Terezín zůstává mementem: ve zdejším ghettu zavraždili nacisté desetitisíce Židů

wikipedie

Malá pevnost v Terezíně - místo (nejen) židovského utrpení | FOTO: wikipedie

Terezín, symbol válečných hrůz, nacistické perzekuce a pošlapané lidské důstojnosti. První transport zamířil do bývalé vojenské pevnosti před devětasedmdesáti lety, 24. listopadu 1941. Úkolem terezínského Aufbaukommanda bylo připravit místo pro co největší počet židovských vězňů.

Prvotním účelem Terezína byla ochrana před vpády Prusů. Strategické místo poblíž soutoku Labe a Ohře vybrala císařovna Marie Terezie ve druhé polovině 18. století. A 10. října 1780 položil Josef II. základní kámen budoucí pevnosti, kterou nazval po své matce. Theresienstadt získal statut svobodného královského města a během deseti let zde vznikla unikátní bastionová pevnost, skládající se z Hlavní a Malé pevnosti. Střežila severní přístupy do českého vnitrozemí.

Malá pevnost se během času změnila ve státní vězení, jímž prošel nejeden vojenský i politický vězeň. Snad nejznámějším byl Gavrilo Princip, strůjce atentátu na následníka trůnu Františka Ferdinanda dʼEste a jeho manželku, kterým přispěl k rozpoutání první světové války. Ze zdí Theresienstadtu už nevyšel, coby třiadvacetiletý zde zemřel na tuberkulózu v dubnu 1918.

Za nacistické okupace si Malou pevnost vybralo pražské gestapo, aby z ní v červnu 1940 učinilo pobočku přeplněné pankrácké věznice. Zdejší neblaze proslulé metody na sobě zakusily takové osobnosti jako kardinál Josef Beran, generálové Hugo Vojta a Josef Bílý či politička Františka Plamínková. Také JUDr. Milada Horáková zde strávila téměř dva roky, z toho několik měsíců v samovazbě.

Banner Nová Orientace

Hlavní pevnost byla přeměněna v židovské ghetto na podzim 1941. Tzv. Aufbaukommando neboli Komando výstavby, čítající 342 kvalifikovaných židovských řemeslníků, přivezl první transport 24. listopadu 1941. Úkolem zedníků, elektrikářů, tesařů, svářečů, kamnářů a dalších fyzicky zdatných mužů bylo připravit Terezín na novou vlnu obyvatel. Theresienstadt měl pojmout co nejvíce Židů.

Helena Kalendová

Památník ticha u nádraží Praha-Bubny připomíná židovské transporty (nejen) do Terezína (foto: Helena Kalendová)

„Na základě Vaší registrace pro pracovní povinnost byl jste zařazen do dělnického transportu, odjíždějícího z Prahy dne 24. listopadu 1941. Z úředního příkazu se dostavte v pondělí nejpozději o 5. hodině ranní na Hybernské nádraží“, informovala vybrané jedince obsílka zaslaná pražskou Židovskou náboženskou obcí. Mladí muži se odjezdu neobávali. Čekal je sice pracovní tábor, leč s přijatelnými podmínkami – o víkendech výlety za rodinami, kterým budou posílat výdělek, volný pohyb po Terezíně. Tak jim to alespoň slíbili.

Když pěšky dorazili na místo určení z dva kilometry vzdálené železniční stanice v Bohušovicích nad Ohří (vlečku do Terezína vybudovali vězni až roku 1943), nestačili se divit. Chybělo jídlo i ubytování. Muži z pracovního předvoje se uložili na holé podlahy a nasvačili se ze zásob, přibalených s nářadím a přikrývkami do příručních zavazadel. Právě se stali prvními vězni terezínského ghetta.

Za týden dorazí tisícovka mužů. A pak další a další. Naděje židovských obyvatel protektorátu, kterým nacisté slibovali internaci a nikoliv transport obávaným východním směrem, se záhy ukáže lichou. Již 9. ledna 1942 je z Terezína deportováno tisíc lidí do lotyšské Rigy.

