Generální prokurátor Josef Urválek při procesu s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Ve dnech 70. výročí monstrprocesu s Miladou Horákovou a dalšími oběťmi komunistické zvůle se můžeme seznámit s tím, jak uvažoval člověk, který v roli prokurátora plamennými žalobami posílal nevinné lidi na smrt a do vězení.
Písemné vyjádření prokurátora Josefa Urválka z archivu rehabilitační komise z roku 1968 ukazuje v šokující nahotě, že si strůjci komunistického teroru zcela uvědomovali nespravedlnost, kterou na svých obětech páchají. Zároveň se ale cítili jen jako kolečka v soukolí obrovské mašinerie, s níž se v základních rysech ztotožňovali podle hesla, že je „lepší, aby umírali nevinní lidé, než aby umřela strana nebo socialismus“. Zároveň si vymýšleli množství výmluv, co všechno nevěděli, a dokonce mají drzost tvrdit, že byli zataženi do špinavé hry.
Na kuriózní obhajobě Josefa Urválka pro účely stranického vyšetřování ve vedení KSČ v éře socialismu s lidskou tváří je také pozoruhodné, že proces s Miladou Horákovou nehodnotí zpětně tak kriticky jako proces s Rudolfem Slánským a jeho údajným protistátním spikleneckým centrem. Jelikož Milada Horáková nebyla komunistka, tak s ní ani po letech neměl soucit. Místo toho se věnuje podrobně rozboru nespravedlností a týrání vůči obžalovaným z řad komunistů a zejména v tomto bodě se chtěl obhájit před vedením KSČ v červnu 1968.
Vyjádření bývalého prokurátora Josefa Urválka k situaci v justici a soudnictví ve 40. a 50. letech
Písemný dokument z 5. července 1968 uložený v archivu ÚV KSČ v souvislosti s činností Pillerovy komise, která v druhé polovině prověřovala nezákonnosti v justici v padesátých letech. Často používaná zkratka „PB“ znamená „politické byro“ KSČ a ukazuje na přímou provázanost orgánů justice s vedením totalitní strany.
Vážený soudruhu,
při poslední návštěvě u Vás jste mi řekl, abych napsal komisi stranické kontroly, kdykoliv to budu považovat za potřebné. Píši Vám tento dopis za účelem osvětlení některých skutečností, k nimiž jsem se dosud nevyjadřoval.
Komise bude posuzovat otázku odpovědnosti za procesy u jednotlivých osob a také u mne. Při všech úvahách bude významná i otázka motivace jejich jednání a v souvislosti s tím i morálních rysů jejich charakteru. Považuji za potřebné podat Vám některá vysvětlení také v tomto směru, a to zejména proto, že se objevilo v tisku několik urážlivých narážek na mou minulost, např. že mi za účast v procesu byla slíbena kariéra, že jsem soudil za okupace, že bezpečnost mne měla v rukou, protože na mne znala „škraloup z okupace“ apod.
Nezbývá, než abych uvedl některé podstatné údaje ze svého životopisu.
V době svých právnických studií jsem byl organizován v Českoslov. soc. demokratické straně, zaujímal jsem levicové stanovisko ve Sdružení soc. dem. studentstva, úzce spolupracoval s komunistickými studenty. Dokladem toho je, že jsem kandidoval za jednotnou studentskou levici na funkci předsedy samosprávy Masarykovy koleje i na funkci předsedy spolku právníků Všehrd, vzhledem k tehdejší převaze pravicových studentů, neúspěšně. Tato moje politická pozice nesvědčí pro kariérismus u mladého právníka. Kariéru bylo možno dělat na druhé straně, u národních demokratů a agrárníků.
Po ukončení vojenské služby jsem byl přijat vzhledem k dobrému studijnímu prospěchu do soudní služby jako čekatel u Krajského soudu v Č. Budějovicích. Byl jsem znám svým pokrokovým smýšlením, pracoval jsem v Dělnické akademii. Po třech letech, v roce 1939, jsem byl jmenován tzv. soudcem druhé skupiny. Toto jmenování následovalo automaticky u všech soudcovských čekatelů, kteří složili soudcovskou zkoušku. Funkce soudce druhé skupiny neposkytovala oprávnění k meritornímu rozhodování. Soudce v této funkci mohl provádět jen výslechy na základě dožádání jiných soudů, zastávat funkci vyšetřujícího soudce nebo pomocného referenta na státním zastupitelství bez práva samostatného rozhodnutí. Až do svého totálního nasazení v roce 1944 jsem vykonával funkci pomocného referenta na Státním zastupitelství ve Vodňanech, kam byly Krajský soud i Státní zastupitelství přemístěny z Č. Budějovic v rámci jejich germanizace. Za okupace jsem tedy nesoudil, ani nebyl povýšen.
Po osvobození se prověřovala činnost všech justičních zaměstnanců. Proti mně nebyly vzneseny sebemenší námitky. Naopak za okupace jsem požíval u všech lidí, s nimiž jsem se stýkal, plné důvěry. Nikdy jsem se nedopustil ničeho, co by se nesrovnávalo se ctí.
Nelze mi vytýkat, že jsem se za okupace nevzdal úřadu a nešel pracovat jako dělník, když celá výroba byla zaměřena k válečnému úsilí Říše. Protektorátní soudy a státní zastupitelství mohly v době okupace projednávat jen zcela bezvýznamné delikty tzv. Protektoratsangehörige, pokud se nedotýkaly zájmů Říše. Řada soudců, kteří skutečně soudili v době předmnichovské republiky i v době okupace, je dosud v justičních službách a právem není proti nim námitek.
