Táňa Pauhofová (uprostřed) hraje ve snímku Jiřího Mádla Vlny kurážnou redaktorku Československého rozhlasu Věru Šťovíčkovou. FOTO: Dawson films / se souhlasem
FOTO: Dawson films / se souhlasem
ROZHOVOR / Telefony v lásce nemá a v drtivé většině je nezvedá. „Potřebuju člověka vidět a vnímat naživo, abych si s ním mohla dobře povídat,“ říká v rozhovoru pro slovenská herečka Táňa Pauhofová, která hraje ve filmu Vlny, jejž Jiří Mádl v pondělí představil na filmovém festivalu v Karlových Varech a který tu sklízí zasloužený ohlas. Pro náš rozhovor ale udělala výjimku. „Je to nesmírně důležitý film,“ soudí herečka, jejíž fyzická křehkost v člověku probouzí ochranitelské reflexy. Ve Vlnách reflektujících mimořádným způsobem osudový rok 1968 v Československém rozhlase totiž vidí i paralelu se současným Slovenskem.
Hrajete redaktorku Věru Šťovíčkovou, měla jste možnost se s ní potkat osobně, tak jako režisér Jiří Mádl?
Už jsem to bohužel před její smrtí nestihla. Nicméně v Jirkovi Mádlovi jsem měla – tak jako ostatní kolegové – hotovou encyklopedii. On je vnímavý a citlivý člověk, umí druhé lidi velmi dobře přečíst a pochopit jejich osobnost i to, co vyzařují. Sám je herec, a tak nám předával své poznatky z osobních setkání s rozhlasovými pamětníky vnímavou a přesnou cestou. Kromě materiálů, které jsme si nastudovali sami, jsme tak mohli lépe pochopit jejich charakter a jakousi vnitřní jiskru. Což je samozřejmě pro naši hereckou práci klíčové.
Není to poprvé, kdy jste hrála ve filmu v bolavých kulisách 60. let. Například ve výborném projektu Agnieszky Hollandové a Štěpána Hulíka Hořící keř. Ale přesto – překvapilo vás ve scénáři nebo rešerších něco?
Přiznám se s ostudou, že jsem netušila, jak zásadní roli hrála v té době u vás zahraniční redakce Československého rozhlasu. A že šlo o tak elitní sestavu redaktorů. Slyšela jsem různé nahrávky a četla zprávy z 60. let, ale nikdy jsem nedošla až k tomu, jak byl rozhlas pro lidi a celou tu tragickou situaci klíčový. Že lidé, kteří v něm bojovali za svobodu slova, byli vlastně hrdinové. Ani jsem toho moc nevěděla o pozadí abdikace tehdejšího prezidenta. Ale to nesmím prozrazovat, to je jedno z tajemství filmu.
Věru Šťovíčkovou režisér označil za osobitou a charismatickou ženu, kterou hned tak něco neporazilo. Vnímala jste ji ze scénáře stejně?
Ano. Už samotný fakt, že to byla jediná žena v čistě mužském týmu, byl obdivuhodný. Ono to není snadné ani dnes, ale tehdy šlo vyloženě o unikum. Byl to úplně jiný level a ona to ustála s velkým přehledem a grácií. Navíc měla podle Jirky Mádla ohromný šarm. I když s ním šetřila. Většinou byla přísná, důsledná a věcná. Jako by pochopila, jakým způsobem se musí ve výhradně pánské partě chovat. Původně pracovala jako zahraniční zpravodajka v Africe, odkud ji pak stáhli zpátky do Prahy. Během své africké mise se sama pohybovala po tomhle nepříliš civilizovaném území, což svědčí o tom, jak byla odvážná a houževnatá. Obětovala tomu velký kus svého soukromí, což ji bezesporu zocelilo. Byla tvrdá – nejen na sebe.
Věra podobně jako většina jejích kolegů z téhle exponované redakce přitom nikdy nechápala vyústění roku 1968 jako svou osobní porážku. Zachovala si důstojnost i na pozici uklízečky a v dalších podřadných pracích. Jak se hraje takhle ctnostná postava?
Uvědomovala jsem si samozřejmě její velký morální kredit. Ale přistupovala jsem k ní jako k filmové roli – abych byla co nejblíž pravdě a jejímu charakteru. S tou odvahou a důstojností je to pravda, alespoň podle toho, co jsem si přečetla a co nám Jirka vyprávěl. Zmíněná redakce byla po srpnových událostech postupně rozprášena, někteří odešli ven, jiní zůstali. I když věděli, že to nebude nijak růžové. Tak to v podobných krizových situacích bývá – někteří jsou důležití v zahraničí, jiní mají svoji roli doma. Věra se rozhodla zůstat, neměla útěky v povaze. I když byla světoběžnicí, řekla si, že tu zkusí dělat, co půjde.
Tihle lidé jsou vzácní svým postojem. Rvou se do poslední chvíle, a když už to nejde, odejdou středem. Byli by toho lidé schopni i dnes, nebo už převažuje pohodlí a strach ze ztráty komfortní zóny?
Nevím, jak u vás, ale na Slovensku takových vzorů mnoho není. Lidé jako Věra Šťovíčková šli ve své době příkladem – protože zůstala, byla vzorem a posilou pro ty, kteří třeba ztráceli víru a sílu. I když ona sama to určitě neplánovala. Myslím, že v každé dekádě se najdou odvážní jednotlivci, kteří se nebojí říct svůj názor a postavit se za správnou věc. Ale je jich – jak se trefně říká – jako šafránu. I u nás jich pár je.
