Byla tato válka nevyhnutelná? Příběhy rusko-ukrajinské konfrontace a Putinovo fiasko na Ukrajině

Město Irpiň na severozápadě Kyjeva rozstřílené ruskou armádou (7. 3 2022) (ČTK/Fotobanka ČTK/Němeček Pavel)

Město Irpiň na severozápadě Kyjeva rozstřílené ruskou armádou (7. 3 2022) | FOTO: ČTK/Fotobanka ČTK/Němeček Pavel

Navzdory tomu, že se po několik posledních měsíců spekulovalo o nové ruské agresi vůči Ukrajině, pro mnoho lidí na Západě byl ruský útok překvapením. Dějiny Ukrajiny a příběh rusko-ukrajinských vztahů však svědčí o tom, že další ruská agrese byla jen otázkou času. Tato válka byla vlastně nevyhnutelná.

Pokud se podíváte na ruské a ukrajinské bankovky, můžete tam spatřit stejnou postavu kyjevského knížete Jaroslava Moudrého. Pokud byste se prošli ulicemi Kyjeva a Moskvy, tak byste si mohli všimnout i velkých soch svatého Vladimíra (Volodymyra), dalšího kyjevského knížete, který rozšířil křesťanství ve středověkém státě, kterému se dnes říká Kyjevská Rus.

Putin u dlouhého jednacího stolu v Kremlu aneb osamocený ruský tyran (2022) (ČTK/ZUMA/Mikhail Klimentyev/Kremlin Pool)

Obě dnes válčící země si nárokují právo na odkaz Kyjevské Rusi (Русь). Historici již po celá desetiletí hledají argumenty na podporu té či oné teorie. Kdo je vlastně ten „starší bratr“ v souboji Ukrajiny s Ruskem? Jakkoli mohou vypadat teoretické konstrukce a argumenty, ten nejzávažnější z nich stojí dodnes v Kyjevě a aktuálně je ostřelován ruskými raketami.

Jedna z nejvzácnější památek křesťanské architektury ve východní Evropě – katedrála svaté Sofie čili Boží Moudrosti, která pochází z časů Kyjevské Rusi, se nachází právě v ukrajinské metropoli. Samotný Kyjev byl založen a christianizován ještě v době, kdy Moskva ani neexistovala. Ten stejný Kyjev, který dnes statečně vzdoruje okupační armádě řízené z Moskvy.

Banner Nová Orientace

Tento historický spor o odkaz středověké Kyjevské Rusi je jen jednou z mnoha epizod konfrontace mezi Ruskem a Ukrajinou. Středověký stát se postupně štěpil a následný vpád Mongolů ve 13. století definitivně překreslil mapu regionu. Prameny ukrajinské kulturní tradice pocházely ze Západu, zatímco ruská kultura se výrazně zakládala na východní tradici, ať už byzantské nebo mongolské. Tento střet kultur se projevoval i v průběhu následujících staletí.

Jakkoli se ruská a sovětská historiografie snažila vytvořit mýtus „bratrských národů“, o který se i dnes opírá rétorika ruských politických elit, nikdy to neodpovídalo skutečnosti. Příběh rusko-ukrajinských vztahů byl vždy příběhem útlaku, vzdorování, válek a konfliktů. Snaha Moskvy zkrotit „mladšího bratra“ nabývala různých forem a strategií. Vždy se ale setkala s odporem. Dnes můžeme sledovat další tragickou kapitolu tohoto konfliktu doslova v přímém přenosu.

Také v Izraeli probíhají masové protesty proti ruské agresi na Ukrajině (Tel Aviv, 5. 3. 2022) (ČTK/AP/Ariel Schalit)

Kozáci v Perejaslavu     

Příběh rusko-ukrajinského konfliktu sahá minimálně do roku 1654. Tehdy se ve městě Perejaslav konala tzv. Perejaslavská rada. Kozáci jako zástupci autonomního (de facto nezávislého) útvaru pod názvem Hetmanát (Hetmanščyna) jednali se zástupci ruského cara Alexeje. Kozácký stát byl výsledkem řady kozáckých povstání v polsko-litevské Rzeczpospolite.