Po osvobození jsem znovu nastoupil u Státního zastupitelství v Č. Budějovicích a byl jsem jmenován státním zástupcem. V květnu 1945 jsem vstoupil do KSČ a věnoval se i stranické práci. Byl jsem jedním z několika málo komunistů v celé republice, kteří v období tzv. drtinovské justice pracovali na státních zastupitelstvích. Strana proto plně podporovala mé pověření funkcí vedení veřejné obžaloby u mimořádných lidových soudů. Tuto funkci jsem vykonával až do skončení retribučního soudnictví. V roce 1947 ÚV KSČ pociťoval potřebu posílit stranické pozice u úřadu národního prokurátora v Praze. Patrně z podnětu krajské stranické organizace a za souhlasu ostatních stran Národní fronty jsem byl jmenován náměstkem národního prokurátora a zastupoval žalobu v trestní věci proti Rudolfu Gajdovi a prof. [Karlu] Dominovi [v orig. Dominikovi] a pomáhal prokurátoru v procesu proti R.[udolfu] Beranovi a členům protektorátní vlády.
V Únoru jsem byl předsedou Akčního výboru NF u Krajského soudu v Č. Budějovicích.
Po Únoru jsem byl pověřen organizací a vedením Krajské prokuratury v Č. Budějovicích a jmenován krajským prokurátorem. Odpovědnými pracovníky Ministerstva spravedlnosti jsem byl stále vybízen, abych převzal v centrálních orgánech odpovědnou funkci, a bylo mi argumentováno, že strana potřebuje schopné lidi na odpovědných místech. Stále jsem odmítal s poukazem na rodinné důvody i na svůj zájem pracovat v kraji, kde jsem se narodil, a mezi lidmi, které jsem znal. Nemohl jsem ovšem odmítnout a byl bych to považoval za neslučitelné se svým členstvím v KSČ a z něho vyplývající stranickou kázní i za neslučitelné se svými služebními povinnostmi, jestliže jsem byl povolán k jednotlivým politickým procesům, které tehdejší vedení strany považovalo za mimořádně politicky závažné. Tak tomu bylo zejména v procesu s M. Horákovou a spol. a v procesu s R. Slánským a dalšími.
Je třeba uvážit, že v té době strana i vedení Ministerstva spravedlnosti pověřovalo odpovědnými úkoly ty justiční pracovníky z tzv. starých kádrů, kteří se aktivně podíleli na stranické práci již před Únorem.
Vzhledem k tomu, co jsem uvedl o svém dřívějším životě, nelze vyslovovat podiv, „že byl vybrán k politickým procesům nějaký prokurátor z Budějovic, protože právě ten byl ochoten propůjčit se ke špinavé práci za příslib kariéry“. Nevím, kdo navrhoval politickému sekretariátu, abych byl pověřen funkcí prokurátora v procesech. Prosím, aby ti, kteří takový návrh učinili, především patrně s. Št. Rais a A. Čepička , byli dotázáni, co je k takovému návrhu vedlo, zda mi slibovali nějakou kariéru, zda mi třeba jen naznačili, že jde o „špinavou práci“. Právě naopak, když mně sdělil K. Bacílek jako člen PB, že jsem byl „stranou“ pověřen úkolem prokurátora v procesu se Slánským, zdůrazňoval, že je to pro mne velká čest, že vyšetřování provádí nejlepší kádry, které má strana k dispozici, za pomoci sovětských poradců, že proces řídí strana a osobně s. Gottwald.
Nebyl jsem také k procesu povolán jako „vedoucí“ prokurátor, nýbrž jako jeden ze čtyř prokurátorů, a teprve krátce před započetím procesu mi bylo sděleno Doubkem, že bylo rozhodnuto, že mám podepsat a přednést obžalobu a závěrečnou řeč. Tak jsem se stal „vedoucím“ prokurátorem. V souvislosti s obžalobou a závěrečnou řečí bylo mé jméno uváděno v tisku, a proto jsem se stal nyní terčem útoků. Jednotliví obžalovaní byli mezi nás rozděleni tak, že já se mám při procesu podílet na výslechu Slánského a Gemindera, [Václav] Aleš na výslechu Franka, Frejky, Löbla, Margolia a Fischla [v orig. Fišla] (národohospodářská problematika), [Miroslav] Kolaja na výslechu Švába, Reicina, Šlinga [v orig. Šlinka] (bezpečnost a armáda), [František] Antl na výslechu Clementise, Londona, Hajdů a Simoneho (zahraničí).
U procesu jsem tedy nebyl nějakým řídícím činitelem mezi prokurátory a nedával jsem jim žádné příkazy nebo pokyny. Neodpovídalo by to ani mému služebnímu postavení. Vždyť dalším prokurátorem byl s. Aleš, tehdy pověřený vedením Generální prokuratury, tedy služebně mně nadřízený (Generální prokuratura byla tehdy v resortu Min. spravedlnosti), s. Antl krajským prokurátorem v Bratislavě, s. Kolaja prokurátorem Státní prokuratury.
K žádnému stranickému ani státnímu úkolu jsem nepřistupoval s motivací kariéry, nýbrž se snahou splnit poctivě daný úkol. Po procesu s Horákovou jsem se vrátil do Č. Budějovic a vykonával dále funkci krajského prokurátora. Vysloužil jsem si jen nenávist reakce, která vyúsťovala ve výhrůžky smrtí v anonymních dopisech.
