Lukáš Vaculík ve filmu Tankový prapor FOTO: Bonton Home Video / se souhlasem
FOTO: Bonton Home Video / se souhlasem
NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / Takovou premiéru český film do té doby nezažil. Stylizované protitankové zátarasy, vojáci s růžovými helmami a samopaly, vojenská hudba, guláš a pivo, promenáda filmových hvězd, prvorepubliková star Adina Mandlová a politici Vladimír Dlouhý a Pavel Rychetský mezi hosty, přílet spisovatele Josefa Škvoreckého a producenta Martina Kratochvíla helikoptérou, ohňostroj na závěr. To všechno patřilo ke světové premiéře filmu Tankový prapor (1991) režiséra Víta Olmera (* 19. 6. 1942) v pražském Paláci kultury 29. 5. 1991. Na zdejší poměry doslova barnumská reklama avizovala snímek už měsíce předem, ale i bez ní by patrně pozornost přitáhl svým puncem zakázanosti, tabuizovanosti a skandálnosti.
Legendární je už sama stejnojmenná románová předloha Josefa Škvoreckého (1924–2012). S datem vzniku „jaro–zima 1954“ zachycuje autentické autorovy zážitky z vojenské služby v těch nejhorších dobách 1951–1953. Na její vydání mohlo být první pomyšlení až v liberalizujících se letech šedesátých: vyšlo několik ukázek v měsíčníku Plamen, k připravované kompletní edici ale po okupaci v srpnu 1968 už nedošlo, kniha byla zničena ve stránkových korekturách. To, co mezi čtenáři, zvláště mužskými, v následujících dvaceti letech kolovalo jako bezmála svátost oltářní, byly buď úryvky z Plamene, nebo od roku 1971 konečně kniha, vydaná ovšem už v Kanadě jako první svazek nakladatelství Sixty-Eight Publishers. Což byla exilová firma právě Josefa Škvoreckého a jeho manželky Zdeny Salivarové, kteří se do Kanady uchýlili v roce 1969, ve stejné době, kdy v nakladatelství Čs. spisovatel z vydání Tankového praporu definitivně sešlo.
Zákonu navzdory
Román s autobiografickým hrdinou Dannym Smiřickým se řadí do linie Škvoreckého tvorby započaté už šokující a vzápětí na několik let zakázanou prozaickou prvotinou Zbabělci (1958) a pokračující v ní pak ještě románem Mirákl (1972), povídkami Prima sezóna (1975) a dalším románem Příběh inženýra lidských duší (1977). Tvoří v ní článek vnímaný zejména literární kritikou jako umělecky méně významný. Ale jeho věhlas u širších čtenářských vrstev, zejména těch mužských, nasáklých vlastní zkušeností se socialistickou vojenskou službou, spojený navíc s mýtem léta zakázaného ovoce, vedl akciovou společnost Bonton neomylně k jeho volbě jako předlohy pro svůj první – a po téměř půlstoletí u nás i první soukromý – film.
Smlouva s autorem byla uzavřena už koncem května 1990, činila tehdejších 50 000 Kč, sám Škvorecký se ale vzniku filmu účastnil jen konzultacemi nad scénářem na dálku z přednášek v Austrálii. Ten podle jeho knihy napsali v rekordně krátké době snad čtrnácti dnů Radek John (* 1954) s Vítem Olmerem po prvním pokusu Dušana Kukala a Martina Bezoušky, který se prý ale nelíbil ani Škvoreckému, ani Olmerovi, ani producentovi. Natáčelo se v produkci Jiřího Ježka od 7. 11. 1990 do 3. 2. 1991, za okolností, které byly víc než hojně přetřásány tiskem a pomohly tak ještě víc propagaci záměru. Jí byla spolu s částkou na distribuci věnována skoro třetina z 15 miliónů nákladů, tedy suma do té doby naprosto nevídaná. Šlo přitom o risk nejen finanční, ale i právní – až zákonem č. 273/1993 Sbírky zákonů ze dne 15. 10. 1993 byly definitivně zrušeny paragrafy prezidentského dekretu č. 50/1945 o státním kinematografickém monopolu, hrozilo tedy jeho faktické a žalovatelné porušení. To na druhé straně ale zas vedlo všechny zúčastněné k maximálnímu zintenzivnění práce, takže už za rok od chvíle, kdy byl v červnu 1990 zahájen průzkum realizace, přišel snímek do kin, a to rovnou v 37 kopiích najednou. Zbyla jen „maličkost“ – zda se vložené peníze v dané společenské atmosféře hlubokého poklesu zájmu o film vůbec a v konkurenci s přívalem zahraniční produkce Bontonu alespoň vrátí.
Až to praskne
Rotný Danny Smiřický (Lukáš Vaculík), velitel tanku, ale intelektuál v brejličkách, dokonce s doktorským titulem, to má „za pár“: skoro třicet měsíců nastavené vojny za sebou, mazák, kterého už jen tak něco nerozhází. Přesto i jeho vyvede z klidu příjezd majora Borovičky zvaného Malinkatej ďábel (Roman Skamene) na noční počátek cvičení „sedmého tankového útvaru v útoku na spěšně vybudovanou obranu nepřítele“. Míra lampasácké idiocie a zamindrákovanosti dosahuje u Borovičky vrcholu a nutně nachází odezvu i u dalších údů útvaru, jakými jsou zejména kapitán Matka (Vítězslav Jandák) či nadporučík Růžička (Miroslav Donutil), vévodící mezi všemi svou nefalšovanou ostravštinou.
