Temné hlubiny ruské duše: Dostojevskij a nebezpečná fascinace Ruskem

Ilja Repin, Burlaci na Volze (1873, olejomalba) (Státní ruské muzeum v Sank-Petěrburgu (Wikimedia Commons))

Ilja Repin, Burlaci na Volze (1873, olejomalba) | FOTO: Státní ruské muzeum v Sank-Petěrburgu (Wikimedia Commons)

V dnešních vypjatých dnech se jen těžko ubráníme tomu, abychom hleděli na Rusko s tím či oním předporozuměním, ne-li s předsudkem. Jsou mezi námi příkří kritikové, k nimž se i já hlásím, i milující obdivovatelé obrovské země s exotickou kulturou. Již od počátku 19. století další a další čeští i slovenští intelektuálové fascinovaně hleděli k velikému dubisku a snili o přichýlení se k mocné slovanské říši na východě. Dlužno říci, že rovněž slovanští intelektuálové polští s čerstvou zkušeností porcování vlasti v mysli toto nadšení nesdíleli. A tak namísto toho, aby čeští vlastenci hledali spojence v kulturně, jazykově i geograficky bližším Polsku, učili se pilně azbuku a milovat tatíka cara.

Tuto lásku nedokázala rozptýlit ani přesvědčivá svědectví o srážce s ruskou realitou z pera dvou nadmíru střízlivých svědků, Havlíčka a Masaryka. Popravdě ani Havlíček, ani Masaryk nebyli imunní vůči závrati z tajemných hlubin ruské duše a ruské reality. A tomu se nelze divit, Rusko je navzdory své despotické, nevzdělané a blouznivé povaze pořád něčím okouzlující, spíše však matoucí ve svých extrémech, krajních emocích i exotickém rozkročení mezi Západem a Východem.

Je to země, kde vedle negramotných a věčně opilých mužiků a stejně opilých dekadentních důstojníků žili mystikové, ikonopisci, lidoví pěvci, poustevníci i poutníci, trpitelé pro ideály, jimž nerozumíme, šamani, ale i nejlepší spisovatelé světa, skladatelé, herci a tanečníci. Rusko se od 19. století příliš nezměnilo, po krvavé epizodě experimentování na celých národech se navrátilo k zaostalému samoděržaví.

Kdo chce ve zkratce nahlédnout do paradoxů Ruska, do jeho povahy, která se v mnoha ohledech nemění od 19. po 21. století, nechť čte Dostojevského. Jeho Bratři Karamazovi jsou šifrou pro porozumění, byť částečné, ruské mentalitě. Každým přečtením odhalujeme další a další vrstvy tohoto nedokončeného románu, od brutální vraždy, rozhovorů v salónech či v klášteře, až po zpité mužiky, polámané ploty a bahnité cesty.

Banner Nová Orientace Rusko slaví v květnu vítězství ve zcela jiné válce než Evropa (wikimedia commons)

Masarykova reflexe Dostojovského

Z mnoha pramenů víme, že T. G. Masaryk Dostojevského považoval za jednoho z největších autorů všech dob a nazval jej svým milovaným spisovatelem. Když se na počátku 90. let 19. století seznamoval s jeho dílem, neviděl mezi svými současníky „lepšího křesťana než Dostojevského“. Jinde napsal: „Je to „veliký myslitel“ a „veliký umělec“. Pokud byl dávný epos popisem vnějších událostí, pak je Dostojevskij podle něj jako „epik pocitů a myšlenek“ tvůrcem psychologického románu. A bratři Karamazovi jsou „eposem devatenáctého století“.

Dlouhou dobu panovalo v odborných kruzích přesvědčení, že pro Masaryka byl Dostojevskij jakýmsi archetypálním zosobněním Ruska, jak je Masaryk představil v prvních dvou dílech monumentální sociologické studie Rusko a Evropa. V roce 1930 byla v Praze ustavena Společnost Dostojevského, což svědčí o velkém zájmu, kterému se tento autor v meziválečném období těšil. Na prvním setkání Společnosti přednesl svůj referát protestantský teolog a filosof Josef Lukl Hromádka, později se objevily články profesora komparatistiky a dějin slovanských literatur Jiřího Horáka a literárního kritika Františka Goetze, všechny tyto studie nesly titul spojující jména Masaryka a Dostojevského.