Vy teď na Slovensku zažíváte podobnou společenskou krizi, bohužel i v médiích. Před necelými dvěma týdny odhlasoval slovenský parlament konec veřejnoprávní instituce RTVS a od července ji nahrazuje nová Slovenská televize a rozhlas, jež bude pod zcela jiným vlivem…
Ano. Když jsme začínali natáčet s Jirkou Vlny, ani ve snu nás nenapadlo, jak bude tenhle film v době premiéry na Slovensku smutně aktuální. To, co se u nás děje – osočování novinářů a zásahy do svobody slova – se blíží formě cenzury. Namísto důležitých věcí, které zemi trápí, jako třeba stav zdravotnictví a školství, řeší vládní garnitura populistické kraviny. Například to, jestli jsme všichni dostatečně vlastenečtí! Vlny se odehrávají v 60. letech, ale prakticky totéž momentálně zažíváme v naší společnosti.
Úpadek politické kultury i propast ve společnosti jsou zjevné. V květnu došlo i k napadení premiéra Roberta Fica, takže ve finále bude považovaný za mučedníka. Jak to hodnotíte, když o tom mluvíte doma nebo s přáteli?
Mluvíme o tom neustále. Je to tak zásadní událost, že ji člověk nemůže vyhnat z hlavy. To, co se stalo, je strašné a člověk ani nemusí být Ficův obdivovatel, aby se vůči takovému útoku vymezil. Násilí je v jakékoli formě špatné, ať jde o kandidáta jakékoli strany. Je to důsledek toho, o čem jste mluvila: polarizované společnosti. A toho, že se legalizuje agresivní způsob komunikace, bohužel. Stává se normou. Což není pro žádnou zemi dobrý signál.
Nátlak na média, manipulace veřejným míněním a záměrné rozdělování společnosti začalo už vraždou Jána Kuciaka. Proč podle vás lidé tak rychle zapomínají, volí stejné populistické lídry a jsou lhostejní k tomu, v čem žijí?
Nejsem politolog ani sociolog, ale je to podle mě souběh více věcí. Lidé žijí ve strachu, v sociálních frustracích, pěstuje se narativ, že za to může určitá skupina, která si žije dobře. Strach se v lidech záměrně podporuje. Neplatí to o všech, ale většinově zkrátka neumíme uvažovat v kontextu a převzít vlastní zodpovědnost. Čekání na to, že někdo přijde a vyřeší naše problémy, je naivní a v konečném výsledku pro společnost škodlivé. Považujeme svobodu a demokracii za samozřejmost, ale ono to tak nemusí být věčně. Pokud si to sami nepohlídáme a neochráníme. Výsledkem toho je stav, na který se ptáte.
To asi není příjemný pocit, zvlášť když jste maminkou rok a půl staré holčičky. Trápí vás, v jaké společnosti vyroste? Neuvažujete o odchodu ze Slovenska?
To víte, že se na to všechno dívám i prizmatem mámy. A přemýšlím o tom, do jakých podmínek, v nichž bude vyrůstat, dceru zasadíme. Na druhou stranu nejde o život, tak si myslím, že je správné zůstat a snažit se v rámci svých možností chovat jako občané tak, abychom jí byli vzorem. Čímž nechci říct, že ti, kteří odejdou, jsou špatní.
Co můžete jako herečka pro zlepšení společnosti dělat?
Na tomhle může pracovat každý. Naše občanské právo je jít k volbám a ty, které jsme si zvolili, sledovat a dávat jim zpětnou vazbu. Jako herečka mám to privilegium, že mohu – podobně jako to už děláme teď – prezentovat veřejně určitý názor a kritický pohled na věci, které nepovažuji za správné. Mnozí filmaři a moji kolegové se snaží o totéž. Vysvětlovat lidem, že Slovensko není jen jedna skupina, ale že můžeme žít společně a společně něco tvořit. Směřovat k sobě, ne od sebe. Musíme na tom aktivně pracovat, protože samo od sebe nevznikne nic.
Už jsme se dotkli toho, že jste se stala mámou. Jaké nové vjemy a zkušenosti vám to přináší?
Dceru považuju za největší dar ve svém životě. Dítě ve mně otevřelo všechny možné Pandořiny skřínky: citlivost, laskavost, trpělivost, nový druh lásky. Ani jsem netušila, že to v sobě mám. Je krásné to objevovat. Ono nejde jen o to dítě živit a vzdělávat, ale být mu zodpovědným a milujícím rodičem. Také mě to přimělo přeházet dosavadní priority. Asi neříkám nic nového pod sluncem, ale je to tak. Nic vás tolik nezmění a nezlepší jako mateřství. Zároveň ale do mého života vstoupila jiná forma strachu, kterou jsem neznala a s níž se snažím nějak pracovat.
Váš partner je muzikant a producent, předpokládám, že hodně vytížený, navíc o deset let mladší. Je dobrým otcem?
Ano! Nejlepší, co jsem mohla své dceři dát, je právě můj partner Jonatán. Tahle volba se mi opravdu podařila. Víc než kdykoli předtím jsem přesvědčená o tom, že není jedno, s kým dítě žena má. Já našla skvělého a chápavého partnera, díky němuž můžu pokračovat ve svých hereckých projektech, a vím, že se na něj mohu stoprocentně spolehnout. Velkou oporou je ale i jeho matka, která s námi byla v Česku, právě když jsme natáčeli Vlny. To byla naše holčička ještě maličká, byla to velká pomoc. Díky těmhle blízkým a laskavým lidem kolem se mi hezky žije i pracuje.
