Rozlehlé horské louky s občasnými remízky, v nichž se skrývají zbytky zdiva. U lesa stojí dům, který působí jako zjevení: někdejší „vejminek“ rodiny Franze Schlegela, poslední ze čtyřiceti stavení zaniklé osady Hraničky. Před válkou tu bydlelo skoro dvě stě lidí.

V Rychlebských horách a jejich podhůří se po vyhnání Němců vylidnilo několik vsí a osad. Na přelomu padesátých a šedesátých let je srovnalo se zemí ženijní vojsko Československé lidové armády. Na místech některých z nich lze jen obtížně najít stopy po někdejších obyvatelích, jinde zbylo pár domů. Někde na člověka padne smutek, jinde ho zaplaší výhled na krásnou krajinu.

Zůstala jména: Jedlovec (Tannzapfen), Růženec (Rosenkranz), Kohout (Hahnberg), Pavlínka (Paulinaburg), Gotartovice (Gotthardsdorf), Zastávka (Stillstand), Hřibová (Pilzberg), Nová Véska (Neudörfel), Hraničná (Grenzgrund), Kamenná (Steingrund) a Annín (Annaberg).

A také Hraničky (Gränzdorf), kde více než dvacet let osaměle žili jen Schlegelovi. Pro Paměť národa na toto období vzpomínaly dcery Franze Schlegela: Erika Bednarská (1946) a Elvíra Rábková (1934-2020).

Pod hraničním vrchem

Hraničky vznikly na konci 18. století v místech staré kupecké cesty. Patřily k nejvýše položeným osadám v okolí, ležely téměř 700 metrů nad mořem. Za první republiky byly jen kousek od hranice s Německem. Stála tu kaple sv. Josefa, jednotřídní škola, stanice finanční stráže a dva hostince, u Ruprechtů a u Veitů. Kromě členů finanční stráže byli všichni obyvatelé německé národnosti.

Kvůli drsným podmínkám a nepříliš úrodné půdě se většina místních hospodářů živila prací v lese. Patřil k nim i Franz Schlegel, majitel šesti hektarů zemědělské půdy, který kvůli vyššímu věku nemusel za nacismu narukovat do wehrmachtu. Většina místních mužů takové štěstí neměla.

V roce 1946 museli obyvatelé Hraniček odejít do sběrného tábora ve Vápenné, odkud byli deportováni do Německa. V osadě zůstalo jen pět rodin: Schlegelovi, Schultzovi, Nitscheovi, Weidlichovi a Cöhovi, které si jako nepostradatelnou pracovní sílu vyžádal lesmistr z Petrovic.

„Otec toho vždycky litoval. Všechno jsme už měli zabalené, byli jsme připraveni na odchod, ale nepustili nás, protože neměli nikoho, kdo by v lese dělal,“ vzpomínala Elvíra Rábková.

Zůstala v Hraničkách s rodiči a čtyřmi sourozenci ve věku od dvou do jedenácti let a také s tehdy osmdesátiletými prarodiči Franzem starším a Bertou Schlegelovými.

Rozptýlení Němců

Československé úřady brzy rozhodly, že neodsunutí Němci mají být rozptýleni a nasazeni do zemědělství. V roce 1948 proto musely Hraničky opustit čtyři z pěti rodin. Schlegelových se toto nařízení netýkalo, nejspíš především proto, že měli malé děti a k dřině na polích se nehodili. Členové zmíněných čtyř rodin později požádali o dodatečné vystěhování do Německa. „Směli odjet, ale museli si to zaplatit. My jsme peníze neměli, tak jsme zůstali,“ vysvětlovala v roce 2014 Elvíra Rábková.

Noví osadníci do odlehlých Hraniček nepřicházeli. Poté však přišel další úřední verdikt: osada měla být osídlena řeckými uprchlíky, kteří jako pronásledovaní komunisté utíkali z vlasti kvůli občanské válce. Na podzim roku 1948 se proto Schlegelovi museli přestěhovat do šest kilometrů vzdálených Vojtovic.

Přidělený dům bylo zapotřebí opravit, ale sotva s tím skončili, dostali znovu příkaz k vystěhování, opět kvůli řeckým uprchlíkům. Elvíra Rábková líčila, že nový dům „neměl okna ani kamna, žádná místnost v něm nebyla obytná“. V květnu 1949 se rodina nuceně stěhovala potřetí, stále v rámci Vojtovic.

Nakonec přišlo méně Řeků, než se čekalo, a neosídlili ani Vojtovice, ani Hraničky. Na podzim 1949 se utrmácení Schlegelovi vrátili na své hospodářství. Otec ho předtím chodil pravidelně kontrolovat, a dům proto nepostihl osud jiných, zcela vydrancovaných chalup.

Neměla jsem si s kým hrát

Devítičlenná rodina včetně prarodičů pak žila v Hraničkách osaměle. Rodiče a později i starší děti pracovali jako lesní dělníci. Dům stál pár metrů od lesa. „Navečer jsem se vždycky podívala z okna a pásli se tam jeleni a srnky. Ožírali nám brambory a obilí a museli jsme pole oplotit, aby nám tam něco zůstalo,“ vzpomínala Erika Bednarská.

