Ruská jaderná střela na vojenské přehlídce. FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
KOMENTÁŘ / Zpráva o tom, že ruský diktátor podepsal změnu pravidel pro použití jaderných zbraní Ruskou federací, proběhla snad všemi médii v západních zemích. Vyvolala poměrně velký zájem a právě o to tu šlo. Po řadě překročených linií je to snaha dodat ruskému jadernému vydírání alespoň nějakou důvěryhodnost. Minulé verze tohoto dokumentu ale obsahovaly podobné extrémy a v podstatě už dávno umožňovaly Moskvě tyto zbraně použít. Nestalo se to proto, že jejich nasazení nezávisí na kusu papíru. Jeho ceremoniální a do světa vytrubovaná změna je ve skutečnosti bez reálného významu.
Lze se na to dívat optimististicky i pesimisticky. Z optimistického pohledu lze konstatovat, že Rusko v možném použití jaderných zbraní omezuje tolik faktorů, že k němu nedojde, ať si v doktríně napíše, co chce. Z pesimistického je pak skutečnost taková, že kdyby Moskva skutečně chtěla tyto zbraně nasadit, tak je úplně jedno, jestli na to má specifickou klauzulku v nezávazném dokumentu.
Faktem je, že ruská jaderná doktrína od roku 1999 minimálně nějakou dobu schvalovala první použití jaderných zbraní i proti nejadernému státu v případě lokálních menších konfliktů za účelem jejich deeskalace. Ruské ozbrojené síly právě tento scénář nacvičovaly i v době, kdy už nebyl oficiální součástí doktríny. Dalším náznakem, že tato součást jaderné doktríny, byť nikoliv veřejně přiznaná, nadále platí, jsou vyjádření lidí, jako jsou Patrušev a Rogozin.
Hrozby použitím jaderných zbraní odpovídají konceptu deeskalace konfliktů pomocí eskalace. Cílem je donutit protivníka kapitulovat z obavy před další eskalací konfliktu. Tuto strategii jaderná doktrína už oficiálně neobsahuje. Nicméně ruská veřejná vyjádření ohledně možného použití jaderných zbraní v podstatě od začátku konfliktu jí plně odpovídají.
Červené linie a selhání konvenčních sil
Snaha vyvážit nedostatečnost konvenčních sil jaderným odstrašením není nová a ani nijak specificky ruská záležitost. V podstatě po celou studenou válku tvořil právě tento koncept základ bezpečnostní strategie Spojených států v západní Evropě. Jenže důležitý rozdíl je, že takové použití je čistě obranné. Ruské použití jaderných zbraní pro dosažení vítězství na Ukrajině by bylo přesně opačné povahy.
Jaderné odstrašení historicky fungovalo, pokud bylo využito k zachování statu quo. Snaha vynutit si jím nějakou výhodu v regionálních, již probíhajících konfliktech vždy selhala. Opakovaně překročené červené linie stanovené Moskvou ukazují, že to platí i nadále. Je nesmysl, že jaderná velmoc nemůže prohrát. Může, a zrovna v případě války na Ukrajině jsou Rusku jaderné zbraně k ničemu, jak jsme už psali.
I kdyby Moskva nakrásně byla připravena jaderné zbraně použít, o čemž lze dost vážně pochybovat, bude jí v tom bránit několik významných faktorů. Možná nejdůležitějším z nich je postoj Číny. Právě negativní reakce Pekingu přiměla Putina k tomu, aby on sám použitím jaderných zbraní otevřeně nehrozil. Teď to nechává na lidech ve svém okolí, případně to dělá nepřímo právě onou změnou jaderné doktríny.
Ještě v září 2022 po formálním připojení okupovaných území Ukrajiny k Rusku Putin hrozil, že k jejich obraně může Rusko použít všechny zbraně, které má k dispozici. Čína se proti tomu ovšem poměrně silně ohradila a už ve svém poselství o stavu země na začátku roku 2023 Putin svou rétoriku významně zmírnil. Současná změna jaderné doktríny je delikátním tancem mezi snahou postrašit Západ a zároveň nenaštvat Čínu. Její reálný dopad je nulový.