Již v průběhu procesu se Slánským při setkání se Št. Raisem jsem ho žádal jako resortního ministra, aby mne ponechal na dosavadním služebním místě. V létě r. 1953 mne Št. Rais pozval na neděli do vily v Červené, kde mne přemlouval, abych převzal po s. Daxnerovi, který měl jít do důchodu, funkci předsedy Nejvyššího soudu. Odmítal jsem to. Po návratu domů jsem s. Štefanu Raisovi napsal osobní dopis, jehož koncept mohu předložit, v němž jsem ho znovu naléhavě prosil, aby nepodával návrh politickému sekretariátu na mé jmenování předsedou Nejvyššího soudu, a poukazoval jsem na to, že dosavadní práce mne plně uspokojuje, i na rodinné důvody (dopis by se patrně našel v archivu Min. spravedlnosti). Když však přesto k jmenování na základě rozhodnutí politického sekretariátu došlo, funkci jsem přijal. Tehdy se otázka stranické kázně chápala jinak než dnes. Odmítnout znamenalo dát najevo nedostatek stranické kázně a nepevný stranický postoj k úkolům. Prosím, aby o tomto mém postoji k osobní kariéře byl vyslechnut s. Štefan Rais, A. Čepička, K. Klos (jeho tehdejší náměstek), B. Ziegler (státní prokurátor do roku 1952). Ostatní údaje, které jsem uvedl, jsou snadno zjistitelné z mých osobních spisů.
Jsem přesvědčen, že v celém mém životě nelze zjistit motiv kariérismu.
Považuji za potřebné podat ještě některá další vysvětlení.
Záhy po Únoru byl mezi úkoly všech orgánů činných v trestním řízení postaven na první místo boj proti třídnímu nepříteli. Důvody objektivního i subjektivního rázu jsou známé. Tehdy nebyl vytyčován požadavek kontroly bezpečnosti ze strany prokuratury a soudu, požadavek, který se tak obtížně prosazoval teprve od roku 1956, nýbrž požadavek jiný: orgány bezpečnosti, prokuratury a soudu jsou povolány ve vzájemné úzké součinnosti potlačovat třídního nepřítele. Nedůvěra k práci Státní bezpečnosti, tj. k důkazům, které opatřila, byla považována za projev přinejmenším politické rozkolísanosti, neboť to znamenalo nedůvěřovat „vybraným komunistickým kádrům“, „podezírat je z nezákonností“, „dávat víru protistátním živlům, které se všemožně snaží uniknout spravedlivému potrestání“.
Vytváří se privilegované postavení Státní bezpečnosti. Objektivně k tomu vedly ostré formy třídního boje vyvolané vnitřní i zahraniční reakcí. Státní bezpečnost byla povolána v první řadě mařit nepřátelské akce. V jejích rukou byla soustředěna operativa i vyšetřování. Domnívám se, že působily i příčiny subjektivního rázu. Někteří vedoucí činitelé strany i Ministerstva vnitra a Státní bezpečnosti, podle mého přesvědčení i Slánský, budovali tento aparát tak, aby nebyl podroben kontrole jiné složky státního aparátu. Součástí této snahy bylo, že k resortu Ministerstva vnitra bylo přičleněno také vězeňství včetně výkonu vyšetřovací vazby. Tak byla vytvořena další zábrana v odhalení nezákonností. Nemohu posoudit, jakou roli hrály vlivy ze Sovětského svazu.
Politicky posilovalo privilegované postavení Státní bezpečnosti i to, že v ní došlo k téměř úplné výměně kádrů a že byl po této stránce vytvořen zcela nový aparát na rozdíl od prokuratury a soudů, kde doplňování novými kádry postupovalo pomaleji.
Na straně prokurátorů a soudců, kteří působili v politických procesech, nebylo důvodu nedůvěřovat tomuto novému aparátu, zvláště když bylo známo, že tento aparát požívá plné důvěry vedení strany a je jím řízen.
Úloha Státní prokuratury byla stále více zatlačována. To se výrazně projevovalo i při uvalování vyšetřovacích vazeb, kde docházelo pravidelně ke zřejmému porušování trestního řádu, který ukládal orgánům vyhledávání, aby do 48 hodin odevzdaly zatčenou osobu prokurátorovi, který měl rozhodnout o další vazbě (§ 100 tr. ř.). Ve skutečnosti se však Státní prokuratura ani nedovídala o zatčení osob. Pokud šlo o funkcionáře strany, dovídala se o jejich zatčení až po publikaci v tisku nebo publikaci usnesení ÚV, na němž byla podána a schválena zpráva o zatčení a jednotliví straničtí funkcionáři označeni za zločince. O vazbě a jejím prodloužení rozhodovala na žádost Státní bezpečnosti jen formálně, často teprve řadu měsíců po zatčení. Tak tomu bylo zejména v případech, kdy bylo zřejmé, že souhlas k zatčení dalo politické vedení. Politické vedení také nikdy v těchto věcech postavení prokuratury v systému orgánů trestního řízení nebralo v úvahu. Jednání, o nichž nikdo kromě omezeného okruhu zasvěcených osob nic nevěděl, probíhala jen mezi politickým vedením a Státní bezpečností a byla obestřena státním tajemstvím. Právě vědomí, že o těchto věcech rozhoduje politické vedení, ochromovalo aktivitu Státní prokuratury. Vyšetřování v tzv. kontrarevolučních věcech prováděla výhradně Státní bezpečnost a prokuratuře byla ponechána jen úloha státního žalobce při samotném procesu. Za jakých okolností k této situaci došlo a kdo za ni nese odpovědnost, nemohu posoudit. Jsem přesvědčen, že právě tato skutečnost měla rozhodující význam, neboť umožnila používání nezákonných metod vyšetřování u Státní bezpečnosti se všemi dalšími důsledky. Ku vzniku takové situace patrně působilo mj. sepětí Státní bezpečnosti s vedením strany, zdůrazňovaná nutnost utajení a vytěžení poznatků získaných při vyšetřování v zájmu bezpečnosti státu. Tento stav byl samozřejmě znám i vedení strany. Vždyť rozhodnutím politického sekretariátu byli určení prokurátoři pro proces s „centrem“ teprve před jeho zahájením, tedy v době, kdy obvinění byli již dlouhou dobu ve vazbě a vyšetřování v podstatě ukončeno. Datum procesu i kdo bude v něm obžalován, stanovilo politické vedení bez jakéhokoliv vyjádření prokurátorů. Pro nás to bylo závazné stranické usnesení [od slova „obžalován“ je zbytek věty dopsán dodatečně na konci stránky].
