ESEJ / Nedávno vydaný knižní rozhovor českého novináře Erika Taberyho s bývalou slovenskou prezidentkou Zuzanou Čaputovou se od podobných publikací tohoto druhu v mnohém odlišuje, ačkoliv – navzdory proklamacím – je jim v řadě věcí i velmi podobný. I když v rozhovoru pro ČT24 autor připouštěl, že bezmezný obdiv je škodlivý, jeho rozhovor s pozoruhodnou slovenskou státničkou je spíše poněkud idealizující.   

Svědectví, která o sobě zanechávají jednotliví prezidenti, se významně liší, nejen podle toho, o jak mocný stát se jedná. Je banální dodávat, že prezidenti USA byli od konce druhé světové války pokládáni za nejmocnější osoby světa, s nimiž se v tom žádný středoevropský státník nemůže srovnávat.

Kdo má odvahu?

Záleží samozřejmě i na tom, kdo vedl rozhovor: ty se Zemanem a Klausem většinou příliš kritické nejsou. Ne každý měl totiž tolik odvahy jako publicista a moderátor Jeroným Janíček v knize Přerušený rozhovor (Academia 2003), který se Václava Klause odvážil přímo zeptat, zdali se dokáže vcítit do novináře, jemuž odmítne odpovědět na otázku se zdůvodněním, že je nesmyslná.

Dále čtěte

Praha slzám nevěří, ale co Moskva? A proč je hlavní chybou Rusů lhostejnost

ESEJ / Sedím v kavárně v jednom malém českém městě, kde žiju, piju kávu a slyším, jak se u vedlejšího…

Vliv má jistě i to, z jakého prostředí dotyčný či dotyčná pocházeli, případně jaké bylo jejich dřívější povolání. Tak v memoárech Ronalda Reagana Život jednoho Američana: paměti prezidenta (Prostor, 1997) silně vystupuje do popředí, že byl původně hercem, což mu jeho oponenti zprvu často předhazovali, a to i způsobem poněkud demagogickým, totiž poukazem na to, že vrah Abrahama Lincolna byl také herec. 

Kulisák i důstojník na ponorce

V rozhovorech s Václavem Havlem se zase nezapře, že šlo o spisovatele a autora absurdních dramat, který si rád pohrával s paradoxy. Připomenu alespoň tuto pasáž z Dálkového výslechu (1986), tedy z doby, kdy zřejmě ještě netušil, že se dostane na Hrad:

„Pletu se do všeho možného – a v ničem nejsem vlastně odborníkem. Průběhem let jsem se například dostal do postavení jakéhosi politického činitele – a přitom jsem nikdy politikem nebyl, být nechtěl a ani k tomu žádné vhodné předpoklady nemám. Odpůrci i příznivci jsem brán jako politický úkaz dokonce i přesto, že nic z toho, co dělám, nelze za skutečnou politiku považovat. Co chvíli filozofuji – a jaký jsem to přitom filozof?“

A také v Havlově „post-prezidentské“ knize Prosím stručně (rozhovor s Karlem Hvížďalou, 2005) najdeme podobnou sebeshazující charakteristiku: „Buržoazní dítě, laborant, voják, kulisák, divadelní autor, disident, vězeň, prezident, penzista, veřejný fenomén a poustevník, údajný hrdina a tajný strašpytel“.

Dále čtěte

Ciceronské úvahy o aktivním občanství a léčbě politických nemocí

ESEJ / Podnětem k těmto úvahám byla moje dovolená v Itálii na ostrově Ischia poblíž Neapolského zálivu. Letní lenošení jsem využil k četbě…

Ovšem třeba prezident Jimmy Carter byl původně vojákem, mimo jiné i důstojníkem velícím ponorce. Ve svých pamětech Život ve víře: vzpomínky a zkušenosti (Pragma, 1997) osobitým způsobem porovnával život křesťana, námořního důstojníka a předního politika.

