Papež František významně proměňuje praxi katolické církve a vrací ji k evangelním kořenům FOTO: ČTK/AP/Alessandra Tarantino
FOTO: ČTK/AP/Alessandra Tarantino
Jedním z inspirativních témat, která vycházejí od papeže Františka, je takzvaná teologie něhy. Papež o ní hovoří již od začátku svého pontifikátu, ale nejvýrazněji od září 2018, kdy se ve Vatikánu konalo setkání účastníků nad tématem „Teologie něhy papeže Františka“. Nejde, jak by se mohlo na první pohled zdát, jen o jakousi metaforu, skrze kterou by papež chtěl říct, že člověk má mít druhého člověka rád a v úctě.
Propojení teologie – vědeckého oboru – a něhy, která patří k nejsilnějším lidským citům, je svým způsobem symbolem papežova úsilí. Setkání s vtěleným Slovem, a tedy s Ježíšem, jenž se na své cestě ke Kříži citového života a intimity vztahů nezříkal, představuje pro řadu lidí přelom jejich života. Teologie se podle papeže nesmí vzdát úkolu komunikovat jakémukoliv člověku bez ohledu na jeho věk, vzdělání a kulturní ukotvení Boží lásku a něhu, jež se nedají spoutat jakýmikoliv slovy a narativy. Tento úkol náleží samozřejmě všem, kteří prožili podobné, život formující setkání.
Teologie je však povolána, aby tuto dobrou zprávu o Bohu, jejímž hlavním motivem je jeho zároveň otcovská i mateřská láska, reflektovala hlouběji a nabízela podněty k co možná nejširšímu dialogu. Nejde o to rozmělnit vědecké bádání tak mohutným citem, jakým něha je, naopak. Jde spíš o to, aby něha, jejíž hlavní zdroj nachází křesťansky orientovaný člověk v Bohu, rozšířila, zjemnila a zcitlivěla poznávací schopnosti teoložek a teologů.
Jde o to, aby ten, kdo se zabývá teologickými a náboženskými otázkami, se nestal rutinérem svého oboru a netečným pozorovatelem, jenž se na předmět svého zájmu – na Boha – dívá jako na neživou věc.
Boží jméno je milosrdenství
Čtenáře možná napadne, jak něco takového, jako je teologie něhy, může oslovit člověka, který se církvím spíš vyhýbá, ale náboženský svět ho na mnoha jeho úrovních zajímá. Že jde o téma, které není mrtvé, dokazuje například italský filmový herec a režisér Roberto Benigni, známý svými filmy Život je krásný, Tygr a sníh či Pinocchio. Něha a láska jsou, řečeno s mírnou nadsázkou, podtituly těchto jeho snímků. Nelze se proto divit, že se ve svých vystoupeních zaměřuje hlavně na téma lásky, něhy a milosrdenství a že se v lednu 2016 účastnil ve Vatikánu představení knihy papeže Františka a novináře Andrey Tornielliho Boží jméno je milosrdenství. Když vystoupil se svým projevem, který shrnoval obsah papežovy knihy i jeho vlastní přesvědčení, nezůstala v publiku snad jediná tvář, která by se neusmívala. Posluchači očividně souzněli s tím, co oba, papež a Benigni, říkají.
Součástí veřejného prostoru a diskuse se tak stala témata, která byla dříve vyhrazená spíš teologům a lidem v duchovenských povoláních. Bylo zřejmé, že jazyk umění dokáže oslovit ty čtenáře a posluchače, kteří by rádi pojmenovali to, co v nich už nějaký čas pracuje a čemu se říká – Boží milost. K promýšlení tématu teologie něhy vyzval světové teology a teoložky sám papež. Netrvalo dlouho a objevily se první zajímavé tituly: kniha známého německého kardinála Waltera Kaspera Papež František: Revoluce něhy a lásky, titul teologa a katolického kněze Alvara Grammaticy, který dlouhá léta působil v České republice, s názvem Ve stopách papeže Františka, či kolektivní monografie Ctnost něhy: „Evangelium“ papeže Františka. Na české zpracování tento fenomén však teprve čeká.