Kozáci vedení hejtmanem Bohdanem Chmelnickým si vybojovali reálnou nezávislost a přihlásili se k odkazu Kyjevské Rusi. Už v roce 1648 kozácká armáda v čele se samotným Chmelnickým vstoupila do Kyjeva a byla vítána místními obyvateli. Kozácký vůdce tak již nezastupoval jen zájmy svých kozáků, ale stanul u zrodu národní identity Ukrajinců.

Rysy a hranice kozáckého státu, k jehož odkazu se dnes hlásí Ukrajina, se rodily na bojištích a v povstáních.  V bouřlivém 17. století se geopolitická situace neustále měnila a kozáci museli hledat spojence. Neustálý tlak z polské strany nutil vedení kozáckého státu k hledání spojenců. Jako logický krok se nabízelo spojenectví s Moskevským carstvím. Do Perejaslavu jeli zástupci Kozáckého hetmanátu s vizí jakési vojenské aliance. Moskevská strana ale situaci brala jako možnost obsadit nová území.

Jednání nebyla jednoduchá, část kozáků se bránila moskevským požadavkům a vyslanci samotného cara odmítali odpřisáhnout věrnost dosáhnutým dohodám. Navzdory komplikacím se ale jistých dohod podařilo dosáhnout. Ty však byly Moskvou brzy porušeny. Již o dva roky později Moskva podepsala s Poláky separátní mír, čímž ponechala kozáky osamocené proti polské hrozbě. Dohody z Perejaslavu tak byly porušeny hned po dvou letech, navzdory tomu ale moskevský car stále vnímal nová území jako vlastní majetek. Napětí, které vzniklo po Perejaslavu, směřovalo k bouři, na kterou si však kozáci počkali několik desítek let.

Václav Klaus a Miloš Zeman jsou dlouholetí podporovatelé Putinova Ruska (Pavel Beneš / Týdeník FORUM)

„Mazepynci“

Jakýkoliv projev ukrajinského vlastenectví v sovětském impériu byl označován za „buržoazní nacionalismus“. Ten měl lidově několik označení. Samozřejmý a známý i v českém prostředí pojem „banderovci“ se objevil až po druhé světové válce. Tomuto pojmu předcházelo označení Ukrajinců za „petljurovce“. Ale první pokus o pejorativní a „trefné“ označení ukrajinských vlastenců jedním slovem zněl „mazepynci“ nebo jednoduše „mazepa“, podle jména kozáckého hejtmana Ivana Mazepy.

Ivan Mazepa byl kozáckým hejtmanem na přelomu 17. a 18. století. Vzdělaný, inteligentní a bohatý muž patřil mezi nejvýznamnější mecenáše své doby. Po smrti se stal hlavní postavou mnoha literárních děl od Byrona až po Victora Huga. Mazepa se osobně přátelil s ruským carem Petrem I. Všechna privilegia, kterých se Mazepovi dostávalo, ale nebyla nic proti tomu, jak brutálně se zacházelo s jeho kozáky. V ukrajinské lidové tradici utkvělo povědomí, že Sankt-Petěrburg byl „postaven na kozáckých kostech“.

Postavit nové město na bažinách nebylo počátkem 18. století opravdu jednoduchým úkolem. Toto tvrzení není pouhou nadsázkou: ruský car využíval kozáky pro budování nové metropole své říše a obětí tohoto projektu se opravdu stalo obrovské množství lidí. Kromě toho ruská říše využívala kozáckou armádu v nejrůznějších vojenských kampaních, což bylo dalším porušením dohod mezi hejtmanem a ruským carem. Když k tomu připočteme omezení kozácké autonomie, není divu, že se kozácká elita bouřila. Mazepa stál v čele těchto procesů a rozhodl se bránit zájmy svého lidu.