Spásu hledá Danny jednak ve všeobecně cynickém přístupu k důstojnické buzeraci, sdíleném s ostatními vojáky základní služby, jednak ve vzpomínkách na civil a svou platonickou lásku Lizetku (Ivana Velichová). Zatímco ona zachovává ovšem vůči němu rezervované dekorum, její otec (František Řehák) je dalším typickým produktem doby. Ač sám komunista, těší se, „až to praskne“. „Bez výčitky pověsím každýho komouše, kterej mně příde pod ruku. Já mám o nich přehled. Já mám totiž na starosti stranický známky v naší organizaci,“ svěřuje se Dannymu. Ten, vědom si charakterové dvoutvářnosti doby, pozoruje okolní dění s odstupem a zároveň i s jistou mírou vlastního pragmatismu, se kterou nakonec dá náhradní průchod svému chtíči ve vztahu k Janince Pinkasové (Simona Chytrová), zanedbávané manželce nadporučíka Pinkase (Jiří Kodeš), náčelníka štábu praporu. Důstojníka poněkud odstrkovaného, neboť za války působícího na západní frontě.
Filmový kšeft
Z průběžných reakcí tisku, který tehdy sledoval každý zákrut boje Bontonu o realizaci projektu, je znát jisté zklamání: tolik překonaných překážek, tolik reklamy a výsledek? Ale ani Bonton nepředstíral, že by mu šlo o něco jiného než o natočení zábavného, diváckého filmu. Což se potvrdilo hned vzápětí, když Tankový prapor viděly do konce roku 1991 skoro dva miliony diváků. Stal se pak i nejnavštěvovanějším filmem let 1991–2001 a porazil v diváckém zájmu nejen ostatní české snímky z té doby, jako Černé barony (1992), Kolju (1996), Tmavomodrý svět (2001), Pelíšky (1999) či Obecnou školu (1991), ale i zahraniční hity Jurský park (1993) či Titanic (1997). A návštěvností 2 022 300 diváků a tržbami 25 887 030 korun na tu dobu prokázal, že byl i výhodnou obchodní investicí.
Zůstalo přitom i dost vzájemné kyselosti mezi Filmovým studiem Barrandov (FSB) a Bontonem. Původně se totiž měl Tankový prapor točit ve FSB, práva pak ale koupil Bonton a tomu Barrandov přislíbil pronájem kostýmů, rekvizit, světel a kamerové techniky. Po nástupu nového ředitele Václava Marhoula si hroutící se FSB stanovilo nové podmínky jako koproducenta, Bonton to ale v zastoupení svého prezidenta Martina Kratochvíla neakceptoval. Šlo nepochybně o bitvu dvou obchodníků a vlastně už konkurentů, ve které hrál roli především už „kšeft“, překrývaný ovšem zároveň legitimní argumentací, že za dané situace je natáčení v soukromé produkci legislativně nepřípustné (např. Ústřední ředitelství Čs. filmu zaniklo teprve v průběhu natáčení k 31. 12. 1990). Bonton nabízel za pronájem asi milion a půl, FSB se naopak dožadovalo uvedení v titulcích a deseti procent ze zisku. Když nedošlo k dohodě, Barrandov těsně před natáčením slíbené zápůjčky stornoval a Bonton si musel narychlo shánět techniku jinde, kostýmy už měl ale odvezené a vrátit je hodlal až po dotočné.
Morální paradox
Nakonec se tedy svéhlavost a risk vyplatily jen jedné straně sporu, a to nečekaně bohatě, když už v říjnu 1991 byly ze vstupného zapraveny náklady na výrobu a film začal vydělávat, dokonce se s dalšími léty prý zisky vyšplhaly až na 50 milionů korun. Přitom umělecky nepředstavuje Tankový prapor žádný mimořádný počin, bylo by však nespravedlivé připisovat případné zklamání z adaptace předlohy na vrub pouze jejím tvůrcům. Próza Josefa Škvoreckého stojí intelektuálními ambicemi asi výše než třeba Černí baroni (1969) Miroslava Švandrlíka, román z podobného prostředí pomocných technických praporů 50. let i podobného ducha a osudu. Za povšimnutí ale stojí, že už sám autor dal Tankovému praporu podtitul „fragment z doby kultů“, protože si byl patrně dobře vědom jeho přetržité struktury.