Co vlastně vedlo papeže Františka, aby vyzval k teologickému, a tedy i v Bibli zakotvenému poselství něhy? Papež ve světě, v němž už bylo řečeno skoro vše, rozpoznává projevy Boží něhy vůči člověku, která nám „pomáhá pochopit, že láska je smyslem života“. Někdo by mohl namítnout, že přece nejde o žádnou převratnou myšlenku. Nejde. Jenže i tvůrci teologie, jejíž jazyk by měl napomáhat aktualizovat jádro Kristova vykupitelského příběhu, aby mu dobře porozuměl zedník, kvantový fyzik nebo dítě, podléhají jisté módě, tyranii pojmů a „posvátnosti“ vědeckého diskurzu, takže se nakonec z poselství evangelních vyprávění, která byla napsána všední řečtinou své doby, stávají hlavolamy a mizí to, co František nazývá „existenciální celistvostí“.
Ta zahrnuje spolu s racionalitou ochotu, a hlavně opečovávanou schopnost vnímat a vidět sebe, Boha a druhé srdcem. Boží láska vůči člověku je totiž nepodmíněná a trvalá. Bůh není, jak připomíná František, nějaký „obecný abstraktní princip“, ale princip „osobní a konkrétní“. Pokud se člověk nechá Boží láskou a něhou zasáhnout, není cesty zpět, než aby svoji racionalitu posiloval a doplňoval city, emocemi a láskou žitou ve všednodenních, a tím o nic méně posvátnějších vztazích.
Něha jako sentimentální povídání?
Teologie něhy má podle papeže dva hlavní pilíře: cítit se milovaný a cítit, že miluji. Zakoušená Boží láska plyne ze samé podstaty Božího milosrdenství. Papež v řadě svých homilií a promluv připomíná, že Boží láska není věcí zásluh. Bůh nemiluje pouze ty, kteří jsou podle lidských měřítek úspěšní a dobří. Jeho lásky se nedostane víc těm, kteří sedí v kostele v prvních lavicích. Bůh miluje všechny, bez rozdílu, ty, jimž se daří kráčet životem se vztyčenou hlavou, i ty, kteří z mnoha důvodů podléhají svým slabostem a selhávají. I na podkladě svých úvah o něze změnil papež v italském jazykovém prostředí několik pasáží velkých modliteb. Jednou z nich je modlitba „Sláva na výsostech Bohu“, která hned v prvním verši pokračovala takto: „… a na zemi pokoj lidem dobré vůle.“ Nová varianta, která se od roku 2020 stala součástí italských liturgických textů, zní ale jinak: „… a na zemi pokoj lidem, milovaným od Boha.“ Ten rozdíl je obrovský.
Ve světě, v němž je čím dál tím víc věcí za odměnu a na protiúčet, se nepodmíněná Boží láska, kterou ve svých životech dosvědčuje řada světců, a tedy i lidé, kteří různými způsoby vstoupili do našeho života, jeví jako něco takřka absurdního. S ne/podmíněností lidské lásky to bývá jiné.
Psychologové, terapeuti a učitelé nám ukazují, jak se láska, něha, slušnost a laskavost vůči dospělým i dětem dostává do vleku zásluhovosti. Pokud to neuděláš, nezvládneš, nevyhraješ, bude moje láska vůči tobě podmínečná… A škemrat v mezilidských vztazích o projevy lásky, něhy, tolerance, o důvěru a přijetí je „nejlepší“ cestou, jak druhému i sobě přivodit zmrzačení duše.
Nejsou tak všechny řeči o něze, ptá se František, jen sentimentálním povídáním? Ne, odpovídá. Něhou a láskou člověk přece překračuje sám sebe. Vystupuje z hranic svého egoismu a strachu, které umí doslova „zohavit lidskou svobodu“. Něha a láska se vedle intimity vztahů nejvíce projevují v solidaritě s druhými, ve službě druhým, v dobrovolnictví, v hledání a vytváření jednoty, v odvaze obětovat se a pochopitelně také v dobrém přátelství. Papež mnohokrát odmítl některé přetrvávající představy, že by si snad kdokoliv špatné jednání zasloužil, nebo že by láska, ohleduplnost a něha měly být za odměnu.
Úplně ve stejném duchu hovoří o centrální skutečnosti víry – o eucharistii, která není odměnou za slušné chování, a tedy jakousi medailí pro ty, kteří se účastní pomyslného běhu na deset kilometrů – a vydrží, ale lékem a útěchou pro ty, kteří se ve víře o tento lék a útěchu k Bohu obracejí. Teologie něhy není jen věcí pastoračních projektů a vizí. Je-li předmětem teologického zkoumání ten, jehož nejsymboličtějším jménem je Láska, nelze o něm prostřednictvím teologických disciplín bádat a referovat způsobem, který je naopak přirozený a nutný pro geologa nebo právníka.