Hospodářství mělo pro obživu velké rodiny zásadní význam. Hned po válce byl však Schlegelovým zabaven skoro všechen dobytek, později si z národního výboru v Uhelné přišli i pro poslední krávu. „Máma vzala vidle, stoupla si do dveří a řekla, že jen přes její mrtvolu. Tak odešli a krávu nám nechali. Kde bychom tam nahoře vzali mléko? A tolik dětí nás bylo…,“ říkala Erika Bednarská.

Když se Schlegelovi vrátili do Hraniček, byly Erice tři roky. Měla jen starší sourozence, a tak si neměla s kým hrát: „Šmejdila jsem po domech. A vždycky, když jsem našla nějaký porcelánový střep, schovala jsem si ho. V lese pod domem jsem měla ve škvíře mezi dvěma velkými kameny svůj poklad.“

Schlegelovi žili v Hraničkách postaru. Neměli elektřinu, vodu ze studny čerpali ručně. Obchod byl daleko a to, co jim neposkytlo hospodářství, si zvlášť v zimě obstarávali s obtížemi. Eričina matka však byla vášnivou lyžařkou a ani v pokročilejším věku jí prý vyřizování nezbytností nedělalo potíže: „Vzala si na záda ruksak s vajíčky a vezla je prodat do Nových Vilémovic.“

V létě se zase potraviny rychle kazily, a tak maso po zabíjačce nebo z řeznictví zavařovali či na krátký čas ukládali nad vodu do zastřešené studánky. Erika Bednarská vyprávěla, že se vším museli šetřit: „Ráda jsem četla. Vždycky jsem bývala s baterkou pod peřinou. Jak táta zjistil, že dlouho svítím petrolejkou, nadával, že petrolejem plýtvám. Taky se musel donášet. Byl to tam zajímavý život.“

Zkáza Hraniček

V roce 1952 začala Erika chodit do obecné školy ve Vojtovicích. Bylo to daleko a v zimě jí někdy musela matka na lyžích prošlapávat cestu. Měla také problémy s jazykem, protože u Schlegelových se mluvilo jen německy: „Pan učitel Dvořák mě posadil do první lavice, já na něj civěla a ničemu jsem nerozuměla. Postupně jsem se ale naučila.“

Rodiče se až do konce života nenaučili česky, což jim občas působilo potíže na úřadech a při nakupování: „Pro nás děti to ale byla výhoda. Když jsme si chtěly říct něco, co naši neměli vědět, mluvily jsme česky. A naši vždycky brblali, protože netušili, o co jde.“

Domy v Hraničkách postupně zpustly a lidé z okolí je rozebírali na stavební materiál. V letech 1959 a 1960 osada s konečnou platností zanikla. Zplundrované domy zbořili vojáci „lidové“ armády.

„Když odstřelovali kostel, létaly kameny až dolů do lesa. U nás, a to je kus, řinčela okna. To byly pecky. Přijeli a za jeden den všechno zlikvidovali. Ale naproti dveřím kostela stál zchátralý dřevěný kříž,“  vzpomínala Erika. „Kameny létaly všude, ale kříž zůstal stát.“

Dodala, že vojáci tehdy nezbořili několik stavení za jejich domem. Lidé je však dál rozebírali a později se zřítila.

Nakonec osadu opustili i Schlegelovi. V roce 1951 zemřel dědeček Franz a o dva roky později babička Berta. Roku 1963 se Elvíra s manželem odstěhovali do Vojtovic. Potom odešli i všichni synové Franze Schlegela a zůstali už jen Erika a rodiče.

Dne 21. listopadu 1969 se Erika provdala za Güntera Bednarského, který pocházel z česko-německého manželství. Svatební hostinu měli v Hraničkách. Následující rok se jim narodil syn a v září 1970 přesídlili do Žulové. O měsíc později se rodiče kvůli pokročilému věku a zdravotnímu stavu odstěhovali do Vojtovic za Elvírou.

Schlegelovi zbořili hlavní budovu svého hospodářství v Hraničkách, protože potřebovali tehdy špatně dostupný a drahý materiál na opravu poškozené střechy domu ve Vojtovicích. Dnes už z jejich bývalého hospodářství stojí jen „vejminek“ zmíněný v úvodu.

Erika Bednarská se do někdejších Hraniček pravidelně vracela: „Vždycky si s sebou vezmu kanystr a v naší studánce ho naplním vodou. Doma si z ní pak udělám kávu. A to je káva!“

Příběh v roce 2026 zpracoval Vít Lucuk pro Paměť národa

Vstupte do roku 1951 a rozhodněte se: zůstat, nebo riskovat svobodu. Nová úniková hra Paměti národa Operace Útěk přenáší návštěvníky do doby, kdy i malé rozhodnutí mohlo znamenat vězení. Příběh inspirovaný skutečnými osudy budějovických převaděčů ukazuje, jak vypadala odvaha v časech nastupující totality. V konspiračním bytě budete muset spolupracovat, přemýšlet v souvislostech a obstát pod tlakem času i strachu. Nejde jen o hru, ale o jedinečný způsob, jak prožít moderní dějiny. Hra je určena pro 1–4 hráče a trvá přibližně 90 minut. Rezervace termínů: www.operaceutek.cz