Podle jeho názoru má postavení důstojníka hodně společného s náboženskou vírou: „Nalézám mnoho podobností mezi jednáním správného křesťana a službou na mé ponorce. Všichni námořníci, podřízení kapitánovi, se striktně drželi přísných pravidel, snažili se dělat co nejméně chyb, ale zároveň věřili v jejich případnou nápravu a prominutí. Se stejnými vlastnostmi se setkáváme u křesťanů.“

Řídit stát jako armádu?

Vojákem byl ovšem i současný český prezident Petr Pavel, který toto povolání také pojímal jako dobrou průpravu k prezidentování, ovšem bez vazeb k náboženské víře. V knize Generál Pavel v rozhovorech s Jolanou Voldánovou (Universum 2022) zdůrazňuje, že se jako velitel snažil chovat maximálně zodpovědně: „Když jsme šlapali 50 kilometrů s výstrojí a v zimě, já jsem nejel žádným teplým autem, ale šlapal jsem to s nimi. Měl jsem stejně rozedřené nohy jako oni, stejně jsem mrznul, stejně jsem měl hlad, úplně všechno stejně a byli jsme závislí jeden na druhém.“

Vysvětloval také, že jako náčelník generálního štábu byl mnohem míň voják a mnohem víc ředitel a taky politik, protože zastupoval armádu navenek, vedl jednání s vládou a staral se o to, aby armáda celkově fungovala. Z tohoto pohledu je podle něj armáda taková malá kopie státu. Nikoli ve smyslu „řídit stát jako armádu“, ale ve smyslu komplexní zodpovědnosti a péče. 

Dále čtěte

Přejít do ofenzívy. Je čas na aktivní obranu proti ruským hybridním útokům

ANALÝZA / Pleteme si propagandu a hybridní operace. Bereme propagandu jako snahu vnutit někomu svůj názor. Hybridní operace jsou válečné…

Vy jste taková máma všech

Do dlouhé řady prezidentských pamětí a rozhovorů nedávno přibyl další titul, Zuzana Čaputová: neztratit se sama sobě, který s ní připravil šéfredaktor Respektu Erik Tabery. Bývalá slovenská prezidentka se v ní ukazuje jako zranitelná bytost, která až během svého mandátu odhalila, že svoje ženství dříve chápala jako hendikep a začala pracovat na vnitřní nápravě. A především jako člověk empatický a vnímavý.

I když před zvolením působila Zuzana Čaputová jako právnička, advokátka a občanská aktivistka, v knize vystupuje častěji jako jakási kolektivní terapeutka, která se vciťuje, snaží se chápat a těšit. A která navštěvuje oběti nejrůznějších tragédií, přičemž se ale napřed radí s odborníky, jaký slovník při takovém náročném setkání použít a na co se případně neptat. Čaputová příznačně vzpomíná na scénu, kdy ji známý požádal, zda by se nemohla potkat s jeho vážně nemocným kolegou. Zdůvodnění znělo: „Vy jste taková máma všech“. 

V knize je patrná snaha prezidentky nejen chápat, ale i spojovat, ostatně Čaputová se definuje jako člověk s konzervativními hodnotami a liberálními názory. Zdůrazňuje, že i když slovenští občané mají právo ji kritizovat a odmítat, ona nemá právo odmítat je, protože je prezidentkou všech.

Její vzkaz Slovákům, že ani po opuštění prezidentské funkce nikam neodchází, pak může působit jako akt krajního sebeobětování a sebedarování, ale i jako téměř mystický příslib: „Jsem tu s vámi… Můj život je kontinuální službou ve veřejném zájmu. Mění se jen role, formy, pozice…, kulisy. Stále jsem a budu tu pro lidi.“ (Dodejme, že lady Dianě, princezně z Walesu, se připisoval dokonce výrok „Kdykoli mě zavoláte, přijdu vám na pomoc“, jenž by už ale odpovídal spíše všemocné ochranitelské bohyni než ženě z masa a kostí…) 

Dále čtěte

Bubnování mezi rituálem, orgií, válečnou agresí, foxtrotem a jazzem

ESEJ / Bubnování patří k činnostem, jejichž zárodky můžeme najít už v říši zvířat. Kupříkladu australský kakadu arový si vyrábí cosi na…

Modlitba čili meditace

Významný je v knize prvek spirituální. U nás jej ovšem známe už třeba z Čapkových Hovorů s TGM, běžný je v různé míře u prezidentů amerických. Zvláště zmíněný Carter se mu věnuje vytrvale. Mimo jiné tvrdí, že se během svého prezidentství modlil více než kdy jindy: „Udržení partnerství s Bohem pro mě bylo důležité, připomínalo mi, jak důležitá je pokora, mám-li odolat svodům izolace a arogance“.