V reflexi životní a tvůrčí filosofie obou velikánů se v hodnocení Ruska před válkou objevovala jistá simplifikace, Masaryk byl představován jako typický člověk Západu, zatímco Dostojevskij měl představovat romantizované, východní a „zcela jiné“ Rusko. To, co dnes po Edwardu Saidovi nazýváme orientalismem a zavrhujeme, bylo na počátku 20. století intelektuální módou. Stejný dualismus mezi Masarykem a Dostojevským, Evropou a Ruskem, Západem a Východem akcentoval též významný filosof Emanuel Rádl. Rádl stejně jako Masaryk důvěřoval demokracii a velebil činný aktivismus, který přiznával Západu, zatímco na Rusku, stejně jako na Východu vůbec, odsuzoval zaostalost, fatalismus a nevzdělanost.

Ve 30. letech již v Rusku panoval tvrdý stalinský režim, pro vnější pozorovatele se však i ten jevil jako forma moderní orientální despocie. S nechutí hleděl Rádl na slepou víru v úspěchy socialistického hospodářství. Ve 20. letech, kdy vydal své pojednání Krise inteligence, šlo o aktuální koncept sovětským režimem hlásaný a brutálně prosazovaný. Sovětské Rusko Rádlovi představovalo východní, tedy fatalistický, lenivý, pasivní, primitivní a krutý přístup k životu, o příklad kolektivismu v protikladu vůči individualistickému, činorodému, pracovitému Západu.

Euromajdan v Kyjevě byl též demonstrací ukrajinského evropanství (2014) (Wikimedia Commons)

Danilevského vize všeslovanského impéria

Masarykův spis Rusko a Evropa však je pouhou polovicí dialogu, hlasem sebevědomého Západu, existují však také neméně sebevědomé hlasy z druhé strany. Téma Ruska a Evropy nastolil již stoupenec ruského panslavismu Nikolaj Jakovlevič Danilevskij. Tento biolog a sociolog neuznával Darwinovu teorii a přikláněl se k myšlence teleologie.

Známější je jeho kniha Rusko a Evropa z roku 1869 (ano, má stejný titul jako dílo Masarykovo, neboť Masaryk s ní polemizuje), kde nejprve představuje svou teorii kulturně-historických typů a dokládá ji na hypotetických deseti typech civilizací, jak to později činil i Arnold Toynbee. Každá z civilizací podle jeho teorie má organické vlastnosti, podléhá stejným zákonitostem jako každý živý organismus, tedy rodí se, roste, stárne a zmírá.

Z této hypotézy následně Danilevskij vyvozuje, že Rusko a slovanské národy, které údajně charakterizuje nenásilnost, nepatří k stárnoucímu germánsko-románskému kulturnímu okruhu, a pokud nechtějí sdílet jeho umírání, musí se postavit proti Evropě. V jeho podání je tedy Evropa zmírající a překonaný svět, zatímco progresivní je Rusko a s ním mají naději na záchranu také menší slovanské národy.

Rusko má tedy v jeho vizi dějin mesiášský úkol. Cílem politického usilování má být vytvoření Slovanského svazu s hlavním městem Konstantinopolí. Nyní více než po sto padesáti letech vidíme názorně, jak ruské ambice od dnů Danilevského neustoupily ani o píď z pozice denního snění a stále velikášsky hledí k domnělým byzantským kořenům a skvostným palácům Cařihradu, v nichž by měla díky dějinnému předurčení brzy znít ruština.

Podle Danilevského by tato slovanská federace sahala od Jaderského moře až po Pacifik a Severní ledový oceán. Kromě ruskojazyčné říše, k níž by měla patřit i Halič, by ke slovanskému svazu náleželo sedm království: Česko-moravsko-slovenské, Srbsko-chorvatsko-slovinské, Bulharské, Rumunské, Řecké, Maďarské a Konstantinopolské. Katolické Poláky Danilevskij odsuzoval jako „černou ovci slovanského světa“, protože nejsou ochotni tuto vizi akceptovat a zanášejí západní katolicismus do slovanského kulturního okruhu. Naopak pro islám měl Danilevskij uznání, neboť na svém území umožnil zachování balkánské slovanské kultury.

Oslava „osvobození Rudou armádou“ na plakátu z doby třetí republiky (1945–1948)  (profimedia.cz)

Počátky slovanského kulturního okruhu viděl Danilevskij v opozici katolické římsko-německé a řecko-slovanské pravoslavné středověké kultury. Oběťmi tohoto konfliktu byli Illyrové a Polabští Slované.