Možnost se naskytla na začátku 18. století. Díky tzv. severní válce v Evropě se vyskytl prostor pro manévrování. Když na Moskvu začala postupovat švédská vojska, Mazepa se dohodl na alianci se švédským králem Karlem XII. O tahu Mazepy se dozvěděli v Rusku a pomsta byla strašlivá. V ukrajinské historiografii je to známé jako „baturynská tragédie“. Baturyn bylo hlavní hejtmanovo město a Rusové pod vedením Alexandra Menšikova město vyhladili. V listopadu 1708 bylo v Baturynu zavražděno přes 10 tisíc lidí včetně žen a dětí.

Prezident republiky T. G. Masaryk v dětském útulku v Úpici (ČTK (autor neznámý))

Mazepa se přesto nenechal odradit od svého plánu a přidal se na stranu Švédů v boji proti Rusku. V bitvě u Poltavy v červenci 1709 spojenci utrpěli porážku a Mazepa prchal na území dnešního Moldavska. V ruské a sovětské historiografii se jméno Mazepa stalo synonymem pro zrádce a odpadlíka. V ukrajinských dějinách je naopak vnímán jako člověk, který se odhodlal bránit svůj lid, a jako vůdce, který se vzbouřil proti ruskému diktátu.

Definitivní likvidace kozácké Siče a autonomie se odehrála v průběhu následujících desetiletí. Po nástupu Kateřiny Veliké na trůn v polovině 18. století probíhal proces centralizace Ruského impéria a kozácká Sič byla definitivně zlikvidována v roce 1775. Do dalšího století Ukrajinci vstupovali rozdělení mezi dvěma říšemi a zdálo se že bez jakékoliv šance na vlastní svébytnost.

Národní obrození

Následující století se pro Ukrajince stejně jako pro mnoho dalších národů včetně Čechů stalo příběhem národního obrození. Hledání vlastní identity, zkoumání dějin a prosazování ukrajinštiny – kulturní obrození mělo utvrdit ukrajinskou svébytnost. Ukrajinci, kteří žili v rakousko-uherské říši, to sice neměli jednoduché, byli ale v mnohem lepším postavení než Ukrajinci v Ruském impériu. V Haliči a ve Lvově fungovaly různé ukrajinské organizace, nadšenci se zajímali o folklor a objevovali se první knihy stvrzující ukrajinskou (podle tehdejšího lexikonu – rusínskou) svébytnost. Úřady ve Vídni k tomu měli vlastní důvody – ukrajinským prvkem se vyvažovala polská kultura v regionu.

Větší část moderní Ukrajiny se tehdy ocitla pod ruskou nadvládou. Právě v tomto období byl ruskými historiky rozpracován koncept „trojjediného národa“ Rusů, Ukrajinců a Bělorusů.  Ukrajinci v říši měli hrát roli „zpívajícího a tančícího kmene“, jisté etnografické zvláštnosti na západě impéria, který sice měla nějaká specifika, je ale součástí velkoruského národa. Ukrajina neboli tehdejší „Malorusko“ byla součástí impéria a jakékoliv snahy o svébytnost byli vnímány v ruské metropoli jako projev separatismu.

Americké a švédské stíhačky během cvičení nad Baltským mořem v květnu 2020 (ČTK/Antonia Sehlstedt/Us Air)

Toto přesvědčení v jisté podobě přetrvává mezi ruskými politickými elitami dodnes. Jakýkoliv projev nacionální svébytnosti Ukrajinců byl v Ruské říši potlačován. Mezi nejznámější zákroky ruské moci proti ukrajinské kultury patří Valujevský cirkulář (1863) a Emský výnos (1876), podle nichž byla v Ruském impériu postavena mimo zákon ukrajinská kultura i jazyk.