Za situace, kdy aparát Státní bezpečnosti prováděl vyšetřování bez kontroly jiné složky státního aparátu, byla tím důležitější alespoň kontrola zajišťovaná vedením resortu Ministerstva bezpečnosti. Taková kontrola však neexistovala, jak tvrdí s. Bacílek i Kopřiva. O to více však byly zdůrazňovány vysoké politické, morální i odborné kvality pracovníků Státní bezpečnosti, jejich vedení stranou. Charakteristický je v tomto směru z diskusního příspěvku s. Karola Bacílka na plénu ÚV KSČ krátce po procesu „s centrem“ výrok: „O tom, kdo je vinen, rozhodne strana a bezpečnost.“
Tato situace byla umožněna i tehdy platným trestním řádem, který sice stanovil, že vyšetřování koná prokurátor, avšak současně dodával: „pokud věc již není dostatečně vysvětlena“ (§ 77 tr. ř.). Nestanovil tedy obligatornost vyšetřování prokurátorem. „Vysvětlení“ věci pak svěřoval tr. řád orgánům bezpečnosti, jejichž úkolem bylo vyhledávání o trestných činech a právo předvolat a vyslechnout každého, od koho se mohou nadít objasnění skutečností závažných pro zjištění trestného činu.
Podstatným ovšem zůstává, jak jsou o tom nyní vydávána otřesná svědectví [tato vedlejší věta dopsána na stroji dodatečně], že u Státní bezpečnosti docházelo k nejhrubšímu porušování ustanovení trestního řádu (§ 94), podle něhož k výpovědi nebo doznání nesměl být obviněný žádným způsobem donucován.
Za situace, kdy Státní bezpečnost byla bez jakékoliv kontroly v průběhu vyšetřování, zbývalo jedině hlavní líčení před soudem, kdy bylo možno zjistit nezákonné vyšetřování a objektivní pravdu.
V procesu s „centrem“ si byla zřejmě bezpečnost vědoma tohoto nebezpečí. Vedoucí pracovníci Státní bezpečnosti učinili řadu opatření, aby zajistili průběh procesu podle vykonstruovaných obvinění. Výběr obviněných, kteří mají být postaveni před soud, a jejich příprava pro proces, opatřování „důkazů“ a celý mechanismus přípravy je dnes znám. Přípravu obžalovaných pro proces charakterizuje E. Löbl takto: „V případě politických procesů je nutno vyšetřovance zlomit. Je nutno zpracovat ho tak, že se neodváží odvolat své přiznání, i kdyby ho k tomu vyzval sám prokurátor.“
Důležitá byla i kontrola postoje prokurátorů a soudců k výsledkům vyšetřování. Proto bylo do místností, kde studovali materiály, zavedeno odposlouchávací zařízení (jak jsem se dozvěděl až v roce 1963), před procesem byli zvlášť ubytováni mimo své domovy a stále střeženi, což bylo odůvodňováno nutností jejich ochrany před nepřátelskými rozvědkami, které mají na procesu mimořádný zájem (považovali jsme to za přehnanou opatrnost, ale podrobovali jsme se tomu – odpovídalo to tehdejší atmosféře). Když jsme se připravovali k procesu s „centrem“, měli jsme k dispozici ke studiu množství protokolů, z nichž však žádný neobsahoval obhajobu, nýbrž jen postupné doznání dalších a dalších protistátních zločinů, někdy po konfrontacích nebo po předložení dokumentů. Byl to materiál značně nepřehledný. Bylo proto pochopitelné, že pro potřebu hlavního přelíčení byly sepisovány závěrečné protokoly, aby výslech před soudem se soustředil na podstatné body objasňující motivaci jednání a „trestnou činnost“. Bylo nám doporučováno „držet se při hlavním líčení protokolů“. Doporučoval to nejen Doubek, ale i Bacílek advokátům, což mi sdělil mnohem později dr. Novák. Jak jsem se dověděl v roce 1963, doporučoval to s. Bacílek i obviněným s tím, že budou-li se držet protokolů, není vše ztraceno. Nám se to zdůvodňovalo takto: V soudních protokolech je obsažena podstata doznání. Nelze očekávat, že by obvinění doznali další skutečnosti. Hrozí nebezpečí, že se budou snažit před veřejností kompromitovat jako své společníky další osoby ve významných funkcích nebo narušit mezinárodně politické vztahy, na nichž má republika zájem, popřípadě ohrozit další vyšetřování, které není ještě skončeno. Bylo nám zdůrazňováno (s. Bacílek, poradci), že proces má obrovský nejen vnitropolitický, ale i mezinárodně politický význam, neboť odhalí úlohu amerického imperialismu a titovské kliky, a již proto nelze při procesu improvizovat. Při tom však byl současně kladen důraz na naši podrobnou znalost vyšetřovacích materiálů, abychom byli schopni argumentovat pro případ, že obvinění své výpovědi změní. Prokurátoři i soudci se podřídili této direktivě. Přesvědčeni, že doznání, výpovědi svědků i posudky znalců a ostatní důkazy jsou pravdivé, jsme s ohledem na uvedené argumenty vyslýchali podle závěrečných protokolů. Nevěděli jsme, že obvinění jsou nuceni učit se zpaměti svým výpovědím. Části jejich výpovědí byly frázovité. Bylo však možno při procesu z naší strany tomu zabránit? Mohlo to stačit k tomu, abychom pochybovali o „faktech“, která doznávali? Vysvětlení pro nás bylo v tom, že si uvědomovali hloubku svých zločinů, že je charakterizují před soudem a veškerým lidem způsobem, jaký byl tehdy obvyklý v celé straně, a že se tak snaží dosáhnout shovívavého posouzení své viny.
