Ruská armáda na Ukrajině. Ilustrační foto FOTO: ČTK/ABACA/AA/ABACA
FOTO: ČTK/ABACA/AA/ABACA
Takzvaná „speciální operace“, tedy válka proti Ukrajině, probíhá pod heslem „Svoje neopouštíme“. Pro Kreml ti „jejich“ jsou obyvatelé dvou separatistických útvarů na Donbase. Četná svědectví přímo z místa ale ukazují, že Rusko místní obyvatele nejen „neopustilo“, ale změnilo jim život v ještě větší noční můru, než ve které žili před invazí.
Novaja Gazeta je v Rusku jedním z posledních médií, která ještě přinášejí články popisující realitu. Musí se také přizpůsobovat cenzuře, ale ven proniknou i články, které odhalují tragikomický (a především tragický) charakter současného kremelského představení.
List připomíná, že v samotném Rusku zatím žádná mobilizace neprobíhá, i když už jen z toho slova mají mnozí obavy. V obou „republikách“, které Rusko údajně brání, se však rozjela na plné obrátky. Dne 12. března vyšel v NG článek s názvem „V jednadvacátém století nás vzali do otroctví a dělají si s námi, co chtějí“. Očití svědci vyprávěli, jak „Doněcká lidová republika“ prošla nucenou mobilizací. Poté redakce obdržela mnoho dopisů od příbuzných odvedených, a dokonce i od mužů, kteří se před odvodem skrývali. S některými z nich se redakci podařilo promluvit. Z bezpečnostních důvodů byla všechna jména změněna.
Z mnoha výpovědí, které lze na stránkách Novoj Gazety číst, přinesme aspoň malou část:
„Všichni muži od 18 do 55 let musí jít do války,“ píše Jelena z takzvané Luhanské lidové republiky. „Na začátku mobilizace byli muži vytahováni z hromadné dopravy, chytáni na ulici a chodili si pro ně domů s předvoláním. Někteří muži přebíhali do práce v neustálém strachu, že budou odvedeni. Po týdnu dostali někteří muži výjimky. Vím o těch, kteří pracovali v továrnách, na ministerstvu, ve skladech. Ne všichni muži však výjimky dostali. Mnoho mužů už tři týdny prostě sedí doma v přízemí, chodí tak, aby je nebylo vidět oknem, a snaží se večer nerozsvěcet. Já osobně mám doma chlapa, který tady taky sedí, a asi deset takových známých. Kromě toho bydlím ve městě nedaleko od linie. Už tři týdny slyšíme neustálé zvuky ostřelování. Je to velmi děsivé. Chceme mír!“
Sergej je postgraduálním studentem Doněcké lékařské univerzity. Dne 22. února jemu a jeho kamarádům zavolali z děkanátu, že nebudou odvedeni a že univerzita již odeslala seznamy studentů denního studia na vojenskou evidenci a oni tam musí urychleně zajít a vyzvednout si potvrzení, že nemohou být odvedeni. Byl to ale podvod a dopadlo to úplně jinak.
„Kamarádi jeli ve stejný den, já jsem se rozhodl jet druhý den, což mě zachránilo. Ti, kteří se dostavili ‚pro osvědčení‘, byli okamžitě zapsáni jako ‚dobrovolníci‘. Obecně pochybuji, že by náš děkanát začal studenty podvádět z vlastní vůle. S největší pravděpodobností to bylo na návrh rektora Grigorije Anatoljeviče Ignatěnka. A pak vystoupil v místní televizi a řekl, jaké máme dobré studenty, kteří se dobrovolně přihlásili k obraně republiky.“
Od té doby se už čtyři týdny skrývá, ale raději ne doma. A jak dopadli jeho spolustudenti?
„Během jejich pobytu v táboře jsme si dopisovali. Podmínky tam byly příšerné. Někteří neměli zimní uniformy a dostali letní, moji kamarádi spali na betonu, dokud jim rodiče nepřinesli karimatky a spacáky. To jsou moji tři osobní přátelé a s nimi tam bylo několik stovek dalších. Moji přátelé měli ještě štěstí, byli posláni na lékařskou rotu. A ti, kteří šli později (kteří byli podvedeni nebo zastrašeni), byli posláni k dělostřelcům a odstřelovačům. Například v Gorlovce jsou ve zdravotnické jednotce horníci a studenti medicíny byli posláni jako obyčejní vojáci. Nejprve jim samozřejmě bylo řečeno, že půjde jen o výcvikový tábor, ale o pár dní později vyšlo najevo, že část z nich bude poslána do Chersonu a část do Mariupolu. Někdy se jim podaří poslat rodičům nějaké zprávy. Pokud vím, někde našli telefon a posílají zprávy. Tři vteřiny jsou věnovány zprávám ‚jsme naživu‘ a to jsou všechny informace.
Jeden branec dostal krvácení do žaludku a čtyři dny nesměl nikam chodit. To znamená, že zvracel krev a nechtěli ho nikam pustit. Řekli, že je to v pořádku, jen počkejte. Čtvrtého dne začal umírat a oni ho propustili. A pak jsem dostal informaci od známých, kteří pracují v nemocnici ve městě, kde byl ten tábor: jeden branec zemřel na krvácení do žaludku. Nevím, jestli to byl ten samý nebo ten druhý, ale k úmrtí došlo v nemocnici ve městě, kde byl výcvikový tábor.“
O spolustudentech, které poslali bojovat, moc zpráv není. Pokud jsou, nejsou radostné.
„Vím jen, že ti kluci, kteří byli přiděleni k dělostřelcům, odstřelovačům, střelcům, byli vrženi do Mariupolu. Jedna z mých spolužaček byla onehdy převezena ze svého oddělení na chirurgii ke zraněným. Tamní student (ale ne z naší univerzity) říká, že ze všech branců, co tam byli, přežil jen on.“
A ještě jedno svědectví. Světlaně je 32 let a mluví velmi opatrně, zmateně. Je z ní cítit, že má strach:
„Nejen v DLR (Doněcké lidové republice) se s lidmi zachází jako se psy. V Luhanské lidové republice jsou muži chytáni také na ulicích. Odvádějí je násilím. Lidé mají strach a bojí se vycházet ven. Jsou opravdu vyděšení. Prostě přijdou, zeptají se na váš věk, posadí vás do autobusu a odvezou. O žádných předvoláních ani nemluví. Naprosté bezpráví. Po šesté hodině večerní je děsivé vyjít na ulici. Postávají po okolí a ptají se kolemjdoucích: ‚Věk?‘, ‚Věk?‘, ‚Věk?‘. A pak je odvezou.“
Svědectví od obyčejných lidí z místa ukazuje, jak temné divadlo Putinův režim a jeho loutky předvádějí a co v jejich pojetí ve skutečnosti znamenají slova jako ochrana, osvobození a dobrovolnost.