Nejznámější osobnosti ukrajinského obrození včetně básníka a malíře Tarase Ševčenka si museli odpykat nejrůznější tresty ve vězení nebo ve vyhnanství. Averze vůči Rusku v tomto období nabírala na obrátkách. Základem nové ukrajinské národní mytologie se stalo opěvování kozácké hrdinské minulosti, ale i kritika Chmelnického, který podle obrozenců napomohl svým rozhodnutím v Perejaslavu moskevské nadvládě nad Ukrajinou.

Nepřítel „Moskal“ se stal častým hostem v textech ukrajinských intelektuálů a Ševčenkova hesla „nepřátelskou zlou krví zkropte volnost svoji“ se staly základem utvrzující se ukrajinské identity. V tomto období se zrodil i text moderní ukrajinské hymny „Ještě nezemřela Ukrajina“ (charakteristicky, o několik desítek let dříve byl napsán polský text „Ještě Polsko nezhynulo“, který se později stal polskou hymnou – oba národy se tehdy fakticky nacházely pod ruskou nadvládou).

Ukrajinským intelektuálům sice nebyla cizí myšlenka slovanského bratrství, viděli ji ale jako skutečnou rovnost národů a centrem případné federace měl podle nich být Kyjev jakožto nejstarší metropole slovanského světa. V Ruském impériu ale takové myšlenky byli vnímány jako hereze a jejich autoři byli trestáni. Ukrajinské obrození sice bylo potlačováno, vymýtit ale přesvědčení o svébytné identitě se nepodařilo. Na přelomu 19. a 20. století se ukrajinské obrození postupně dostávalo do politické roviny a naprostá většina již měla jasno – ten největší nepřítel ukrajinské svébytnosti je Rusko.

Nezávislost

První světová válka zastihla Ukrajince v různých válčících táborech po obou stranách rusko-rakouské hranice, ale válku vnímali jako možnost k osamostatnění. Ukrajinci již prošli vývojem kulturní identifikace a politického vymezování, a tak byl na pořadu dne boj za státní nezávislost. V Kyjevě se dlouze jednalo o tom, jak postupovat. Za nerozhodnost elit nakonec ukrajinský národ musel zaplatit vysokou cenu. V Kyjevě byla ustanovena Centrální rada, která se těšila podpoře místního obyvatelstva. Po pádu monarchie Kyjev úspěšně jednal o autonomii s prozatímní vládou Kerenského. V červnu 1917 Centrální rada vyhlásila autonomní Ukrajinskou lidovou republiku. Následný bolševický převrat do jisté míry Centrální radu v Kyjevě v čele s historikem Mychajlem Hruševským zaskočil, reagovala ale posílením své autonomie a odsouzením bolševismu.

Hrdinství ukrajinských vojáků vzbuzuje úctu Ukrajinců i celého svobodného světa (Kyjev, 3. 3. 2022) (ČTK/ABACA/Lafargue Raphael/ABACA)

Nová vláda v Rusku poslala do Kyjeva ultimátum ohledně bezvýhradného uznání bolševiků. Kyjev odmítl a v Rusku hned reagovali. Bolševická armáda vstoupila na Ukrajinu a obsadila Charkov. Následný scénář se náramně podobal strategii, kterou Rusko použilo při okupaci části Donbasu v roce 2014. Více jak před stoletím bolševici v Charkově uspořádali nelegitimní sovětský sjezd a vyhlásili „sovětskou autonomii“ na Ukrajině se základnou v Charkově. Další invaze pokračovala právě jménem „charkovských sovětů“ i když v Rusku v podstatě ani neskrývali, že hlavní síly, které mířily na Kyjev, jsou řízeny z Petrohradu či Moskvy.

Teprve za těchto okolností a pod hrozbou bolševické invaze do hlavního města Ukrajiny Centrální rada vyhlásila úplnou nezávislost. Stalo se tak 22. ledna 1918. Ukrajinská lidová republika se zrodila doslova pod palbou bolševického Ruska. Ani v Haliči neotáleli, a v listopadu 1918 byla ve Lvově vyhlášená Západoukrajinská lidová republika. Na západě byl ale jiný nepřítel – toto území si nárokovalo Polsko. Ukrajina se tak rodila v bouři revolucí a válek. Symbolické gesto a stěžejný bod ukrajinské státnosti se odehrál 22. ledna 1919 v Kyjevě, kdy zastupitelé obou ukrajinských států vyhlásili akt sjednocení, který je dodnes na Ukrajině oslavován jako státní svátek.