Tehdy nebylo myslitelné volat k procesu jako svědky soudruhy ve vysokých funkcích, ačkoliv povaha obvinění a doznání to vyžadovala, zejména doznání týkající se hospodářských sabotáží. Věděli jsme však, že celý proces sledují vedoucí soudruzi, především soudruh Gottwald, a nepochybovali jsme tehdy o tom, že by zakročili, kdyby doznání byla nepravdivá. Zejména byl hlavním a rozhodujícím „svědkem“ při procesu s. Gottwald, i když nebyl přítomen a jako svědek nevypovídal. Sankcionoval proces, jehož vykonstruovanost, jak je dnes známo, musel poznat (E. Löbl, Svědectví o procesu)5, schválením závěrečné řeči i schválením rozsudku. Není snad pochybnost o tom, že o rozsudcích smrti se rozhodlo ve skutečnosti v politickém sekretariátu. Že tomu tak je, věděli i obžalovaní, a proto patrně považovali za beznadějné podávat odvolání. Je však také pravda, že se soudci stanoviskem politického sekretariátu, pokud jde o tresty smrti, necítili znásilněni, neboť byli přesvědčeni právě tak jako prokurátoři, že tyto tresty odpovídají jejich vině. Žádosti o milost, v nichž obvinění odvolali svá doznání, jsme nikdy do rukou nedostali. (Dozvěděl jsem se o tom až v r. 1963.)
Snad může vzniknout dojem, že se snažím svalovat odpovědnost na s. Gottwalda. Z toho, co jsem četl v tisku, je však zřejmé, že v naší zemi byl to právě jen s. Gottwald, který nejen musel poznat nezákonnost procesu a v důsledku toho i jakých metod použila bezpečnost k vynucení výpovědí – to patrně poznali i jiní vedoucí soudruzi – ale že s. Gottwald také měl jediný ve svých rukou dostatek moci i autority, aby učinil přítrž celému bezpráví. Také pro mne je toto poznání, tak jako pro každého komunistu, jedním z nejhorších zážitků mého života, o to horší, že mám oprávněný pocit, že také s. Gottwald mne vědomě nechal sehrát ubohou roli v procesu. Mohl nás přece zavolat, upozornit, vytvořit podmínky, abychom všechno prošetřili, abychom odhalili pravdu. Proč to neučinil? Jistě měl závažné důvody, které i historie vezme v úvahu, sotva je ale uzná za postačující. My v procesu jsme však o tomto temném zákulisí nic nevěděli. O tom, jak uvažovali vedoucí soudruzi, podává výstižné svědectví dr. Munk, vedoucí advokátní poradny v Praze, když z dopisu A. Zápotockému reprodukuje „poučku“, kterou si odnesl z návštěvy od něho: „Je lépe, když trpí nevinný jedinec, než kdyby měla utrpět úhonu strana, národ nebo naše země.“ (Večerní Praha 19. 4. 1968) Stalo se tak, když s. dr. Munk upozorňoval s. Zápotockého na řadu neprávem odsouzených osob.