Základem slovanské jednoty byla však podle Danilevského pravoslavná Velká Morava Cyrila a Metoděje, ta byla zničena invazí Maďarů a české země se postupně poněmčily. Jan Hus a husité pak zkusili obnovit slovanskou vzájemnost, Danilevskij se dokonce domníval, že Jan Hus chtěl zavést pravoslaví. Ledabylé nakládání s historií rovněž z Ruska nezmizelo, stejně jako další poněkud podivné nápady.

Masarykova kritika a obhajoba Dostojevského

Vzdělaní a obdivovaní spisovatelé Fjodor M. Dostojevskij a Lev N. Tolstoj tuto Danilevského teorii přijímali pozitivně, odsoudili ji však ruští stoupenci západní civilizace („zapadnici“) jako například historik Nikolaj Ivanovič Karejev, historik a politik Pavel Miljukov a sociolog a literární kritik Nikolaj Konstantinovič Michajlovskij.

Není pochyb, že Masaryk pečlivě studoval tyto teorie i polemiky o nich a učinil si na ně jasný názor. Když teprve v roce 1967 vyšel v angličtině do té doby u nás neznámý třetí díl Masarykova díla Rusko a Evropa, ukázalo se, že původní úmysl ukázat kulturní a duchovní pozadí revolučních zvratů v Rusku na Dostojevského literárním odkazu a filosofii Masaryk nakonec opustil.

V první fázi svého až nekritického obdivu hájil Masaryk Dostojevského proti námitkám kritiků, kteří geniálního spisovatele zřejmě znali hlouběji. Rozhodně, podle své bojovné povahy až vášnivě, vyzdvihoval jeho literární dílo, v němž nalézal porozumění temným místům v lidské duši, toto porozumění pak vysvětloval Dostojevského osobní zkušeností a označoval určitou „abnormalitu“ jeho postav za normální: „…mně se zdá, že v tom je tak normální, jako cítící a myslící člověk 19. století a zejména Slovan Rus normální býti musí.“

Poláci a Ukrajinci mají společné dějiny a hledají k sobě cestu (wikimedia commons)

Daleko podstatnější než výtka podivínství, až patologie, spisovatelových postav byla jistě kritika Dostojevského nábožensky mystického vztahu k Rusku, ruskému lidu a snad i samoděržaví. Masaryk i tuto kritiku odmítl, neboť sám jsa liberálem i křesťanem, domníval se, že moderní a vzdělaný spisovatel může svobodně hlásat a obhájit svoji víru i na konci 19. století.

Masaryk v tomto případě zřejmě zcela nepochopil podstatu kritiky Dostojevského konformismu a zaměnil ji za módní kritiku náboženství z pozice osvícenského pozitivismu:

„Rozumí se téměř samo sebou, že liberálové, ti totiž, kteří svobodu myšlení jediní domnívají se mít najatu, Dostojevskému vytýkají zpátečnictví, – můj ty Bože! Jak také osvícený člověk může v době železnic a hlavně velikých světových – rozumí se, že – světových deníků, jak smí realista cítiti silnou potřebu náboženství. A z druhé strany zase konservativci také nejsou s Dostojevským spokojeni, neboť jeho stařec Zosima není pravověrný, nevěří ve věčný plamen pekelný, ale objasňuje toto i jiná učení Písma ne slovně, ale – mysticky. Tedy vida: mystik, – a mystikem může býti člověk vědecky a filosoficky vzdělaný, člověk našeho století?“

Oleg Michajlovič Malevič na základě analýzy Horákovy studie Masaryk a Dostojevskij došel k názoru, že již na přelomu století započal Masaryk vidět oprávněnost kritiky svého oblíbeného autora. Jeho názor se pak ještě více vyhranil po návštěvě Ruska v roce 1910. Dá se říci, že učinil podobnou zkušenost jako jeho oblíbený Karel Havlíček Borovský, který též shledal, že fascinující a tajemné Rusko literatury nebylo ubohým a despotickým Ruskem běžného dne. Pod vlivem své osobní zkušenosti Masaryk již odmítl Dostojevského filosofii nejen z pozice demokrata, ale i z pozice sociálního a náboženského myslitele.