Boj o nezávislost Ukrajiny trval bezmála pět let.  Kyjev přecházel do rukou různých stran více jak dvacetkrát. Ukrajinci budovali vlastní instituce, zavedli měnu a dosáhli mezinárodního uznání řady států. Ve válce proti bolševickému Rusku se rodily nové příběhy ukrajinského hrdinství, jako třeba boj u městečka Kruty v lednu 1918. Jednou ze stěžejných postav ukrajinské revoluce se stal Symon Petljura, který vedl ukrajinskou armádu proti bolševikům a následně se de facto ujal i vedení státu.

V ruském povědomí zanechal hlubokou stopu jako ukrajinský nacionalista a pro Rusy se „petljurovci“ staly předchůdci „banderovců“. V tomto boji Ukrajina ale prohrála. Selhání ukrajinské státnosti na začátku 20. století bylo především vojenskou prohrou přímo na bojišti. Bolševici se definitivně zmocnili Kyjeva a vzápětí mohli vyhlásit založení SSSR. Západní Ukrajina se po urputných bojích stala součástí Polska. Meziválečné období pro Ukrajince nevěstilo nic dobrého.

Generace rozhněvaných Ukrajinců

Meziválečná generace Ukrajinců vyrůstala za různých podmínek. Zatímco na Podkarpatské Rusi, která se stala součástí Československa si navzdory všem limitům místní obyvatelé užívali relativní demokracie, v SSSR a v Polsku byla situace jiná. Pokud by bylo vhodné použít jedno slovo, kterým by se měl vyjádřit postoj mladých Ukrajinců v Haliči, to slovo by bylo „hněv“. Velká část této meziválečné generace vešla ve známost pod zjednodušujícím a zkresleným pojmem „banderovci“.

Uprchlíci na železničním nádraží v západoukrajinském Lvově (3. 3. 2022) (ČTK/AP/Bernat Armangue)

Faktem ale zůstává, že nová generace Ukrajinců, kteří se ocitli v polském státě, vyrůstala s pocitem křivdy, neuznávala polskou svrchovanost v regionu a nevěřili na demokracii, jelikož demokracie jako systém hodnot tehdy podle nich selhal. V meziválečné Evropě se šířil kult síly a vůdčí osobnosti. Tento autoritářský model se zalíbil i některým Ukrajincům v Haliči, kteří čekali na příležitost zvrátit běh dějin. A když druhá světová válka tuto možnost poskytla, tak bez rozmýšlení vzali do rukou zbraně jako příslušníci Ukrajinské povstalecké armády a bojovali za Ukrajinu proti všem.

Sovětská část Ukrajiny si pod sovětským vedením prošla brutálním utrpením. Dvacátá léta byla charakteristická politikou tzv. korenizace, kdy Leninova strategie podporovala národní kultury a jazyky. Národní obrození, které vzniklo díky takové politice, se ale záhy začalo vymykat z rukou. Mykola Chyvyljovyj, klíčový spisovatel generace, který vyhlásil heslo „Pryč od Moskvy!“ se zastřelil v Charkově v květnu 1933. To již na Ukrajině začal velký teror.

Inteligence byla zatýkána a desítky ukrajinských spisovatelů, překladatelů, vědců a malířů byly v následujících letech popraveny. Tento fenomén vešel ve známost jako „Popravené obrození“. Symbolického pokračování se toto vraždění ukrajinské inteligence dočkalo i v dnešní době. Centrem ukrajinského obrození ve dvacátých letech se stal Charkov. Právě tady se nacházel dům „Slovo“, kde žila velká část ukrajinských spisovatelů meziválečné generace. V pondělí 7. března 2022 byl tento dům ostřelován při další vlně ruského bombardování Charkova.

