Vojenská přehlídka ČSLA na Letenské pláni v Praze (9. květen 1985). FOTO: Kenyh Cevarom/ Wikimedia Commons / volné dílo
FOTO: Kenyh Cevarom/ Wikimedia Commons / volné dílo
GLOSA / Tak prý někdejší (pod)plukovník Zdeněk Zbytek, ten bojovně naladěný aktivní proruský lobbista a podnikatel, prezident různých proruských korporací a podporovatel Zemana a jeho zkrachovalé strany, stále zvažuje žalobu na současného prezidenta republiky. Kvůli Pavlovým slovům, jimiž poukázal na dávno v médiích známý fakt, že v době sametové revoluce, přesně 1. prosince 1989, měl Zbytek jako velitel tankové divize ve Slaném vyzývat k nasazení armády proti demonstrantům. Je to prý pomluva.
Čteme u Václava Havla, že pravda není jen to, co se říká, ale i kdo to říká, kdy to říká a komu to říká. Potvrdil jsem si tuto dávnou prostopravdu u nedávné debaty s mladým studentem, upřímně nadšeným ze svého senzačního objevu, že totiž podplukovník Zbytek, který se na sjezdu družstevních rolníků uprostřed probíhající revoluce bojovně přihlásil k režimu a vedení KSČ, je vlastně nevinnou obětí omylu. Důvod, proč byl polistopadovým ministrem obrany Lubošem Dobrovským vyhozen z armády, se tudíž nezakládá na pravdě; nikdy prý fakticky nenabízel armádu k rozehnání demonstrací (a nebyl a není to u studentů názor ojedinělý, což je pravý důvod této úvahy: opravdu mi nejde o jednoho z desítek či stovek našich proruských trollů).
Student jako každodenní uživatel webu si prostě projev pečlivě prostudoval, opakovaně přehrál, a nic takového jako povolání tanků na Prahu v roce 1989 tu explicitně nenašel. Ohlasů, jež projev vyvolal (pro mne jako divadelníka to bylo podstatně vypovídající), si nevšímal. Takže znovu – jde o pouhý fejk? Ani náhodou!
Že by už tehdy?
Jde „jen“ o dnes masově rozšířenou epidemii nemoci, jíž jsem dřív říkal pozitivistická fachidiocie, a teď ji pro sebe nazývám kontextovou negramotností. Ani Putin přece neříká válce válka, ale speciální operace. Ať už agrese dopadne jakkoli, v případě jeho vítězství si budoucí historici mohou číst černé na bílém jen o jakési nepříjemné, ale nutné operaci jako o očistě od fašistů, tak jako dříve si homo sovieticus mohl přečíst pouze o vstupu „omezeného kontingentu sovětských vojsk“ do Afghánistánu, do Maďarska nebo o „bratrské internacionální pomoci Československu“ (zcela jinak to samozřejmě viděly stovky a tisíce obětí těchto „mírových“ operací).
A analogicky na každého, kdo listopadové revoluční dny, hodinu po hodině, minutu po minutě prožíval, působilo náhlé Zbytkovo vyhlášení loajality zločinnému režimu jako blesk z málem už čistého nebe. Snad ještě více než bojové prohlášení, v daném kontextu samo o sobě hanebné, šokovaly nás frenetické reakce mnoha stovek delegátů zemědělských družstev, svezených z celé země do Sjezdového paláce. Že by už tehdy rozdělená společnost? Venkov proti městům? Každopádně něčí snaha tu už tehdy byla!
Hlas ze záhrobí
Dodnes slyším to masové skandování, nekonečné opakování a rytmický bojový potlesk celého sjezdového sálu, který vyvolala Zbytkova slova. „Ať – žije – káesčé! – Ať – žije – káesčé!“ – to byl už tehdy hlas ze záhrobí. A velel tomu sboru zlověstně oživlých zombií právě fanatický podplukovník, jenž se při těch ovacích možná opravdu už viděl na vítězném tanku, přijíždějícím od Slaného očistit matičku Prahu od fašistů (pardon, od kontrarevolucionářů). Každému, kdo tu fanatickou podporu kácející se komunistické straně a Husákovu režimu v přímém televizním přenosu sledoval, byl smysl Zbytkovy akce jasný (a nemusel si ani připomínat dějiny jihoamerických, afrických a jiných vojenských pučů, vedených většinou – plukovníky).
Ano, byla to jasná výzva k protiakci. Stát v tu chvíli v čele komunistické strany někdo méně zbabělý než vystrašený Jakeš, určitě ji neoslyšel a tekla krev. Kontextem byly stotisícové demonstrace žádající okamžitý odchod prezidenta a celé komunistické garnitury; a situace byla pořád na vážkách. Už jen fakt, že se ve Sjezdovém paláci náhle objeví agilní muž v uniformě a požaduje za frenetického souhlasu soudruhů přísné potrestání všech, kdo se dopouštějí „urážek hlavy státu“ (což jsme byli evidentně my, demonstranti na Václaváku či Letné), mluvil sám za sebe. A nebylo věru tehdy třeba současníkům ten kontext připomínat. Neboť oni ten kontext právě žili.
Vladimír Just je teatrolog, divadelní historik, mediální kritik a esejista, emeritní profesor Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
