ROZHOVOR / Tereza Boučková nepatří mezi spisovatelky, které vydávají knihu každý rok. Sama popisuje, že i poslední román Dům v Matoušově ulici vznikal „v bolestech“. Ale i bez uvozovek – promítly se do něj totiž události ve světě i v Česku: od války na Ukrajině, přes útok Hamásu v Izraeli až po střelbu na Filozofické fakultě UK. „Brzy to bude rok od vydání mého románu a mě pořád trápí osud zbylých rukojmích z Izraele. Nepodporuju kroky Benjamina Netanjahua, ale tomu, že Izrael musí bránit svou existenci, rozumím. Taky mě pořád trápí, že válka v Ukrajině nejen nekončí, ale že Rusové tu zemi stále víc ničí,“ říká v rozhovoru pro deník FORUM 24.

V knize Dům v Matoušově ulici jste hodně osobní. Přišlo to postupně, že jste měla potřebu zařadit tam i své zážitky a pocity ze současnosti, nebo jste to plánovala předem?

Nebyl to plán. Faktem je, že já jsem skoro žádný plán neměla. Původně jsem chtěla napsat příběh slečny Epsteinové z ženského pohledu. Postupně se na tento příběh nabalovaly další věci a současnost se začala přidávat později. Čím více jsem se nořila do minulosti a čím více mi ji současnost připomínala, tím více jsem cítila potřebu obojí propojit. Ale původní plán to nebyl.

Jako autorka v knize někdy „nahlas“ přemýšlíte, zda něco do příběhu zařadit, zda to zveřejnit, nebo ne. Vyčetl vám někdy někdo, že se něco v Domě v Matoušově ulici objevilo? Je tam i řada velmi osobních věcí.

Pokud jde o lidi, kterých se to týkalo, tak to se nestalo. Když sem přijeli manželka a potomci pana Kohna asi měsíc po odhalení stolpersteinů, jejich první věta byla, že Otto Kohn nebyl otec Miloše Formana, ale že skutečným otcem byl Ottův bratr. Měli potřebu mi to říct, ostatně já v knize píšu, že si pan Kohn nepřál, abych o tom psala. Já ale nemůžu psát podle něčího přání, to fakt nejde. Navíc jsem nenapsala, že to tak skutečně je, pouze že se to předpokládá. Fascinovalo mě to. Ale jinak měli Kohnovi o knížce výborné reference a moc si přejí, aby byla přeložena do angličtiny a oni si ji mohli přečíst. 

Je až neuvěřitelné, kolik zajímavých osudů se v jednom domě našlo. Co z toho jste vlastně zjistila až přímo při psaní?

Zažila jsem Zitu Kabátovou, potkala jsem tu Václava Havla, ale to ostatní jsem nevěděla. Netušila jsem, že dům měl židovské majitele, kteří byli zavražděni v koncentráku, netušila jsem, že Miloš Forman je spojený s Kohnovými. Vzpomínám si, že když pan Kohn začal dům restituovat, nadávali jsme, že ho nějaký člověk z New Yorku dostane a my náš byt nemůžeme odkoupit. Štvalo nás to. Ale když jsem pak začala objevovat jeho životní příběh, zírala jsem. Taky mě fascinoval příběh profesora Bertholda Epsteina, který musel v Osvětimi pracovat pod Mengelem, i právníka Veltrubského. Ale plakala jsem při psaní o tom, co jsem znala – o své mamince. Prožila tady pětašedesát let a dožívala úplně bez paměti. Říká se, že vzpomínky vám nikdo nevezme, ale bohužel to tak není. Alzheimerova nemoc je bez milosti pozře, všechny.

Máte k tomu domu jiný vztah?

Mám ho stejný, stejně silný. Jsem s  domem celoživotně spjatá. Nevím, jak dlouho tady budu moci platit nájem, ale dokud můžu, jsem za byteček v Matoušově ulici vděčná. 

Z vašeho psaní byla patrná i určitá frustrace ze současného dění. Pomáhá vám, když o tom napíšete?