Kromě vyvraždění inteligence ve třicátých letech se současně na Ukrajině odehrála tragédie Hladomoru. Sovětské vedení v čele se Stalinem se rozhodlo využít špatné úrody k pacifikaci ukrajinské vesnice. Navzdory tomu, že sovětské vedení bylo neustále informováno o narůstajícímu hladu, Stalin jen zpřísňoval požadavky na rekvizice obilí. Boj proti „kulakům“ se stal státní strategií a oběťmi umělého hladu se na Ukrajině stalo několik milionu lidí.

Příběh kolektivizace a Hladomoru není ale pouze o utrpení a lidské tragédii, ale také o odporu. Americký historik Timothy Snyder uvádí číslo až milion případů individuálního odporu pouze v roce 1930. V následujících letech více jak polovina případů odporu po celém SSSR byla právě na Ukrajině. Nicméně se třicátá léta zapsala do dějin jako období nejbrutálnějších zločinů vůči Ukrajině řízených z Moskvy. Stalin se pořád obával „ukrajinských nacionalistů“ a „petljurovců“. Pro sovětské vedení bylo naprosto nezbytné pacifikovat Ukrajinu a na nějakou dobu se to podařilo.

Vojenská přehlídka v Moskvě na Rudém náměstí ke Dni vítězství (9. 5. 2021) (ČTK/AP/Alexander Zemlianichenko)

Druhá světová válka

Druhá světová válka přišla na ukrajinské území hned v září 1939, kdy první německé bomby dopadly na města v západní Ukrajině v tehdejším Polsku. Podíl Ukrajiny na konečném vítězství byl enormní. Fronta několikrát prošla ukrajinským územím a země byla zcela zdevastována. Počet obětí se odhaduje až na osm milionů lidí. Zvláštním fenoménem v době války byla Ukrajinská povstalecká armáda (UPA). Nehledě na jakkoli kontroverzní odkaz, který po sobě zanechali ukrajinští nacionalisté, byla to jediná výrazná vojenská síla, která bojovala za samostatnou Ukrajinu.

Za hlavního nepřítele UPA jasně označovala Moskvu. Aktivity UPA trvaly hluboko do padesátých let a hlavní střety se odehrávaly nikoliv proti Rudé armádě, ale proti jednotkám NKVD. Vrchní velitel UPA Roman Šuchevyč padl v boji právě s NKVD nedaleko Lvova v březnu 1950. Jednotlivé akce ukrajinských povstalců na západní Ukrajině ale trvaly dlouho po skončení druhé světové války. Hnutí ukrajinských nacionalistů později zejména v sovětské historiografii vešlo ve známost pod pojmem „banderovců“ a stalo se hlavním strašákem ukrajinského nacionalismu v Sovětském svazu.

Hnutí Stepana Bandery bylo ve skutečnosti velice omezené, jednalo se pouze o jednu část Organizace ukrajinských nacionalistů, tzv. „revoluční“ nebo právě „banderovskou“ část. Tito nacionalisté si stanovili cíl vybojovat nezávislý ukrajinský stát a pro dosažení tohoto cíle používaly všech možných metod. Za podmínek války rozhodně nejednali v rukavičkách. Jeden z nejznámějších atentátů se uskutečnil ve Lvově ještě před válkou, kdy Mykola Lemyk zastřelil zaměstnance sovětského konzulátu Alexeje Majlova.

Ukrajinští nacionalisté vysvětlovali tento atentát jako pomstu za Hladomor, který Moskva provedla na východní Ukrajině. Postava Stepana Bandery jako krvežíznivého radikálního nacionalisty se vžila v povědomí sovětské společnosti. Jakýkoliv projev ukrajinského vlastenectví byl v poválečném období označován za „buržoazní nacionalismus“ a jeho stoupenci za „banderovce“.