Snad ještě jednu poznámku. Na počátku roku 1963, kdy jsem se dovídal plnou pravdu o procesu s „centrem“, byl jsem tím silně deprimován, žádal jsem o přijetí u s. Novotného. S. E. Švach, který hovořil se s. Novotným, mi tlumočil jeho vzkaz: „S. Novotný Ti vzkazuje, aby sis to tak nebral, že on tomu procesu také věřil a hlasoval pro těch jedenáct rozsudků smrti, když s tím návrhem přišel do politického byra s. Gottwald.“
Jsem přesvědčen, že pro hodnocení podílu odpovědnosti mé i ostatních prokurátorů a soudců bude rozhodující subjektivní stránka, v podstatě odpověď na otázku, zda vědomě žalovali a odsuzovali nevinné lidi, odpověď, která bude dána po uplynutí šestnácti let v době, kdy myšlení lidí se osvobodilo od nekritického přejímání názorů uznávaných autorit. Avšak myšlení člověka, který neprožíval intenzivně padesátá léta, který dnes má ve svém vědomí plnou informovanost o všech deformacích těchto let, který zná množství otřesných faktů, je zcela jiné než myšlení nás, čtyř prokurátorů a sedmi soudců (dva náhradní) v době procesů. Aniž jsme si to uvědomovali, naše myšlení bylo spoutáno falešnými představami, atmosférou odhalování nepřítele uvnitř strany, vyvolanou „odhaleními“ Slánského, Šlinga [v orig. Šlinka], Švermové, Clementise a dalších na zasedáních ÚV jako nepřátel uvnitř strany, rezolucí Informbyra o titovské zradě, dřívějšími procesy v ostatních lidově demokratických státech. Působila na nás obrovská autorita s. Kl. Gottwalda i vážnost, kterou tehdy požívali všichni členové politického sekretariátu, Stalinova dogmata o zostřujícím se třídním boji, příklady známých procesů v SSSR a v neposlední řadě mezinárodně politická situace vyznačující se intenzivní činností nepřátelských rozvědek a s tím související aktivita domácí poražené reakce. K tomu přistupovala konkrétní situace, v níž jsme se ocitli. Rafinované vyvolávání důvěry v serióznost vyšetřování ze strany Doubka, Košťála, Kohoutka, dalších vyšetřovatelů, sovětských poradců i ze strany resortního ministra. Neměli jsme tušení, že obvinění byli vystaveni v průběhu vazby nesnesitelným útrapám. Při hlavním líčení působili dojmem, že se nacházejí v normálním fyzickém i psychickém stavu. Nevěděli jsme např., že odchod Reicina z ČSR právě tak jako falešné označení Franka za válečného zločince bylo po stranické linii prověřováno, nevěděli jsme, že akce, k nimiž se obvinění doznávali jako k hospodářským sabotážím, byly ve skutečnosti projednány se s. Gottwaldem, Dolanským a dalšími. To vše a řada dalších skutečností svědčících o vykonstruovanosti obvinění muselo však být známo členům politického vedení.
Věřili jsme protokolům, v nichž byly obviněnými „opravovány“ bezvýznamné podrobnosti zřejmě proto, aby protokoly vzbuzovaly u prokurátorů plnou důvěru. Výpovědi se navzájem doplňovaly. Znalecké posudky je potvrzovaly.
Představa, že to vše bylo uměle zkonstruováno proti komunistům, v bezpečnostní složce státu, v němž vládnou komunisté, v aparátu, který je, jak jsme byli přesvědčeni, pod trvalou kontrolou stranického orgánu, kde působí „zkušení“ sovětští poradci, taková představa byla pro nás v té době absurdní. Vždyť by to znamenalo poznat, že se máme stát nástrojem strašného zločinného komplotu, že máme sehrát ubohou roli zneužitých lidí, že má být oklamána strana a celý národ.
My jsme tehdy viděli náš úkol v tom, odhalit před veškerým lidem „nebezpečnou agenturu imperialismu v naší straně“, „žábu na prameni“, prokázat službu straně a lidu. Dnes to všechno zní frázovitě. Tehdy jsme tím žili.
V zajetí těchto představ v našich myslích ustupovaly do pozadí skutečnosti, které měly v nás vzbuzovat podezření. Všechno bylo však tehdy nenormální, odehrávalo se mimo nás v tajných jednáních ve vedení strany a ve vedení Státní bezpečnosti. Již samo zatýkání významných stranických funkcionářů bylo možno mentálně akceptovat jen při slepé důvěře ve stranické vedení, především v s. Gottwalda.
Výrok orgánu požívajícího takovou autoritu, jaké požívá dnes Kontrolní a revizní komise ÚV KSČ, že jsme vědomě žalovali a soudili nevinné lidi, by znamenal ve skutečnosti pro mne i ostatní rozsudek s nejvážnějšími důsledky pro nás i pro naše rodiny, znamenal by naši stigmatizaci jako justičních vrahů. Znamenal by rozsudek nespravedlivý a další křivdu, tentokrát na nás. Vždyť neexistuje a ani nemůže existovat jediný důkaz, který by nás usvědčoval, že jsme se vědomě podíleli na takovém zločinu. Což je vůbec myslitelné, aby se našlo jedenáct komunistů, kteří by netečně přihlíželi, ba aktivně se podíleli na odsouzení lidí, o nichž by nebyli přesvědčeni, že jsou vinni nejvážnějšími zločiny, o nichž by věděli, že jsou obětí zvůle a že tedy jde ve skutečnosti o soudruhy, s nimiž je pojí společné politické přesvědčení, společné cíle? Jak by to mohli unést ve svém svědomí?
Byli jsme hanebně oklamáni, zataženi do špinavé hry, poznamenáni na celý život. Pro mne již ta skutečnost, že jsem figuroval při tomto procesu, i když v přesvědčení, že plním záslužný státní a stranický úkol, znamená osobní tragédii, kterou ponesu v sobě po celý život.
Nesčetněkrát jsem si kladl otázku, jak jsem měl v tehdejších podmínkách celý ten rafinovaný systém odhalit a rozbít a zda i o b j e k t i v n ě existovala pro mne a ostatní, kteří jsme byli k tomuto procesu zneužiti, taková možnost. Zvláště nyní, kdy jsem se seznámil z tisku s řadou dalších faktů, jsem přesvědčen, že taková možnost neexistovala, že každý pokus by byl v zárodku zmařen.