Zatímco si před osobním setkáním s předrevolučním Ruskem mohl poněkud romanticky idealizovat ruskou realitu podle vynikající ruské literatury, při svém pobytu poznal dvojí Rusko. Dostojevskij pak Masarykovi již jako archetypální postava pro popis a pochopení moderního Ruska zákonitě nestačil.

Staré Rusko Masarykovi nyní zosobňoval pravoslavný mnich, s nímž se setkáváme v úvodu Ruska a Evropy, nové Rusko mu symbolizoval Maxim Gorkij. „Celá ruská kultura a všichni ruští spisovatelé pro něj tou nebo jinou měrou představovali přechodné stupně mezi těmito póly: mezi pólem aristokratismu, carismu, pravoslaví a pólem demokratismu, sociálního reformátorství, hledání boha (svým hledáním boha byl Gorkij Masarykovi blíže než agnostici jako Turgeněv a Čechov)“, napsal významný ruský bohemista Oleg Michajlovič Malevič ve své literární studii v roce 2005.

V. V. Putin na palubě křižníku Maršál Ustinov během cvičení Černomořské flotily (Kancelář prezidenta RF (Kremlin.ru))

V téže studii Malevič píše: „Ve 20. století se však podle Masaryka stal vedoucí koncepcí boj mezi demokracií a teokracií jako podstata světové revoluce. Spolu s tím můžeme i v historii Masarykova vztahu k Dostojevskému vydělit dvě etapy. V té první byl Dostojevskij pro Masaryka spojencem v boji s romantickým titanismem a s naturalismem Zolových následovníků. V druhé etapě se Dostojevskij pro Masaryka stal uměleckým ztělesněním pravoslavné teokracie. Dostojevského pokládal za pravoslavného katolíka nebo dokonce jezuitu…“

To, s čím Masaryk u Dostojevského nesouhlasil, byl spisovatelův štítivý odstup od Evropy a Západu, jeho napadání proevropských myslitelů, například Ivana Sergejeviče Turgeněva, a nositelů revolučních myšlenek včetně nihilistů, jeho programová pasivita, fanatické trpitelství, ruský mesianismus, césaropapismus a intelektuálovo údajné velhávání se do lidového mystického zanícení. Chtěl-li Masaryk představit Rusko v jeho rozporuplnosti, složitosti a dynamice, musel vedle Dostojevského představit též duchovní svět Puškina, Lermontova, Gončarova, Tolstého, Čechova a Gorkého.

Bratři Karamazovi jako klíč k pochopení Ruska?

Napětí mezi literární genialitou a podivně pokřivenými osobními postoji Fjodora M. Dostojevského neznepokojovalo pouze Masaryka. Od svého zatčení ve dvaceti sedmi letech si spisovatel prošel soukromým peklem, z něhož vyšel jako někdo jiný, z revoltujícího intelektuála se stal obhájcem ruského samoděržaví a ortodoxie. Po návratu z vyhnanství byl nesmírně populárním autorem, přičemž jeho konformita s autokratickým Ruským impériem nikterak nesnižovala jeho umělecký talent. Ve svých románech jako například Zločin a trest nebo Bratři Karamazovi, které lze řadit k nezpochybnitelným vrcholům světové literatury, Dostojevskij sice kritizuje Západ a vyzdvihuje „svatý ruský lid“, nicméně neskrývá ani realistický, ba kritický pohled na ruské poměry.

Vášnivý, neukázněný a hříšný Dmitrij toužící po spáse, stejně jako téměř svatý Aljoša, tajemným otcem Zosimou vyhnaný z blaženého refugia kláštera do světa, je obrazem prosté, Boha hledající, ruské duše. Polemika racionálního Ivana s věřícím Aljošou představuje zároveň polemiku Evropy a Ruska, ovšem jde o svár mezi milujícími se bratry. Rusa zkaženého obdivem k Evropě a pýchou zosobňuje v románě Smerďakov, tělesně i duševně chorý, slabý, cynický a zákeřný vrah.

