řada francouzských politických uskupení. A vojáka prezidenta znají i československé dějiny, byť je jím komunista Ludvík Svoboda. V jeho politické kariéře je jistě velká řada sporných momentů, neboť asistoval u sovětské okupace Československa a tzv. normalizace, ale jeho osobní statečnost nemůže být zpochybněna. Tu prokázal i v roce 1968, kdy trval na propuštění Dubčeka a dalších československých činitelů zavlečených do Moskvy a odmítl plán na jmenování kolaborantské dělnicko-rolnické vlády.
Voják jako schopný politik
Vždy záleží na osobních vlastnostech člověka, vojenská zkušenost může být v politické kariéře spíše výhodou, zvláště pokud má člověk organizační schopnosti a dokáže inspirovat své okolí. To platí pro kariéru jak v armádě, tak v politice. Zločincem či hrdinou se člověk nerodí, ale stává svými činy. Posledním o něco starším příkladem tak může být fenomenální kariéra napoleonského maršála Jeana Bernadotta, jenž dokonale využil převratné doby a patřil k nejschopnějším důstojníkům revolučních francouzských armád. Nebyl tak talentovaným vojevůdcem jako Napoleon, ale vše doháněl svojí cílevědomostí a schopnostmi. Po zásluze tak obdržel roku 1804 maršálskou hůl. S Napoleonem sice dokázal kooperovat, jako například roku 1805 u Slavkova, ale byli hodně rozdílní a konkurovali si. Nakonec se shodou okolností vyskytla možnost Bernadotta podpořit jako nástupce na švédský královský trůn a tím se jej zbavit. I kvůli Napoleonově bezohlednosti však Bernadotte nakonec posílil řady nepřátel své původní vlasti a v bitvě u Lipska roku 1813 bojoval již proti napoleonské Francii. Sám Napoleon to později zhodnotil jako nevděk, ne jako zradu, i on chápal, že Bernadotte již v ten moment hájil zájmy Švédska, kde jeho rod úspěšně vládne dodnes.
Skutečná ironie osudu tak přesvědčeného revolucionáře a republikána Bernadotta, který měl dle legendy na hrudi vytetován nápis „Smrt králům“, vynesla až na královský trůn. Legendární je také jeho výrok: „Já, který jsem kdysi býval maršálem Francie, jsem nyní pouhým švédským králem.“ Jako panovník si vedl Bernadotte úspěšně a dožil se 81 let, skutečně málokomu se v lidských dějinách povedl takový vzestup, který neskončil pádem, ale byl předán potomkům, kteří jej následně rozvíjeli dále. I proto je Švédsko přes všechny potíže současnosti demokratický stát s fungujícími institucemi.
Voják rozhodně může být i schopný politik, přičemž podobných příkladů by se dalo najít ještě mnoho. Česká republika bude po těchto prezidentských volbách psát další kapitolu svých dějin, přejme si proto všichni společně, aby to byla etapa úspěšná a rozpolcení společnosti bylo zmírněno. Billboard otírající se o vojáky budiž varovným mementem, že zdaleka ne vše je v rámci politického boje akceptovatelné.
Mgr. Tomáš Řepa, Ph.D. je historik, přednáší na Univerzitě obrany a externě i na Masarykově univerzitě v Brně, specializuje se na politické a vojenské dějiny střední a východní Evropy.