„Komando výstavby“ bylo sice prvním transportem do Terezína, ovšem již o pár týdnů dříve vyjelo pět transportů z Prahy do polské Lodže, každý s tisícovkou židovských občanů z území Protektorátu Čechy a Morava. Před odjezdem museli odevzdat klíče od svých bytů a zaplatit vodu, plyn a elektřinu. S sebou si vzali padesátikilové zavazadlo, zbylý majetek propadl Říši. Dostali „evakuační číslo“a několik dní si počkali na shromaždišti na odjezd.

Už 16. října 1941 vyjela první tisícovka z bubenského nádraží do Litzmannstadtu, jak bylo lodžské ghetto na počest německého generála Karla Litzmanna nazváno. Čeští Židé byli zděšeni odlišností i zbídačelým stavem, v němž se litzmannstadtští souvěrci po roce a půl života v ghettu nacházeli. Jenže 21., 26. a 31. října téhož roku vyrazily do Lodže další čtyři transporty, opět po tisícovce lidí. Z deportovaných 5003 českých Židů přežilo 282 osob.

Jiní „protektorátní Židé“ odjeli na podzim 1941 i z Brna. Transport „F“ odvezl 16. listopadu 1941 dalších tisíc lidí do Běloruska, kde na ně v minském ghettu čekaly třicetistupňové mrazy. Konce války se dožilo 13 z nich.

První pokus o systematickou deportaci Židů se však překvapivě uskutečnil dávno předtím. Šlo o Akci Nisko, nacisty prezentovanou coby dobrovolný počin židovských komunit. Již v druhé polovině října 1939 vyjelo do Niska nad Sanem sedm transportů z Ostravy, Vídně a Katovic. Více než 5 000 Židů, které vlaky do východního Polska dovezly, bylo podrobeno selekci podle povolání. Účelem byla výstavba „přeškolovacího“ tábora na vlastní náklady a vlastními silami. Muži ve věku 17–55 let se pustili do práce v sousední obci Zarzecze.

„Byl už večer, když se vlak dal do pohybu směrem na východ, do Polska. Všichni věděli, že se jede do Niska, ale nikdo netušil, kde by to Nisko mělo být“, vypráví ostravská rodačka Ruth Eliasová, přítelkyně jednoho z navrátilců. „Příštího dne vlak zastavil a lidé museli vystoupit. Stáli na volném prostranství – ani stopy po nějaké vesnici, ubytování, přístřeší. Až tehdy si uvědomili, že toto nic je Nisko. Byl říjen a v Polsku bylo velmi chladno… Ocitli se v pusté krajině bez jídla, bez vody, spali na zemi a nesmírně trpěli. Až poněkolika dnech přivezli nějaká prkna a začalo se se stavbou baráků. Tak pomalu vznikalo Nisko; ne vesnice, ale tábor. Nikdo nevěděl, proč a pro koho se buduje.“

Akce byla vyhodnocena jako neúspěšná a lágr na jaře 1940 zrušili. Vysídlenci se mohli vrátit domů. Nikoliv všichni – nevyhovující byli už dříve vyhnáni směrem k demarkační čáře se Sovětským svazem. Pod zákazem návratu skončili někteří bez peněz a dokladů v sovětských gulazích, jiní vstoupili do Svobodovy armády. Ti, jimž se později podařilo dostat se zpátky do Československa, zjistili, že jejich blízcí zatím zmizeli v koncentračních táborech.

V důsledku sílícího mezinárodního zájmu o situaci Židů v nacistickém Německu požádal počátkem roku 1943 Mezinárodní výbor Červeného kříže o možnost prohlídky některého z hlavních koncentračních táborů. Volba padla na Terezín. Nacisté tak získali možnost přesvědčit světovou veřejnost, že židovští občané nejsou pod jejich správou pronásledováni a vražděni, ale žije se jim v podstatě dobře.