Ačkoliv je sám odloženým levobočkem z čeledníku, synem ruské jurodivé tulačky, pohrdá svým původem, pohrdá ruským lidem stejně jako celým světem, po svém způsobu pyšně mudruje: „V dvanáctém roce udělal císař Napoleon francouzský První, otec nynějšího, velké tažení do Ruska a bylo by dobře, kdyby nás byli tenkrát Francouzi přemohli. Chytrý národ by si podrobil náramně hloupý národ a připojil by ho k sobě.“

Zeman a Klaus na pražské konferenci 25 let kapitalismu v ČR (15. 11. 2014) (ČTK/Vondrouš Roman)

Pracovitý a moudrý Ivan Karamazov je ušlechtilým Evropanem, a to vzděláním i pochybami, ba i jobovskou vzpourou proti Bohu, ale zároveň je stále ještě Rusem a nepřiznaně i věřícím pravoslavným. Stejně jako nadaný student Raskolnikov je Ivan obětí své inteligence, hloubavosti, vzpoury proti osudu a žhavé touhy po spravedlnosti.

Oba hrdinové mohou dojít až na sám okraj zkázy, ale v srdci zůstávají pravoslavnými křesťany a rusky pokorně přijímají svůj kříž. Aljoša uvažuje o svém šíleném bratru Ivanovi: „Muka hrdého rozhodnutí, hluboké svědomí! Bůh, v něhož nevěří, a jeho pravda překonávají srdce, které se stále ještě nechce podrobit…“ Ušlechtilým Evropanem je také prostomyslný, laskavý Němec, stařičký lékař Gercenštube. Ačkoliv nepatří k pravoslavné komunitě, jeho skromný život v provinčním ruském městečku, obětavá služba nemocným, láska k dětem a pokora jej ospravedlňují.

Dostojevskij ve svých románech nehlásá xenofobii a explicitní odpor k Evropě, k Němcům, k cizincům. V jeho románech je skutečným zlem duchovní odpadlictví, intelektuální či zbohatlická povýšenost a pohrdání prostým lidem, neúcta k svatému ruskému národu je mu téměř svatokrádeží.

Vrah Smerďakov, popisovaný Dostojevským bezmála jako zrůda po stránce fyzické i duševní, je ubožákem, ale především odrodilcem, v jeho obdivu vůči Západu obžalovává Dostojevskij dekadenci a nihilismus Evropy, která ničí ruskou duši a dovádí ji až ke zločinu, pokud se jí ruský člověk nechá fascinovat a ovládnout. Ivana jeho západní skepse odvrátila od prosté víry a přivedla k zoufalství a šílenství, Smerďakova k otcovraždě, svalení viny na bratra a nakonec k sebevraždě. Smerďakov je odporným otcovrahem, je tím, kdo zabíjí svůj nenáviděný ruský původ a již nenalézá cestu k záchraně.

Ve svém asi nejtemnějším románě Běsi, inspirovaném ve své době hojně přetřásaným zločinem anarchisty Sergeje G. Něčajeva, se Dostojevskij vyslovil ještě jednoznačněji k domněle zhoubným dopadům západní víry v lidskou svobodu, působícím nejen na osud individuálního ztracence, ale na celou společnost. Příkladem liberálního zapadnika je zde Stěpan Trofimovič Verchoveňskij, navenek příjemný, laskavý intelektuál, který svými nezávaznými řečmi o svobodě a revoluci strhne svého syna a jeho přátele na dráhu zločinu.

Za vlády soudruha Si začalo v „lidové“ Číně nové pronásledování křesťanů – přesto jejich počet stále roste (International Christian Concern)

V Běsech Dostojevskij představuje tohoto uhlazeného slabocha jako bezděčného iniciátora anarchistického šílenství a vraždy. Spisovatel však poskytne tomuto zbloudilému, poevropštělému ruskému hloubavci alespoň při umírání útěchu Lukášova evangelia, prozření a symbolický návrat k pravdě.

Stěpan Verchoveňskij za svého života podléhal evropskému, francouzskému, západnímu revolučnímu blouznění, ve smrti se bloudící zapadnik navrací k spásnému ruskému pravoslaví, a tím ve své osobě předjímá „uzdravení nemocného“ Ruska.

Dostojevskij si získal přízeň čtenářů svou vášnivou, výmluvnou, někdy až sentimentální obhajobou chudých a ponížených lidí, oslavou ruské vlasti, prostého, neokázalého křesťanství, pronikavostí vhledu do lidské duše a existenciálně znepokojivým meditováním o životě, vině, soucitu, lásce.