Když jsem román dopisovala, měla jsem strašně rozjitřenou duši. Bylo po masakru 7. října v Izraeli. Znovu jsem prožívala konec své maminky a k tomu se stala tragédie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Byla jsem úplná troska. Jsem přecitlivělá. A vždycky si představuju, že se ty věci dějí mně. Brzy to bude rok od vydání mého románu a mě pořád trápí osud zbylých rukojmích z Izraele. Nepodporuju kroky Benjamina Netanjahua, ale tomu, že Izrael musí bránit svou existenci, rozumím. Taky mě pořád trápí, že válka v Ukrajině nejen nekončí, ale že Rusové tu zemi stále víc ničí. Moc si přeju, aby byli Ukrajinci za svou statečnost odměněni mírem, který jim nebude vnucen. Těžce nesu, jak se mění veřejné nálady vůči Ukrajincům. Jsem z toho smutná.

V knize máte velice silnou scénu z divadelního představení související s válkou na Ukrajině, při jehož sledování si mnoho lidí u stolků lhostejně povídalo. Máte pocit, že společnost ochladla?

Jak kdo, asi. Éterem často zní, že jsme z té války unavení. Přitom si tu tak skvěle žijeme! Představuju si, jaké by to bylo, kdyby přelet letadla znamenal, že na nás může spadnout bomba. Kdybychom nevěděli dne ani hodiny… Nemáme právo být unavení. A je naší povinností Ukrajincům pomáhat. 

Češi ale v této věci poměrně obstáli, nebo ne?

Ze začátku byla nálada jednoznačná a bylo to skvělé. Pořád se také skládáme na zbraně pro Ukrajinu, podpora pořád existuje. Ale do veřejného, zvláště mediálního prostoru se stále více dostává opačný názor, obzvlášť teď před volbami. 

Už máte v hlavě další knihu?

S Českou televizí a režisérem Romanem Vávrou chystáme dokument podle Domu v Matoušově ulici. Tak u svého románu ještě chvíli zůstanu, protože spolupracuju na scénáři. Těší mě to. Neumím se hned od své nejnovější věci odpoutat a začít se věnovat něčemu jinému. Trvalo mi dlouho, než jsem tenhle román začala psát. Pak jsem měla nespočet krizí, nevěděla jsem, jak se ve vypravování posunout dál tak, aby byl příběh nejen historicky správně, ale taky čtivý. Nakonec jsem ho psala rok – od rána do noci. A když jsem nepsala, tak jsem o něm pořád přemýšlela. Nikdy předtím jsem nepsala o historii. Byl to boj. Když jsem teď dostala cenu Miroslava Ivanova za nejlepší historický román roku 2024, v laudatiu Františky Vrbenské taky stálo: „Sugestivně úderný popis událostí autorka zvýrazňuje autobiografickým svědectvím, autenticitou, citlivým vnitřním pohledem. Jako by na průčelí domu promítala ve videomappingu příběhy lidí, kteří v něm žili, a nesmlouvavě je komentovala. Dosahuje tak mimořádně silného uměleckého dojmu, v němž dějiny nabývají rozměr individuální, neodstranitelné a neomluvitelné tragédie člověka.“ To mě velmi potěšilo.

Jste spokojená s tím, jak se podařila audiokniha Domu v Matoušově ulici?

Moc. Jitka Ježková to načetla výborně.

Jaké to je slyšet svůj text?

Hodně zvláštní. Ráda čtu sama své texty, baví mě to. Byla jsem zvědavá, jestli nebudu trpět. Když jsem načetla Šíleně smutné povídky a chtěla jsem si je poslechnout, byl to pro mě problém, pořád jsem hledala chyby. Ale tady jsem fascinovaně poslouchala, byla jsem dojatá.

Každý si může vyhledat váš kontakt – posílají vám lidé reakce?

