Teprve díky statečnosti Ukrajiny definitivně končí příběh s názvem Sovětský svaz

Ruský prezident Vladimir Putin a ministr obrany Sergej Šojgu (ČTK)

Ruský prezident Vladimir Putin a ministr obrany Sergej Šojgu | FOTO: ČTK

Neuralgickým bodem dvacátého století nebylo jen to, že se z Ruska jakožto jedné z velmocí stal Svaz sovětských socialistických republik, ale také to, že sovětský stát pokračoval v ruských imperiálních tradicích. Sovětský svaz vládl pomocí strachu. Zastrašoval své okolí, strachem sovětský režim ovládal vlastní obyvatelstvo, až mu paradoxně sám podlehl.

Při založení Sovětského svazu hrála podstatnou roli strategická úvaha válčících Centrálních mocností, jak vyřadit ze hry vojensky stále ještě silné Rusko. Právě proto se Leninovi dostalo materiální podpory od císařského Německa. V poválečné velmocenské hře však byl Sovětský svaz vnějším světem neoblíben. I přes několik spojeneckých smluv (s Německem, Francií či Československem) se mu ve dvacátých a třicátých letech nepodařilo stát se respektovaným členem mezinárodního společenství. Mocnosti měly v paměti tvrdost ruské imperiální hry po porážce Napoleona a byly podezřívavé vůči bolševickému režimu. Fakt, že sympatii ke komunistické ideologii propadla část evropských intelektuálů, tuto podezřívavost ještě zvyšoval.

Setkání krutého cara Dadona s šamachanskou carevnou – ilustrace Ivana Bilibina (1906) (wikimedia commons / volné dílo)

Podezřívavost byla samozřejmě oboustranná. U sovětského vedení vedla postupně k „pocitu obklíčené pevnosti“. Ten působil ve vnějších vztazích i vnitřním uspořádání SSSR.  Kremelský režim si po odeznění úvodních revolučních iluzí stále více uvědomoval, že si široké vrstvy obyvatel na svou stranu nezíská. Násilná urbanizace a industrializace vytvořila kremelským mocipánům miliony nepřátel jak venkově, tak v zanedbaných průmyslových aglomeracích. Nezbylo proto než ovládat obyvatelstvo pomocí rozsáhlého teroru a strachu. Jak ale praví lidová moudrost: „Kdo s čím zachází, tím také schází.” Diktatura strachu vyvolala nakonec silnou paranoiu uvnitř samotného mocenského centra.

Ve dvacátých a třicátých letech už hranice sovětského státu značně přesahovaly hranice někdejšího Ruského impéria. K tomu, aby byl tento moloch udržitelný, musel aktivně bránit erozi své moci na periferiích. Podle kremelských paranoiků se totiž právě odtud tradičně šířila nestabilita do centra moskevské říše. Ostatně už jejich carští předchůdci si uvědomovali svou slabost v ovládání mnoha milionů příslušníků různých etnik na rozsáhlém území i nomádských národů na hranici. Etnické, jazykové, kulturní, náboženské a politické rozpory na hranicích měly podle jejich mínění potenciál ohrozit svrchovanost ruského státu.

Ústředním bodem sovětsko-ruské imperiální doktríny se stal imperativ zajištění silného postavení na periferiích pomocí projekce síly i za hranicemi říše. Ozbrojené složky Sovětského svazu, ať už armáda, politická policie nebo zpravodajské služby, proto bojovaly proti vnějšímu i vnitřnímu nepříteli.

Ministerstvo zahraničních věcí v ukrajinském Kyjevě (jaro 2022) (AdobeStock)

Z toho se postupně vyvinula hluboce zakořeněná podezřívavost vůči nepřátelským koalicím získávajícím vliv v sousední státech Ruska. Jinými slovy, typicky sovětský fenomén strachu se zde dokonale prolnul s klasickým ruským imperialismem. Ovládnutí Ukrajiny, Zakavkazska a části Běloruska mělo Sovětskému svazu vytvořit nárazníkovou zónu. Za druhé světové války k tomu Stalin přidal mimo jiné i baltské státy.

Stalin chtěl udržet SSSR, stejně jako Gorbačov

V tomto úsilí pokračoval Stalin po druhé světové válce. Věděl, že přes krátkodobé spojenectví v boji proti Hitlerovi není možné vybudovat pevné spojenectví SSSR se Západem a Sovětský svaz tak bude světem stejně ostrakizovaný jako ve dvacátých a třicátých letech.  To ho dovedlo k úvaze, že je třeba nárazníkovou zónu dále rozšiřovat. Už ne přímým záborem, ale vytvořeném loutkových vazalských režimů. To, co mělo rysy uplatňování leninského vývozu revoluce – ztělesňovaného po roce 1919 principem Kominterny – bylo minimálně stejnou měrou také budováním nárazníkové zóny bez přímé anexe.