Jak jsem již uvedl, byl jsem povoláván na základě rozhodnutí vedení Ministerstva spravedlnosti, po případě politického sekretariátu, jen k některým procesům před Státním soudem na krátká časová období. Pokud si vzpomínám, bylo to za dobu trvání Státního soudu v letech 1948–1952 v pěti případech a v r. 1953 v jednom případě u Nejvyššího soudu. Hlavní náplní mé práce v těchto letech byl výkon funkce krajského prokurátora.
Ve všech procesech, v nichž jsem vystupoval jako prokurátor, obžalovaní byli usvědčováni a doznávali svou vinu. Nestěžovali si na nezákonné metody vyšetřování a ani jinak nebylo důvodu k podezření, že bylo Státní bezpečností použito nezákonných metod při vyšetřování. Pokud vyšly najevo nezákonné metody vyšetřování při jiných procesech před Státním soudem, nebylo mi o tom nic známo.
Jako předseda Nejvyššího soudu jsem nedával žádnému soudci pokyny, jak má rozhodnout. Jen v jediném případě se na mne obrátil předseda senátu (dr. Trudák) s upozorněním, že skutečnosti vyplývající z přípravného řízení nezakládají skutkovou podstatu trestného činu (tr. věc Patzak, Patzaková [v orig. Patzák, Patzáková]).6 Prostudoval jsem spis, dospěl jsem k závěru, že námitky jsou oprávněné. Vzhledem k tomu, že žaloba byla schválena polit. byrem, informoval jsem prostřednictvím s. Škody PB o neudržitelnosti obžaloby s návrhem, aby souhlas se žalobou byl revokován. Po čase mne informoval s. Škoda o výsledku. Řekl, že „nás s tím na PB vyhodili, že se na žalobě trvá, že mám věci přidělit jinému soudci, že si mám dát pozor na soudce, kteří mi takové návrhy činí a že si příště musíme dát pozor s takovými návrhy“. V dalším případě, když jsem sledoval proces se s. Švermovou, jsem dospěl k přesvědčení, že skutečnosti, které doznává, nezakládají trestnou činnost. Také v tomto případě jsem upozorňoval s. Škodu a společně s ním R. Baráka, tehdy člena PB, že by bylo na místě vzít žalobu zpět. Rovněž marně. Ani v těchto dvou případech nešlo o odhalení nezákonných metod vyšetřování, nýbrž o otázky právní kvalifikace.
Považuji ještě za nutné vyslovit se k otázce rehabilitací, aby mohla být spravedlivě hodnocena úloha moje i ostatních členů prezidia Nejvyššího soudu.
Po XX. sjezdu KSSS byl na celostátní konferenci v úvodním referátu s. A. Novotného hodnocen proces se Slánským tak, že jen některé jeho části byly vykonstruovány, v podstatě že je však správný. A. Novotný ve svém referátu tvrdil, že Slánský se dopustil celé řady dalších trestných činů, které v žalobě uvedeny nebyly, aby uchopil moc ve straně a státě, dosazoval na význačná místa osoby sobě oddané, nesamostatné či nějak zkompromitované, podporoval různé živly, které hospodářsky i politicky škodily naší republice atd.
Byla ustavena Barákova komise, které bylo svěřeno prověření zákonnosti procesů. V této komisi byl kromě jiných soudruhů také náměstek ministra spravedlnosti s. J. Litera a nám. gen. prok. s. E. Švach, avšak žádný zástupce Nejvyššího soudu. S. A. Novotný uváděl ve svém referátu, že Barákova komise bude vyslýchat další svědky, prověřovat četné dokumenty, zabývat se rozborem 150 000 stran dokumentačního materiálu a o výsledku podá zprávu ÚV. Tato komise a PB, jemuž podávala zprávy, převzaly tak fakticky na sebe, pokud jde o rehabilitace, úlohu, která náležela Generální prokuratuře a Nejvyššímu soudu. Celá činnost komise i zprávy, které podávala, byly přísně utajovány, a to i před Nejvyšším soudem. Zpráva, kterou vypracovala v r. 1956 nebo 1957, se mi náhodou dostala do rukou teprve na poč. r. 1963 (ukázal mi ji s. Švach). Komise, pokud vím, přezkoumávala všechny případy procesů proti stranickým funkcionářům a předkládala své návrhy politbyru, které činilo závěry o každém jednotlivém případě. Pokud jde o Nejvyšší soud, došlo jen k tomu, že nám. min. sprav. s. Litera předal s. Pastorkovi, nám. předsedy Nejv. soudu (předseda trestního kolegia) seznam osob odsouzených v souvislosti s „centrem“, u nichž komise, resp. PB, dospěla k závěru, že k rehabilitaci není důvodu. Na práci komise se podíleli také někteří prokurátoři uvolnění pro tento úkol, kteří byli zavázáni mlčenlivostí o práci komise. Až na jediný případ, kdy mně bylo uloženo rozhodnutím PB bez jakéhokoliv odůvodnění podat stížnost pro porušení zákona u M. Švermové a dalších, pokud jde o výši trestu, podával stížnosti pro porušení zákona generální prokurátor (s. Bartuška, ev. v jeho zastoupení s. E. Švach), jimž Nejvyšší soud v rozsahu stížnosti vyhovoval. Pokud vím, k podání stížnosti v těchto případech docházelo vždy jen na základě rozhodnutí PB. Nevím, jakou iniciativu v tomto směru vyvíjela Generální prokuratura.