Čaputová mluví vlastně podobně (ostatně Tabery jako její hlavní rys označuje právě pokoru), jen to vyjadřuje sekulárně spirituálním slovníkem: například že před svádění mocí pomáhá vědomí širšího kontextu. Místo modlitby prezidentka mluví spíše o významu meditace, jíž se prý věnuje mnoho let, protože jí pomáhá ke stabilitě a nadhledu. Případně že vysílala prosby všehomíru, ať přijde signál, zdali se znovu ucházet o funkci. Do funkce prý ale fakticky málem nenastoupila, a to kvůli vážné diagnóze dcery.

Emotivně Čaputová mluví i o úmrtí svého otce, které se úzce prolnulo s návštěvou papeže. Naopak jen málo říká o specifické roli svého partnera Juraje (kromě toho, že i jejich první setkání se odehrávalo za účasti ochranky). Ten ovšem neměl v protokolu žádnou ustálenou funkci – to američtí prezidenti o svých hovorech, hádkách i usmiřování s oficiálními manželkami-prvními dámami píší obšírně.

Deziluze aneb Fico se vrací

Nakonec kniha ústí v deziluzi, neboť Robert Fico, hlavní polický nepřítel Čaputové, vyhrál volby a vrátil se k moci, přičemž jeho vláda přichází s tak drastickým stylem vlády, či spíše uzurpace státu, že Čaputové ani Taberyho (nejčernější) fantazie tak daleko nezacházely.

Ovšem – jestli mají texty všech prezidentů něco společného, tak nakonec vesměs litují, čeho všeho nedosáhli, co se jim nepodařilo a kolikrát prohráli. Zvláště (sebe)drásavé jsou v tomto ohledu texty Václava Havla, i když právě u něj je současně možné najít slovní útěchu v tom, že i jednání na první pohled zbytečné a marné může mít dlouhodobé výsledky, byť třeba nepřímé a těžko exaktně změřitelné.

Dále čtěte

Klidně mohu říkat, že Fico je ruský kolaborant a Trump šílený populista

KOMENTÁŘ / Často používám přirovnání, že politika je bažina, která znečistí každého, kdo do ní vstoupí. Političtí komentátoři postávají kolem…

V tomto duchu ostatně na knihu reagují mnozí čtenáři, například že její hrdinkou je „žena laskavého srdce a nezlomné naděje, že slušnost a pokora mají v tomhle světě své pevné místo“. I když útoky, kterým musela čelit, možná budou působit jako odstrašující varování pro kohokoli, zvláště pak ženu, která by se znovu pokoušela s podobným stylem ve slovenské politice uspět. 

Erik Tabery v knize zdůrazňuje, že chce poodhrnout oponu politiky a ukázat, že i politici jsou jen obyčejní lidé. Pro čtenáře, kteří politiku sledují dlouhodobě, ovšem na obecné rovině kniha v tomto ohledu neříká nic převratně nového, i když může být užitečné vidět, co tato každodennost konkrétně znamenala v případě výjimečné slovenské prezidentky.

A přestože ji chce líčit jako člověka obyčejného a chybujícího, občas text vyznívá tak, že jde o bytost všechápající a všeobjímající až nadlidsky. Trochu pochybujeme nad tím, nakolik je takový portrét stoprocentně věrný, i když obdiv si Zuzana Čaputová každopádně zaslouží.

Recenzovaná kniha: Erik Tabery: Zuzana Čaputová: Neztratit se sama sobě. Respekt 2024.