Sovětský svaz byl přitom nezpochybnitelnou vojenskou supervelmocí a doktrína žádného západního státu či západní aliance nikdy nesvědčila o tom, že by bylo napadení SSSR reálnou opcí. Jednání Sovětského svazu bylo zkrátka i po druhé světové válce ovládáno iracionálním strachem. Kreml učinil strach ze západních imperialistů a „revanšistů“ pojítkem celého východního bloku. Proto si nemohl dovolit nechat jít satelitní státy východního bloku svou vlastní cestou. Co kdyby se po jejich odchodu ukázalo, že nikdo nehodlá napadnout ani je ani SSSR?

Tomuto rigidnímu myšlenkovému konstruktu padly za oběť pokusy o samostatné jednání některých sovětských vazalů: NDR (1953), Polska (1956) a zejména Maďarska (1956). Dokonce ani v době, kdy byl Sovětský svaz na konci šedesátých let na samém vrcholu svých vojenských sil, strach nezeslábl. I tehdy byl Kreml přesvědčen, že si nemůže dovolit nechat jít Československo svou cestou. Českoslovenští představitelé přitom sovětskou paranoiu dobře znali. Domnívali se, že když se vyvarují snahy o vystoupení z Varšavské smlouvy, jak se o to pokusili Maďaři v roce 1956, může se sovětské vedení s československým „socialismem s lidskou tváří“ nakonec smířit.

Začátek sovětské okupace Československa – Praha v srpnu 1968 (Engramma / Wikimedia Commons / CC BY-SA 3.0)

Jenže právě tehdy Sovětský svaz jasně ukázal, jak moc se bojí závanu svobody na své periferii, který by mohl vytvořit nebezpečný precedens pro centrum.

Když sovětští stratégové četli v akčním programu KSČ z roku 1968 o tom, že Komunistická strana Československa je v budoucnu připravena se do jisté míry dělit o moc s dalšími politickými stranami (byť předpokládala, že jí v tomto „partnerství“ zůstane vedoucí úloha), nemohli to nechat bez reakce. Brežněvova doktrína omezené suverenity pak řídila sovětskou zahraniční politiku od roku 1968 až do perestrojky.

Když v roce 1985 přišel do Kremlu sovětský vůdce Gorbačov, zdálo se, že hodlá uvolňovat rigidní sovětský vnitřní systém a s ním i sovětskou zahraniční politiku. Částečně tomu tak skutečně bylo. Ve vnější dimenzi měl ovšem Gorbačov stejný zájem na bezpečnosti a udržení Sovětského svazu jako Stalin. Ovládala ho stejná obava o bezpečnost nedostatečně legitimního sovětského státu. Rozdíl spočíval ovšem v tom, že v osmdesátých letech nebyla síla SSSR už zdaleka na vzestupu jako v padesátých a šedesátých letech, ale začínala naopak rychle erodovat spolu s chřadnoucí ekonomikou. V ní se plnou silou projevila nesmyslnost plánování postaveného na stanovování výrobních kvót.

Jakkoliv to zní paradoxně, tak z toho samého důvodu, pro nějž Stalin budoval kolem Sovětského svazu pásmo satelitů, začal se jej Gorbačov v době ekonomické krize zbavovat. Domníval se, že tím Sovětský svaz zbaví nákladné kontroly nad východoevropskými satelity, a ušetří tak zdroje potřebné k udržení Sovětského svazu. V tom se ale tragicky mýlil. A jeho omyl umožnil evropský „annus mirabilis 1989“. Osvobozování se východoevropských satelitů navíc vedlo ke stejnému procesu i v Pobaltí, na Ukrajině, Kavkaze a posléze i ve středoasijských sovětských republikách. Rozpad SSSR v jeho extenzivních hranicích z roku 1991 tak byl spíše nehodou než vědomým procesem.

Andrej Babiš (ANO) s dosluhujícím prezidentem Milošem Zemanem (ČTK)

Příběh „Sovětský svaz“ pokračuje i po roce 1991

Sovětsko-ruské imperiální myšlení však přežilo rozpad sovětského státu. Bylo ztělesňováno koncepty jako „Společenství nezávislých států“, „Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti“ či „Eurasijská ekonomická unie“, jejichž úlohou bylo potvrdit vůdčí úlohu Ruské federace a omezenou suverenitu jeho členů. Podpůrným prostředkem bylo narušování územní integrity podřízených států a vyvolávání separatistických tendencí na jejich území. Chaos a ekonomické obtíže Ruska v průběhu divoké transformace u značné části veřejnosti imperiální snění o zašlé slávě SSSR dále posilovaly.

Právě tohoto využil Vladimir Putin a postavil svou legitimitu na schopnosti vést válku proti vnitřnímu i vnějšímu nepříteli. Dokonale tak oživil paranoidní myšlenku „obklíčené mocnosti“ a využil ji pro své mocenské cíle.

V průběhu studené války se Západ pod vedením USA cítil být sovětsko-ruským imperialismem konfrontován. Vedlo to k vytvoření koncepce zadržování komunismu s jejími projevy v podobě intervencí v korejské a vietnamské válce, kubánské krizi či v Afghánistánu. Teď se ovšem Putinova verze sovětsko-ruského imperialismu neodehrávala na globální scéně, ale v daleko menším prostoru, které Kreml označoval jako „blízké zahraničí“.

