Alexej Čepička jako ministr národní obrany FOTO: Vojenský historický ústav Praha / se svolením
FOTO: Vojenský historický ústav Praha / se svolením
18. srpna 1910 se narodila jedna z nejtemnějších postav v našich dějinách. Justiční vrah, lhář, zloděj, populista, iniciátor vzniku Pomocných technických praporů, tedy PTP, Gottwaldův zeť a komunista toho nejhoršího stalinistického ražení – Alexej Čepička.
Již jako student Právnické fakulty Univerzity Karlovy vstoupil v roce 1929 do KSČ a v následujících pětadvaceti letech udělal i zásluhou tohoto kroku raketovou kariéru, na niž ovšem mnozí lidé doplatili zdravím, ztrátou majetku, zničením profesní existence, či dokonce ztrátou života.
Během války působil jako koncipient v Ostravě, v roce 1942 byl zatčen gestapem a po zbytek okupace byl vězněn v Osvětimi a v Buchenwaldu. Historici se o jeho osudu v těchto letech dodnes přou. V knize Alexej Čepička – Šedá eminence rudého režimu, kterou v roce 2009 vydali Antonín Lukáš, Jiří Pernes a Jaroslav Pospíšil, se objevují neověřené informace o tom, že byl nacistickým konfidentem.
V roce 1947 se ocitl na začátku svého politického vrcholu. Stal se totiž za KSČ ministrem vnitřního obchodu a okamžitě zahájil kampaň s odhalováním „keťasů“ a se zatajováním velkoobchodních zásob. Protože se „osvědčil“, obdržel důležitější post. A díky tomu, že byl jedním z mála vrcholných komunistů té doby, který měl skutečně vystudovanou vysokou školu právnického zaměření, se stal ministrem spravedlnosti. A z té doby pochází i věta, kterou vyslovil a ze které dodnes mrazí: „Poruším zákon tolikrát, kolikrát to bude politicky prospěšné.“
Prakticky okamžitě se podepsal pod totální destrukcí nezávislosti soudů. Od té doby byli soudci vázáni různými nařízeními a vyhláškami, nikoliv literou zákona. V té době přestala být československá justice na dlouhá desetiletí spravedlností. Nerozhodovaly zákony a právo, ale pouze zájmy vládnoucí rudé moci. Hlavní postavou u soudů přestal být předseda senátu a jeho pozici převzal prokurátor. V politických procesech se pak následně nejvíce proslavili Josef Urválek či Karel Vaš, jenž dokonce plynule přecházel z funkce prokurátora do role soudce a naopak.
Čepička byl nejvyšší postavou justice, která na základě zákona č. 231/1948 na ochranu lidově demokratické republiky odsuzovala k trestům smrti či dlouholetým trestům odnětí svobody nepohodlné občany, znárodňovala, „rozkulačovala“, posílala na nucené práce a kradla ve velkém.
Když byla jeho „mise“ na ministerstvu spravedlnosti podle KSČ ukončena, oblékl v dubnu 1950 generálskou uniformu a stal se nechvalně proslulým ministrem národní obrany, který pro politicky nespolehlivé odpůrce režimu založil Pomocné technické prapory. A vojna v nich v té době opravdu nebyla legrace, jak možná naznačují Švandrlíkovy romány o neschopných velitelích „černých baronů“.
Čepička, který se cítil „silný v kramflecích“, protože byl zetěm komunistického vládce Gottwalda, se v čele armády začal chovat jako neomezený vládce. Během jeho působení v resortu obrany, tehdy podle zaměření však spíše války, vzrostly výdaje na armádu během pouhých tří let desetkrát – z 9,5 miliardy v roce 1950 na více než 99 miliard v roce 1953. Československá armáda měla být totiž do konce roku 1953 podle šílených představ sovětských maršálů připravena na útok na západní Evropu. Stalinova smrt v březnu 1953 však naštěstí přípravy na třetí světovou válku zastavila.
Krátce poté zemřel i alkoholik a syfilitik Gottwald a nad Čepičkou se začala stahovat lehká mračna. V nejvyšší vojenské funkci vydržel do roku 1956, poté byl odsunut na vedlejší kolej. Stal se předsedou Státního úřadu pro vynálezy a normalizaci a v roce 1963 byl potrestán vyloučením z KSČ a odesláním do důchodu. Ze svých zločinů se nikdy nezodpovídal a dožil v klidu na svobodě. Potrestala jej snad jen příroda, neboť na konci života trpěl Alzheimerovou chorobou. Zemřel v pečovatelském domě na Dobříši 30. září 1990.