Při osobním rozhovoru jsem již vysvětlil, že vlastním podnětem ke zřízení prezidia Nejvyššího soudu, jak jsme poznali po jeho zřízení, bylo, aby stížnosti pro porušení zákona podané proti rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo možno projednat před pětičlenným prezidiem Nejv. soudu, a nikoliv jako dříve před celým plénem. Podstata řízení o stížnosti pro porušení zákona je v tom, že jednání je neveřejné, nejsou přítomni ani obvinění, ani jejich obhájci, nejsou vyslýcháni svědci, konstatuje se jen obsah spisu. Obligatorně se jednání účastní generální prokurátor nebo jeho zástupce, fakultativně ministr spravedlnosti nebo jeho zástupce. Soud konstatuje, že rozsudkem napadeným stížností byl porušen zákon – pokud stížnosti vyhoví, dřívější rozsudek zruší a vynese rozsudek nový nebo vrátí věc k novému rozhodnutí. V řízení o obnově jde o to, zda vyšly najevo nové skutečnosti. Při jednání musí být přítomni obvinění, jejich obhájci, provádí se důkazy, jednání je veřejné. (Uvádím jen hlavní rozdíly.) Správnější bylo provádět rehabilitace cestou obnovy, i když nebyla po právní stránce vyloučena ani cesta stížnosti pro porušení zákona. Prezidium Nejvyššího soudu respektovalo usnesení PB zavazující Generální prokuraturu podat stížnost pro porušení zákona. Vycházelo z předpokladu, že komise ustavená k prověření procesů proti komunistům i PB pečlivě prověřuje důvodnost rehabilitace všech odsouzených v těchto procesech a má neomezené možnosti získat potřebné podklady ze státních orgánů, ze stranických archivů, od vedoucích stranických funkcionářů i výslechem obviněných, svědků, znalců i bezpečnostních pracovníků. Takové možnosti neměl Nejvyšší soud. Působilo ovšem i tehdejší uplatňování autority PB, zvláště proto, že šlo o procesy, které se silně dotýkaly politiky strany, resp. jejího vedení, i projevy A. Novotného, v nichž mluvil o politických procesech a opětovně potvrzoval jejich správnost.
O tom, že o rehabilitaci se rozhoduje ve stranickém orgánu, věděli i komunisté odsouzení v politických procesech, a obraceli se proto se svými žádostmi o rehabilitaci především na vedoucí stranické funkcionáře, popřípadě na ÚV.
Byla také zřejmá snaha, aby nevyšlo najevo, že brutální metody uplatňované při vyšetřováních Státní bezpečností v případech souvisejících s „centrem“ byly obecně používaným systémem, a nikoliv jen excesem v jednotlivých případech. Proces s vedoucími pracovníky odboru Státní bezpečnosti pro stíhání nepřítele uvnitř strany Doubkem, Kohoutkem, Košťálem, který se konal před senátem vojenského kolegia Nejvyššího soudu, byl přísně tajný, byl organizačně zajišťován náměstkem ministra spravedlnosti, patrně podle pokynů příslušného oddělení sekretariátu ÚV. Konání tohoto procesu mělo být utajeno i přede mnou, ačkoliv jsem byl předsedou Nejvyššího soudu. Když jsem se náhodně dověděl po delší době, že se takový proces konal, a zmínil se o tom s. Čihalovi, projevil podiv, že jsem se to dověděl, a žádal mne, abych mu sdělil, od koho to vím.
Proto také o obsahu výpovědí těchto řídících orgánů Státní bezpečnosti jsem se dovídal ve větším rozsahu, teprve když se provádělo přezkoumání procesů komisí s. Koldera [v orig. Koldra] v r. 1962.
O průběhu rehabilitací mohou zajisté mnohem zasvěceněji informovat jiní soudruzi, kromě členů polit. byra a členů Barákovy komise např. soudruzi Bartuška, Švach, Škoda, v případě nezbytnosti i s. Knihová, býv. sekretářka s. Bartušky.
Za vylíčené situace nelze mi vytýkat, že bych brzdil provádění rehabilitací tím, že jsem z vlastní iniciativy nepodával stížnosti pro porušení zákona, nebo tím, že prezidium Nejvyššího soudu vyhovovalo stížnostem generálního prokurátora v tom rozsahu, jaký ve stížnosti uplatňoval.
Připojuji jen svůj osobní názor, k němuž jsem dospěl teprve při revizi v r. 1963. Každá rehabilitace stranických funkcionářů otřásala procesem s „centrem“. Pokud stranické vedení nenalezlo dost odvahy k rehabilitaci „centra“, muselo bránit i ostatním rehabilitacím. Rehabilitace „centra“ nezbytně znamenala hluboký politický otřes ve straně a diskreditaci funkcionářů, kteří v padesátých letech stáli v čele strany. Působily i další komponenty, situace vnitropolitická, zahraničně politická i zájmy ryze osobní. Proto soudruzi Zápotocký, Novotný a někteří další členové tehdejšího vedení bránili rehabilitacím i za cenu, že jsou dále vězněni nevinní lidé.
Pokud bude třeba z mé strany další vysvětlení, jsem samozřejmě ochoten kdykoliv je poskytnout.
Prosím také, abych byl před konečným rozhodnutím Komise stranické kontroly seznámen s okolnostmi, které by snad svědčily proti mně, a byla mi poskytnuta možnost vyjádřit se k nim.
Se soudružským pozdravem
J. Urválek
[vlastnoruční podpis „J. Urválek“]
Převzato z publikace Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, Československá justice v letech 1948–1953 v dokumentech, II. díl, 2004.
Zdroj: Policie.cz ÚDV