Putinova socha na jedné z hlavních ulic v centru ukrajinského Kyjeva (ČTK/AP/Efrem Lukatsky)

Možná i proto se jím svět necítil ohrožen a ponechával jej víceméně bez reakce. Tragické důsledky ruského imperialismu ale na vlastní kůži mezitím zakusily Čečensko, Gruzie, Ukrajina, Náhorní Karabach, Podněstří. Takřka po dvě dekády pokračovaly diskuse o spolupráci NATO a Ruska. Větší reakce mezinárodního společenství vyvolala až anexe Krymu v roce 2014 a ruská intervence v Sýrii v roce 2015.

Severoatlantická aliance zareagovala na anexi Krymu úpravou rozmístění svých sil, ustavením nových velitelství, vytvořením jednotek nejrychlejší reakce i zvýšeným tlakem na růst obranných rozpočtů svých členů. Nadále ovšem NATO také tak trochu konejšivě zdůrazňovalo, že nechce konfrontaci s Ruskem, a dokonce jej nehodlá ani provokovat (sic!). Severoatlantická aliance měla celá léta tendenci rozptylovat ruské „obavy z aliančních zbraňových systémů“. Povinným kánonem závěrů každého summitu NATO byla mantra tzv. „odzbrojovací politiky“. Bylo to nesmyslné, neboť zbraně v rukou demokratických států nikoho neohrožují a „kontrola zbrojení“ je Ruskem léta zneužívána k limitaci jeho technologického zaostávání za Západem.

Navíc se praktikování „odzbrojovacího náboženství“ zcela míjelo účinkem. Nijak pozitivně se v ruském chování neodrazilo. Putinovo Rusko se totiž ve skutečnosti ani tolik neobává nějaké nepřátelské invaze.  Jak již víme, obává se zranitelnosti moskevského centra říše vůči fragmentaci na periferii. Na Severoatlantické alianci vadí Rusku především to, že její bezpečnostní garance umožnily některým sousedům Ruska vykonávat nezávislou politiku. Nezávislost v jednání, kterou baltským státům poskytlo členství v NATO, nechtělo Rusko za žádnou cenu připustit u dalších svých sousedů, jako je Ukrajina, Gruzie či Bělorusko.

Útok na Ukrajinu jako fatální chyba

Právě s tímto axiomem ohrožovalo Rusko baltské země. Nepřálo si plnou vojenskou konfrontaci se silnějším NATO. Útočilo však na jeho slabé místo, totiž na politickou soudržnost. Ta by mohla být v případě rychlého útoku pod hranicí článku pět Severoatlantické smlouvy na některý z baltských členů Aliance extrémně zatížena.

Právě tohoto scénáře se řada pozorovatelů – včetně autora těchto řádků – obávala. Velká koncentrace pravidelně cvičených ruských vojsk u hranic s Pobaltím nutila Alianci investovat na východním křídle nemalé prostředky. Rusové mezitím vedli války v Sýrii, proxy válku v Africe a začali postupně rozmisťovat své zbraňové systémy i do Středozemního moře a Arktiku (!). Ropa a plyn proudily do Evropy dále a Rusko se tak postupně zdálo obnovovat své mocenské postavení.

Detail Památníku československo-sovětského přátelství v Plzni (Petr Hlaváček / FORUM 24)

Jenže pak udělal Putin osudovou chybu, když zaútočil na Ukrajinu. Rozbor toho, proč neuspěl, není tématem tohoto textu. Jedno je ovšem jisté. Rusko si aktuálně nevylamuje zuby jen na Ukrajině. Zničení mýtu o neporazitelné ruské armádě bude mít dalekosáhlé konsekvence. Už proto, že jiný trumf než brutální vojenská síla ve službách ruského imperialismu v rukávu nezbyl.  Eroze ruské moci začala akutně hrozit v Kazachstánu, Arménii, Ázerbájdžánu, Moldavsku a ve středoasijských republikách. Africká zbraň Kremlu – žoldáci Wagnerovy armády – krvácí na Donbase.

Ač by si to Vladimir Putin nikdy nepřipustil, stal se pokračovatelem destrukce impéria zahájené Gorbačovem. Tentokrát ovšem destrukce definitivní. Rusko bude mít nadále dvě možnosti. Obrátit se dovnitř a budovat stát pod vládou nějakého ruského patriota, anebo se rozpadnout. My všichni musíme být vděční Ukrajině, že až její statečnost definitivně ukončuje dlouhý a neblahý příběh s názvem „Sovětský svaz“. Týkal se totiž bolestivě i naší vlastní historie.

Martin Svárovský je vedoucím Programu bezpečnostních strategií v Bezpečnostním centru Evropské hodnoty. Působil v Kanceláři prezidenta republiky (za Václava Havla), poté v diplomatických službách jako zástupce velvyslance v Budapešti (2002–2006) a Varšavě (2010–2014), jako zástupce ředitele Odboru střední Evropy a posléze Odboru analyticko-plánovacího MZV ČR. Je autorem koncepce Česko-polského fóra, poradcem místopředsedy Poslanecké sněmovny PČR a poradcem předsedy jejího Výboru pro evropské záležitosti z KDU-ČSL.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Související články