Posílají. Píší mi ti, kterým se román líbil a kteří souzní  s mými názory na svět. Často mi píší, že zrovna román dočetli, četli jedním dechem a nevidí přes slzy. To je krásné. Já si čtu taky reakce na Databázi knih, kde některým čtenářům vadí, že do historického románu cpu své názory a píšu taky o sobě. Nějak jim nedošlo, že i já do domu v Matoušově ulici patřím. Taky se tam často řeší, jestli to je román, nebo není. Každý má právo na svůj názor. Já si za svou knihou stojím.

Dá se v Česku uživit psaním?

Já jsem se tím uživila jen asi rok a půl svého života. Michal Viewegh se tím jistě kdysi hodně dobře živil, teď se třeba skvěle prodává Alena Mornštajnová. Ale jinak psaní na živobytí není. 

Znamená to, že byste musela vydat třeba jednu knihu za rok?

Asi ano, ale já nechci vydávat knihu proto, abych vydala knihu. Chci vydat knihu, kterou jsem potřebovala napsat. A napsala ji, jak nejlíp jsem uměla. To chce odstup a čas.

Dá se definovat impuls k tomu, že si člověk řekne, že právě toto musí napsat jako knihu?

Příčiny mých románů byly právě to, že jsem cítila, že to téma by mohlo něco znamenat, věděla jsem, že jde o silnou věc. Člověk musí nějak cítit, že to je skoro jeho povinnost se svého tématu chopit. Pak ovšem většinou zápasí s formou. Jde o to se nevzdat. 

Kdo čte váš první rukopis?

V posledních letech jsem měla dva velké rádce: A. J. Liehma, publicistu, který mi velice dobře radil; jemu vděčím za Rok kohouta. On už ale nežije, bohužel. Pak to byla Jana Klusáková, taky publicistka, která mi bohužel zestárla a knihu jsem jí darovala až jako hotovou věc. I moje maminka byla mezi prvními čtenáři a uměla přesně vyhmátnout sílu i slabiny textu. Teď mi dávali zpětnou vazbu můj muž a syn a taky šéfredaktor Odeonu. Nakonec i editor Martin Machovec. Já se nebráním škrtům a změnám, když cítím, že jsou dobré. A je fakt, že když něco dopíšu, vůbec nevím, jaké to je, a na názor lidí, kterým věřím, čekám jako na smilování. 

Čtete recenze?

Ano. Některé byly skvělé, třeba Ondřeje Horáka nebo Radima Kopáče. Jiné byly všelijaké. Asi nejhorší od Josefa Chuchmy, ta mě mrzela. Ale já nepíšu romány pro recenzenty. A když mám už od textu odstup, kvalitu svého textu poznám. Dům v Matoušově ulici patří k mým nejlepším prózám.

Máte třeba nějakou hranici, kdy si řeknete, že nějaký počet prodaných knih je opravdu úspěch?

Samozřejmě chci, aby se mých knih prodalo co nejvíc, protože to znamená, že o ně mají čtenáři zájem, že s mým dílem souzní. Tu a tam mi někdo napíše, že už si nové knížky nekupuje, ale Boučkovou vždycky. 

Zmínila jste třeba Alenu Mornštajnovou. Koho čtete?

Momentálně české autory moc nečtu, protože bych do čtení mohla projektovat své pocity. Odstřihla jsem se od toho a řekla jsem si, že se nebudu nechávat ovlivňovat tím, co píší jiné autorky. Těch žen si ale velmi vážím, ať už právě Aleny Mornštajnové, nebo taky Karin Lednické, která zároveň bojuje za svůj kraj. Myslím, že teď máme hodně dobrých českých autorek. 

A co čtete?

Možná teď zkusím psát zase povídky, takže čtu dobré povídkáře. Raymonda Carvera, Maupassanta nebo Čechova, Bunina.

Není psaní povídek na rozdíl od románu těžší, protože se člověk nemůže ponořit do jednoho tématu?

Říká se, že povídka je nejtěžší útvar, ale já o tom takhle nepřemýšlím. Chci změnit žánr. A vždycky začínám od nuly. Jediné, co chci, je, aby to bylo dobré.