Bývalý premiér Andrej Babiš (ANO) při setkání s Donaldem Trumpem FOTO: Úřad vlády ČR / se souhlasem
FOTO: Úřad vlády ČR / se souhlasem
KOMENTÁŘ / Vše nasvědčuje tomu, co tvrdili někteří američtí a britští komentátoři, totiž že Donald Trump chce ve vztahu k Rusku udělat něco podobného, co udělal Henry Kissinger s Čínou. Tedy spřátelení se s Rusy – ve skutečnosti půjde o rozdělení sfér vlivu – výměnou za to, že se přestanou kamarádit s Čínou. Taková dohoda dřívějších nepřátel by samozřejmě poněkud připomínala pakt Molotov-Riebbentrop z roku 1939. Mediální spektákl, který měl ponížit ukrajinského prezidenta, této teorii odpovídá. Nakonec komentář vysoké představitelky EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Kaji Kallasové o tom, že „svobodný svět potřebuje nového vůdce“, prakticky znamená konec předstírání, že Trumpovi lze lichotit a hrát si s ním.
Pokud si otevřeně přiznáme, co je Trumpovým skutečným cílem, musíme se ptát, jak na ohrožení naší bezpečnosti ze strany Ruska reagují naši politici. Nejjednodušší je to v případě těch otevřeně proruských, jako je Okamura, Konečná, Turek a jim podobní. Ti budou tvrdit, že nyní došlo na jejich slova a že s Rusy je třeba uzavřít mír. Měli by ale odpovědět na otázku, jaký mír si přejí a co budou dělat, jestli sem přijedou ruští vojáci. Kateřina Konečná bude mít jistě přichystány kytice šeříku, ale takový nacionalista jako je Tomio Okamura může těžko Rusy radostně vítat.
Babiš neví, co dělat
Zato Andrej Babiš kličkuje, jak může, jen aby nemusel s barvou ven. Na jednu stranu je blízkým spojencem Viktora Orbána, který otevřeně podporuje Trumpovu vstřícnost vůči Rusku, na druhou stranu z průzkumů ví, že se nemalá část jeho voličů znovu učit rusky nechce. Proto se tváří, že je na straně Ukrajiny, ale zároveň tvrdí, že Evropa nesmí tlačit na další eskalaci, což ve skutečnosti znamená, že plánuje s Orbánem dál rozkládat Evropu a tvrdit, že za válku může Západ. Aby lépe zjistil, kam až ve své podpoře Ruska může zajít, použil marketingový nástroj hnutí ANO „Chceme lepší Česko“, kde se svých fanoušků zeptal na to, jaké mají pocity z prezidenta Trumpa. Tak uvidíme, co mu jeho voliči poradí. Jednoznačné to ale nebude.
Problém má ovšem i vládní koalice. Byla založena na víře v nezničitelnost transatlantické spolupráce. EU byla pro politiky SPOLU užitečná jen jako obchodní prostor, politicky a bezpečnostně byla podle nich zásadní naše vazba na USA a členství v NATO. Co ale dělat teď, když Trump postavil jejich dlouholetá ideová východiska na hlavu? Nabízí se podobnost s 1. republikou, kdy tehdejší prezident Edvard Beneš spoléhal na smlouvu s Francií, a česká společnost pak nedokázala pochopit francouzskou „zradu“.
A co vláda?
Dříve nadšení vítači Trumpa ve vládním táboře také najednou zarytě mlčí, zatímco opozice bude konec spojenectví s USA vykládat jako selhání vládní garnitury. Premiér Petr Fiala sice avizoval, že doba se mění a že se budeme muset starat o svoji obranu, ale neřekl, že to znamená společnou obranu Evropy, a zejména se nezmínil, že tím, kdo nás ohrožuje, je náš bývalý spojenec. Z taktického hlediska samozřejmě může premiér oficiálně prohlašovat, že Spojené státy jsou stále náš spojenec, ale ve skutečnosti musí vláda jednat s vědomím, že Spojené státy už žádný spojenec nejsou. Jak to řekl německý prezident Frank Walter Steinmeier: vypadá to, že budeme muset bránit Ukrajinu před USA. Vládní strany tak stojí před zásadní změnou svého uvažování, kdy se budou muset rychle zbavit euroskepticismu a chtít být součástí pevného jádra Evropy. Pro politiky, kteří celou svoji kariéru postavili na zesměšňování EU, je to dost ponižující představa.
Před podzimními volbami tak jsou – kromě proruských stran – poněkud vykolejení všichni politici. Nyní bude záležet na tom, kdo první novou situaci jasně pojmenuje a určí směr. Obrana národní svébytnosti je téma, které zatím náleželo především nacionalistům a populistům, v těchto turbulentních časech se ho ale mohou chopit právě vládní strany. Musely by ovšem dostatečně přesvědčivě varovat voliče před nebezpečím, které nám hrozí. Tím by vystavili Andreje Babiše do situace, kdy by se musel rozhodovat mezi loajalitou k Orbánovi nebo Trumpovi a setrváním na svém chvástání, že jen on zaručí silné Česko.
Pokud by vládní strany demaskovaly Babiše jako skrytého komplice našich nepřátel, mohly by na tom politicky vydělat a možná i Babiše porazit. Musely by se ale samy zbavit obdivu k Trumpovi a přiznat si, že už je to pouze Evropa, kdo nás může zachránit před ruskou agresí.