Spěchejme milovat
Že je možné učinit téma lásky a něhy součástí veřejného prostoru, ukazuje již zmíněný Roberto Benigni. Ten ve svých filmech a projevech odezírá z dlouhé křesťanské tradice, a neváhá tak citovat z Bible, ze svatého Augustina, ze svatého Františka, z Jana od Kříže, z díla současného papeže a z mnoha básníků, aniž by ho kdokoliv obviňoval z toho, že je náboženský blouznivec nebo fanatik. Mám moc rád tuhle pasáž z jeho talk show Deset přikázání, která prvně běžela na prvním programu italské televize Rai a kde ji o premiéře 15. prosince 2014 sledovalo devět miliónů diváků:
„Spěchejme milovat, protože na sklonku života budeme souzeni podle lásky, protože neexistuje promarněná láska a protože neexistuje větší emoce než cítit, když jsme zamilovaní, že náš život plně závisí na druhém člověku, že nestačíme sami sobě a že všechny věci, jež jsou bez duše, jako hory, moře, ulice, nebe, vítr, hvězdy, města, řeky, skály, paláce… všechny tyto věci, které jsou samy o sobě prázdné, takové nijaké, se znenadání, když se na ně díváme, naplňují lidským smyslem, fascinují nás a dojímají.“
S živelností a humorem, tak jako ve svém filmu Život je krásný, se během dvou hodin snažil současnému člověku, který si vůči církvím a náboženství udržuje leckdy spravedlivý odstup, vysvětlit, jaký je smysl desatera Božích přikázání, která se po všech hrůzách 20. století jevila a někomu stále jeví, jako že jsou v posledním tažení. A tak třeba v šestém přikázání, které bývá obvykle spojováno se sexuální touhou a postelovými aférami, Benigni nemoralizuje a nevzdychá nad tím, že takové věci se před sto lety neděly. Důvod, proč by si manželé měli být věrní, není podle Benigniho ani ochrana manželství, ani ochrana rodiny, ale v nejvlastnějším smyslu ochrana lásky. A jako muž, který se ve svých pořadech, filmech a textech často obrací ke své ženě, herečce Nicolettě Braschi, neváhá přečíst jeden z veršů Talmudu, který vydá za tisíce slov: „Dávejte si velký pozor, abyste nerozplakali ženu, protože Bůh počítá její slzy.“
Roberto Benigni pochopil – a dokazuje to ve svých filmech a vystoupeních –, že křesťanství není nějaká ideologie, kterou je třeba hlásat s vervou na smrt jdoucích misionářů nebo stylem politických agitací. A to samé si myslí i papež František a lidé jeho spirituálního okruhu. „Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska.“ čteme v Prvním Janově listu. Benigni má ve svém filmu Tygr a sníh scénu, v níž coby profesor literatury přednáší studentům o poesii. Básně, říká Benigni, jdou psát o čemkoliv. „Chcete-li vyjádřit štěstí, musíte být šťastní. Chcete-li vyjádřit bolest, musíte být šťastní. Buďte šťastní!“
Aby se člověk nejevil jako dvojrozměrný obraz, musí sebrat odvahu prožít i bolest i utrpení, ale jen jeho láska je schopná oživit mrtvé věci a dát smysl jeho vlastnímu životu. Je nevyhnutelně nutné neztratit odvahu hledat štěstí. Je životně důležité, aby se člověk nedal nikým a ničím zviklat v přesvědčení, že podstatou života je láska mezi já a ty, vzájemná důvěra, něha a věrnost.
Když papež, tak jak to dělal náš česko-římský teolog Vladimír Boublík, vyzývá ke zrození nového jazyka, včetně jazyka umění, který by dokázal tlumočit, co je v Kristově vykupitelském příběhu zásadní, je si vědom, že bez citu a emocí to nepůjde.
Bůh není školník, který kontroluje, jestli se děti přezuly do přezůvek a mají-li svačinu. Ve svém synu se stal Bohem lidské tváře, jenž se nezdráhá ani neštítí vstoupit do nejšťastnějších i zdánlivě beznadějných lidských situací.
Zdeněk A. Eminger je křesťanský teolog, který vychází z katolicky orientovaného prostředí a je inspirován českým evangelickým porozuměním a světem umění. Vystudoval teologii na Katolické teologické fakultě UK a doktorát získal na Evangelické teologické fakultě UK. V odborných i esejistických pojednáních se soustředí na otázky křesťanské etiky, kultury a umění v kontextu současného dění, pravidelně publikuje v křesťanském magazínu Christnet.eu.