Památník dětí zavražděných německými nacisty v kyjevském Babím Jaru (wikimedia commons (kievvlast))

Disent

Po skončení války se skoro všechna území, kde většinu stvořili etničtí Ukrajinci, ocitla pod nadvládou Moskvy. Sovětská politika byla oficiálně vedena v duchu „internacionalismu“ a „bratrství národů“. Krátké období Chruščovova tání umožnilo vznik kulturní opozice, která na Ukrajině rychle nabývala rysů národního hnutí. Mladí spisovatelé a intelektuálové, tzv. „šedesátníci“, brzy dospěli k závěru, že Ukrajina a ukrajinská kultura se nachází v pozici koloniálního tlaku ze strany sovětského Ruska.

Klíčový text rodícího se ukrajinského disentu napsal literární kritik Ivan Dziuba v roce 1965 pod názvem „Internacionalismus, nebo rusifikace?“. V tomto dlouhém eseji Dziuba detailně zkoumal národnostní politiku sovětské moci a vysvětloval, jak se pod rouškou „internacionalismu“ fakticky provádí útlak ukrajinské kultury a marginalizace ukrajinštiny jako jazyka. Sovětský „internacionalismus“ reálně znamenal snahu o vytlačení ukrajinské kultury a asimilaci Ukrajinců jako svébytného prvku.

Sovětské impérium bylo nepochybně „inkluzivním impériem“. Člověk jakékoliv národnosti měl šanci se prosadit do vyšších společenských pater a stranické nomenklatury. Podmínkou ale byla naprostá loajalita vůči straně a přejímání sovětské třídní identity. Zcela jistě tuto možnost využívala i spousta Ukrajinců, to ale nic neměnilo na ruském základu sovětského impéria. Toto je jeden z mála případu, kdy je relevantní teze Vladimira Putina, který tvrdí, že „rozpad Sovětského svazu byl ve skutečnosti rozpadem velkého historického Ruska“. V tom smyslu, že i sovětské vedení vnímalo Sovětský svaz jako pokračovatele Ruského impéria. V takovém konceptu měly národní kultury jiných republik i celé národy podléhat unifikaci podle sovětského modelu jednotného „sovětského národa“.

Proto i ukrajinský disent rychle nabyl rysů osvobozeneckého hnutí. V šedesátých letech se opozice koncentrovala kolem kohorty „šedesátníků“ a kulturních aktivit. Literární díla, která zdůrazňovala svébytnost Ukrajinců, byla cenzurována a samotní spisovatelé následně perzekvováni. Lidskoprávní hnutí se na Ukrajině stejně jako v jiných zemích „sovětského bloku“ začalo aktivně rozvíjet v sedmdesátých letech, kdy byla založená Ukrajinská helsinská skupina.

Lidskoprávní aktivisté se nijak netajili tím, že hájí především práva ukrajinského národa jako celku. Memoranda Helsinské skupiny se kromě mapování jednotlivých případů porušování lidských práv hemžila důkazy diskriminace Ukrajinců na národním principu. V Moskvě ale tento „nacionalismus“ tvrdě trestali.

Po několika vlnách zatýkání ukrajinských disidentů (1965, 1972, 1977–1978) v lágrech, ve vyhnanství a v psychiatrických léčebnách skončily stovky intelektuálů a spisovatelů. Někteří z nich, jako například jeden z nejvýznamnějších básníků své doby Vasyl Stus, se ze sovětského lágru nikdy nevrátily.

Andrej Zubov na Masarykově univerzitě v Brně (2014) (ČTK (Václav Šálek))

Pád impéria

Po pádu sovětského impéria vznikla nová geopolitická realita. Po krátkém období relativního klidu za prezidenta Borise Jelcina se Rusko opět vrátilo ke své imperiální minulosti. Už Lenin kdysi tvrdil, že Sovětský svaz nemá smysl bez Ukrajiny. Důležitosti Ukrajiny si byli vždy vědomi jak ruští carové, tak i generální tajemníci ÚV KSSS.