Paradoxně největší hloubky výrazu dosáhl na pomezí tak pohrdaného žánru, jakým je novinový román na pokračování, detektivní novela a bulvární záliba ve zločinu a v maloměstských skandálech, jaké přetřásaly kopějkové brožurky a regionální plátky. Jeho romány jsou příběhy černé kroniky a směšných či hloupých lidí, alkoholiků, podivínů, zhýralců, prostitutek, trpitelů, požívačných lakomců, blouznivců a kajícníků stejně tak jako tragických zločinů a jejich obětí podané s prorockou vznešeností a novozákonní naléhavostí.

Pavel Šafr – kniha Češi mezi pravdou a lží (archiv)

Široká a hluboká ruská duše?

Zatímco ve svých románech, které vydával pro široké publikum, psal Dostojevskij o nejniternějších bolestech lidí zmítaných pochybnostmi a formou kriminálního příběhu kázal své všeobjímající evangelium lásky, ve svém Deníku spisovatele vydávaném v letech 1873 až 1881 vystupoval zcela jinak.

V Dostojevském nalézáme názorný příklad člověka, jehož duše přetéká bezbřehou láskou a soucitem a zároveň primitivně a vztekle nenávidí.

Dostojevského urputného brojení proti „židákům“ si brzy povšimli antisemité, kteří okamžitě nalezli ve slavném ruském rozervanci svého proroka. Velký spisovatel svou nenávist obracel proti Židům opakovaně, rozhodně nešlo o ojedinělý výstřelek, jeho jazyk je v těchto útocích zcela jiný než láskyplný jazyk jeho románů. Ve druhé polovině 19. století žily v Rusku asi tři miliony Židů, kteří se zabývali řemesly, obchodem a samozřejmě i lichvou a rozličnými pololegálními činnostmi, čímž se v očích Dostojevského stávali hlavními nepřáteli ruského lidu.

Dostojevskij, ve svých románech plný soucitu s chudými a poníženými Rusy, se nikterak nenamáhal přemýšlet o krutých a nedůstojných poměrech, které ruské Židy nutily věnovat se činnostem na okraji společnosti a mnohdy i na hraně kriminality, když v březnovém díle svého Deníku píše: „Není jistě nijak snadné pochopit čtyřtisícileté dějiny národa, jako jsou Židé, jedno však vím rozhodně už předem: na celém světě není národa, který by se tolik nalkal nad svým osudem, který by neustále, na každém kroku, tak hořekoval nad svým ponížením, utrpením a mučednickým údělem. Člověk aby si nakonec řekl, že to snad někdo jiný musí vládnout v Evropě, mít rozhodující slovo na burze, a tím i v zahraniční politice států, v jejich vnitřních záležitostech i v otázkách morálky.“ (Židé na Rusi. Deník spisovatelův. Rok 1877).

()

V témže deníku se pustil do úvah, jak by vypadalo Rusko, v němž by Židé byli většinou. Jeho apokalyptická vize připomíná moderní konspirační teorie: „Co by se tak asi stalo, kdyby v Rusku nežily tři miliony Židů a osmdesát milionů Rusů, ale naopak? Čím by se pro ně stali Rusové? Jak ti by je šikanovali! Přiznali by jim rovná práva? Nechali by je svobodně vyznávat jejich víru? Nenadělali by z nich rovnou otroky? Nejednali by s nimi ještě hůř? Nesedřeli by z nich docela kůži? Nesmetli by je z povrchu zemského, nevyvraždili do posledního muže jako kdysi ve středověku jiné národy?“

Čteme-li z Dostojevského více a nezůstaneme jen u jeho vrcholných děl, vidíme názorně hlubiny a šířku ruské duše, s údivem čteme nejméně dva Dostojevské. U geniálního autora Bratrů Karamazových můžeme hovořit o humanistovi, spisovateli se silným sociálním cítěním a pronikavým psychologickým zřením na jedné straně, na druhé straně čteme žlučovité, útočné, nemilosrdné, až vulgární výpady zahořklého a malicherného pisatele deníků propadlého ruskému mesianismu.

Dostojevskij ukazuje, že Rusko a ruský člověk, ani ten nejnadanější, není jednoduchý. Fascinace Ruskem nás jen tak brzy neopustí, ale nezapomínejme na velmi temné hlubiny ruské duše.

Mgr. Věra Tydlitátová, Ph.D. je religionistka a judaistka zabývající se problematikou extremismu a xenofobie. Působí na Fakultě filozofické Západočeské univerzity v Plzni.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]