Je státní svátek. Výročí vzniku Československa neboli Masarykovy republiky.
Mám k tomuto výročí silný a zcela pozitivní vztah. Někteří lidé říkají, že je to divný svátek, protože slavíme vznik státu, který už neexistuje. A nebo dokonce státu, v němž se skoro polovina občanů ocitla buď nechtěně, a nebo jej přijala zcela pasivně jako nějaký přírodní úkaz po konci strašné války.
Ideologie osvobození z rakouského područí je z dnešního hlediska úsměvná. Rakousko-Uhersko velká část Čechů považovala za svůj přirozený životní prostor a návštěvy císaře a krále byly pro mnoho našich předků důvodem ke spontánní radosti. České království nebylo okupované jako v době nacismu a nebylo znásilněné jako v dobách nadvlády Sovětského svazu. Habsburská monarchie neznamenala srovnatelné ponížení a často v ní převládala vláda zákona nad násilím. Na počátku dvacátého století se ale tento mnohonárodnostní stát přežil a nebyl schopen další existence. Dobrodružství vídeňských generálů po sarajevském atentátu tomuto byrokratickému a těžkopádnému státu zasadilo smrtelnou ránu.
Tento státní svátek má dobrý obsah, k němuž bychom se měli hlásit. Češi se tehdy, v době poválečného rozvratu, postavili na vlastní nohy a spolu s částí slovenské reprezentace vybudovali vlastní demokratický stát. To je zcela úctyhodný výkon. Byl to stát, který převzal v rozumné míře zákony a pravidla předchozího uspořádání a vtiskl jim svobodnější ráz. Tento nový stát měl i své chyby, zejména se nedokázal dobře vyrovnat se svojí významnou německou menšinou a také nakonec nepřiznal Slovensku slíbenou autonomii. Jenže ani reprezentace sudetských Němců nejevila velkou ochotu najít si v novém státě rozumné místo a i část slovenských politiků si začala brzy budovat své pozice v odporu k „nadvládě Prahy“. Je těžké to komukoli vyčítat, protože wilsonovské právo na sebeurčení si mohla každá národnostní entita vykládat zcela legitimně jako argument pro svoji emancipaci. V tom byl také velký kus naivity amerického receptu na uspořádání střední Evropy.
Navzdory těmto nedostatkům to byl dobrý stát. Byl založený na demokratické ústavě, na fungujícím parlamentu, na poměrně značné svobodě tisku i shromažďování a hlavně na politické pluralitě. V tomto smyslu naši předkové odvedli velký kus práce a je na místě tuto práci ocenit.
Česká republika je stát, který navazuje na podstatné ideály Masarykovy republiky. I naše současná země má své chyby. Opouštíme ideály tolerance a svobody a pomalu se kloníme k vládě pevné ruky. Náš současný prezident je archetypálním příkladem zemského škůdce a viditelnou národní katastrofou. Ale mnohem větší zlo představuje sklon k takzvané „lídrovské demokracii“, kterou hlásá dopravní podnikatel Radim Jančura a nemyslí tím nic jiného než vedoucí úlohu byzantinského autokrata Andreje Babiše.
Ideály Masarykovy republiky jsou ale natolik silné, že se dříve či později vyrovnáme s problémem oligarchizace i s putinovskými tendencemi současné české společnosti. Masarykovo Československo bylo na sto procent západním státem. Byl to stát nebývale liberální a byl to stát, který i navzdory zmíněným chybám dvacet let dobře fungoval. Zničily ho síly, které nebylo možné zastavit jinak než novou válkou a jeho zbytky pak pohřbil brutální sovětský útlak, který nám zde násilím instaloval loutkový komunistický režim.
Máme důvod slavit tento svátek. Už proto, že náš národ nedrží příliš dobře pohromadě, jako třeba Poláci či Maďaři, a velmi nutně potřebujeme najít minimální konsensus, abychom mohli jako národ fungovat a zdokonalovat se.
Mám návrh. Přestaňme zpochybňovat to, co nás drží pohromadě, a buďme hrdí na pozitivní výkony našich předků. Máme na co být hrdí. S vědomím všech nedostatků, ale s láskou k našemu společnému domovu.