V zaměření především na dílčí atraktivní epizody spočívá totiž identita už samotné prózy. Mnohem více místa v ní sice zabírají Dannyho intimní záležitosti, které jí vtiskují jakýsi hlubší melancholický podtón, v proudu drsných vojáckých historek působí ale skoro až disparátně. „Vůně civilu“, jak zní název jedné z krátkých kapitol knihy, vtiskuje sice příběhu druhý plán života pražské soudružské snobárny, filmový přepis se v tomto směru ale musel nutně omezit jen na pouhých několik retrospektiv s Lizetkou. A fabulačně stmelující románek s důstojnickou paničkou Janinkou z románu vzal zas tak trochu zasvé, čehož si všiml i Škvorecký, když se po zhlédnutí filmu ptal, zda si divák vůbec Janinku spojí s Pinkasem. Přitom právě on, který se z plátna poněkud vytratil, je nositelem morálního paradoxu v pointě příběhu. Před odchodem Dannyho do civilu zničí totiž popravčí posudek, který na něj ze msty vypracoval major Borovička, sám mezitím potupně utonulý v nezakryté žumpě. Svobodu budoucnosti skýtá tedy Dannymu muž, kterému Danny svedl ženu…
Armáda v rozkladu
Bez vážných obtíží se neobešla ani samotná příprava natáčení, která skoro čtyřicet let staré vojenské bizarnosti bezděky odhalovala jako stále aktuální. Například Olmer ve své knize Tváře jak dětské prdelky aneb Příběhy českého filmaře (1997) vzpomíná: „Když jsme chystali Tankový prapor, jezdili jsme po posádkách a já viděl rozklad naší armády. Na ubikacích si vojáci pouštěli porno a v jednom tankodromu čerpal velitel zde vyvěrající minerální vodu na kšeft, jeho vojáci chodili v džínách a říkali mu vole. Zdálo se vyloučené, abychom v takovém bordelu něco natočili.“
Kupodivu se to podařilo díky úsilí slovenského majora z povolání, který pak ve filmu také obsadil jednu epizodní roli (patrně Ivan Moravský) a zajistil přísun a uvedení do provozu patnácti stařičkých tanků T-34 ze Slovenska. Spolupracovalo velitelství Západního vojenského okruhu a velitelství Vojenských útvarů 7368 Podbořany (zdejší tankodrom) a 9967 Beroun, další natáčecí lokací byla Nová Ves pod Pleší. Podle kameramana filmu Jana Malíře se vznik filmu neobešel bez pro něj nemilého nočního natáčení, které vyřešil pomocí leteckého reflektoru, problémem bylo snímání uvnitř tanku imitujícího jízdu, kde nebyl dostatek místa a hektický pohyb se simuloval kopáním kameramana do herců. Spektakulární jsou Malířovy záběry tankového útoku, kombinující střihem Ivany Kačírkové velké panoramy a cvičné bojové scény s kamerou na tanku jedoucím rozbahněným terénem, stejně jako situace záměrného shození uřvaného nadporučíka Růžičky z tanku. Dublující kaskadér si při ní zlomil nohu, Donutil ji pak musel zvládnout sám.
Někteří soudruzi švejkují
Za zvláštní pozornost stojí hudba a výběr herců. Bluesové melodie Martina Kratochvíla, prezidenta Bontonu, suplují nedobově, ale náladově to, co z příběhu vypadlo. Úvodní a závěrečné blues přitom zpívá Petr Kalandra na text Škvoreckého, který se jako jazzman vyjádřil ve faxu Kratochvílovi už 21. 5. 1991 jednoznačně: „Muzika – ta se vám povedla, ta skupina hraje výborně a jenom mě sere, že jste mě nedal do kreditů jako autora textu blues.“ Herci zase typologicky vesměs přesně naplňují představu o vnějším habitu jednotlivých postav, včetně výborného Lukáše Vaculíka v roli titulní, dokonce připomínajícího podobou samotného Škvoreckého z té doby. Uměřenost jeho výkonu je ale skoro výjimkou. Ani režisér zkušenosti Víta Olmera, autora třeba svěrákovského filmu Co je vám, doktore? (1984), neztlumil určitou přeexponovanost v projevu Romana Skamene či Vítězslava Jandáka.
Grotesknost situací samotných přebíjí pak někdy hlučnost výrazu a okázalost gest, při nichž vtip buď zůstává viset bez pointy ve vzduchu, nebo je naopak polopaticky slovem či obrazem dovysvětlován. Jako třeba v populární scéně, v níž vojáci zdraví obdařenou vězněnou četařku Babinčákovou (Martina Adamcová) vztyčenými penisy. Proti primitivní důstojnické mluvě z PŠM (politických školení mužstva), připomínající svou kolovrátkovou naučeností dnešní marketingové žvásty, stojí v knize i filmu autentická – a stejně primitivní – mluva mužstva. Vulgaritu té druhé lze chápat jako přirozený obranný reflex, nebo je možné jen vzít na vědomí, že se tak na vojně prostě mluví, i když ne každému to musí konvenovat. Jak ve filmu praví Malinkatý ďábel Borovička: „A co se projevuje, soudruzi? Jedině to, soudruzi, že někteří soudruzi švejkují.“ Načež se do jeho projevu ozve polemicky hlasitý pšouk z řad nastoupeného mužstva. Není to pěkné rozvíjení haškovské, švandrlíkovské a jiné naturální tradice českého humoru, vzpírající se zas dnešní tendenci kolektivního slušňáctví?