Dnes Vladimir Putin navazuje na stejnou ruskou imperiální tradici vůči Ukrajině. Jako když kdysi car Alexej utlačoval kozáky a Petr Veliký brutálně potrestal hejtmana Ivana Mazepu za pokus o osamostatnění. Stejně jako ruští carové, kteří v 19. století zakazovali ukrajinský jazyk, ruský prezident vidí v ukrajinštině jen „nářečí“ a „brání rusky mluvící lidi na Ukrajině“.  Putin dnes páchá brutální zločiny na Ukrajině stejně jako Stalin ve třicátých letech ve snaze pacifikovat ukrajinský národ. Stejně jako Brežněv vidí dnes Putin v jakémkoli projevu ukrajinského vlastenectví jen „fašismus“ a hrozbu pro Rusko.

Putin tak nevymýšlí nic nového, pouze navazuje na ruskou tradici koloniálního vnímání Ukrajiny. Na mapě Evropy Ukrajinu nevidí, pro ruské vedení Ukrajina zůstala gubernií Ruského impéria či jednou z republik SSSR. Něčím, co patří Moskvě a musí být řízeno z Moskvy. Snaha o kontrolu Ukrajiny různými způsoby trvá již po několik staletí. Okupace Krymu a válka na Donbasu z roku 2014 byly jen dalším článkem tohoto řetězce. Ruské vedení nepochybně sledovalo i geopolitickou situaci a vyčkávalo na vhodnou příležitost k útoku. Bylo proto pouze otázkou času, kdy dojde k nové eskalaci. Základ této nynější vojenské agrese totiž tkví hluboko v dějinách.

Ukrajina vždy vzdorovala ruským snahám o asimilaci. Nikdy ale nebyla dost silná na to, aby se ubránila. Navzdory tomu, že „vojenská operace“ na Ukrajině již přerostla v brutální teroristický útok nevídaného rozměru, Ukrajina stále vzdoruje. Ruská armáda nese těžké ztráty a oběti na její straně se již počítají na tisíce. Ukrajinský historik Jaroslav Hrycak nedávno napsal, že Ukrajina dnes touto vlasteneckou válkou otevírá novou kapitolu vlastních dějin. V tom má nepochybně pravdu. Dnes se na Ukrajině píšou dějiny. Mýtus o „bratrských národech“ definitivně padl spolu s prvními ruskými balistickými raketami, které před dvěma týdny dopadly na starobylý Kyjev.

()

Nikdo Rusy na Ukrajině nevítá. Staletí politiky rusifikace zejména východní Ukrajiny a pěstování sympatií k Rusku zničil Putin během několika dní. Charkov, který byl zcela ruskojazyčným městem a kde žije spousta etnických Rusů, je brutálně ostřelován, včetně centra města a obytných čtvrtí. Zemřely stovky civilistů, ale město statečně vzdoruje ruské agresi. Na jihu země, kde je momentálně okupováno několik měst včetně krajského města Cherson, místní obyvatelé vzdorují okupantům. Lidé vychází do ulic s ukrajinskými vlajkami a hesly „Pryč s okupanty“.

Vladimir Putin sám zničil strategii, kterou jeho předchůdci budovali po staletí. Z ideologického hlediska se pro Rusko válka na Ukrajině již stala naprostým fiaskem. Ukrajinci dnes nejenže bojují o bezpečí celé Evropy. Především dnes mají možnost prolomit „prokletí dějin“ a konečně porazit imperiální metropoli, která vždy vnímala Ukrajinu jako vlastní kolonii.

Mgr. Radomyr Mokryk, Ph.D. je ukrajinský slavista a kulturolog působící v České republice. Přednáší v Ústavu východoevropských studií FF UK, kde se věnuje především ukrajinským intelektuálním a kulturním dějinám 19. a 20. století.

Aktuálně se autor nachází v západoukrajinském Lvově a je připraven jej společně s ukrajinskou armádou a teritoriální obranou hájit před ruskou válečnou agresí.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]