Pro pečlivě zinscenované divadlo bylo nutno provést několikaměsíční Stadtverschönerung („Zkrášlení města“). Theresienstadt získal kavárnu, hudební pavilonek, osm obchodů s věcmi zabavenými vězňům při příchodu do lágru, dětské hřiště a nefunkční školu s cedulí „Prázdniny“. Speciálními terezínskými penězi, ve skutečnosti papírky bez ceny, začala disponovat nově vzniklá Banka židovské samosprávy. Vznikly ukázkové byty, které měla návštěva shlédnout. Přípravy vyvrcholily několik týdnů před 23. červnem 1944, kdy do Terezína dorazili zástupci Červeného kříže. Ti se mohli potěšit úspěšným gólem fotbalistů, vstřeleným „náhodou“ právě před jejich zraky, dětmi nacvičenou operou Brundibár i rozvážkou čerstvého ovoce a zeleniny.

Snaha nacistů skrýt hrůznou skutečnost se neminula účinkem. „Náš úžas byl obrovský, když jsme v ghettu nalezli město, které žije téměř normálním životem… Policie SS ponechává Židům volnost, aby si zorganizovali správu podle svého… Terezínský tábor je konečný tábor, odkud normálně nikdo, kdo jednou vstoupil do ghetta, není odeslán jinam“. Tak a podobně mluvil ve své zprávě jeden z delegátů Maurice Rossel. Bohužel netušil, že před návštěvou Červeného kříže bylo několik tisíc starých a nejhůře vypadajících vězňů deportováno do východních lágrů. Komisi pak předvedli ty, kteří přijeli nedávno a nestihli ještě onemocnět či vyhubnout.

Do kapitoly „Ložní prádlo“ si Rossel zapsal: „Je ho dostatek, prostěradla lze pravidelně měnit, vlněné přikrývky jsou vynikající. „Strava“: „Všude se lze přesvědčit o tom, že je obyvatelstvo dostatečně živeno a stačí si zkontrolovat fotografickou dokumentaci; zejména skupiny dětí.“ V nemocnicích byl „stav instrumentáře a medicínsko-chirurgických přístrojů v každém ohledu uspokojivý. Je zajisté málo populace, které by se dostávalo takové péče jako v Terezíně.“ Ani další kontrola Červeného kříže na počátku 1945 nenalezla závažná pochybení. Síla klamu a propagandy zvítězila na celé čáře.

Zkrášlený Theresienstadt nabízel možnost dalšího využití. Vznikl tedy propagandistický film Theresienstadt: Ein Dokumentarfilm aus dem jüdischen Siedlungsgebiet, známější pod názvem Der Führer schenkt den Juden eine Stadt („Vůdce daroval Židům město“).

Natáčení probíhalo od 16. srpna do 11. září 1944, výrobou byla pověřena pražská společnost Aktualita, tvůrce krátkých filmů a zpravodajských týdeníků. Pod snímek se podepsali filmový producent Karel Pečený a herec a režisér Kurt Gerron. Film se dochoval pouze ve fragmentech, nepřekvapivě předvádějících šťastný život obyvatel ghetta (práce v dobře vybavených dílnách, fotbalové utkání, posezení v kavárnách, návštěva lázní či banky apod.). Scénu, v níž se rozdává chléb s máslem, museli ovšem točit třikrát – hladové děti snědly své krajíce dřív, než se kamera rozjela.

Tvůrci filmu se snažili průběh natáčení zpomalit, například požadovali do záběrů stále stejné lidi. Úmysl zabránit deportaci bohužel nevyšel. Většina účinkujících i členů štábu byla vzápětí po dokončení posledních záběrů zařazena do osvětimského transportu.

V Osvětimi skončil i nedobrovolný tvůrce snímku Kurt Gerron. Byl sice slavným Němcem, ovšem židovského původu. Rodák z Berlína začal svou dráhu jako lékař, nicméně film byl silnější. Gerron si zahrál po boku Marlene Dietrichové v Modrém andělovi, režíroval filmové snímky v Holandsku a Francii, nabídku mu učinil také Hollywood. Kurta Gerrona však čekal Terezín, kde vedl kabaret Karussell pro pobavení vězňů v ghettu. Pod hrozbou deportace svých blízkých byl donucen k natočení groteskní propagandy, do níž se marně snažil skrýt zprávu, že „něco je špatně“.

A jeho odměna? Vlak do Auschwitz-Birkenau. Hned 28. října 1944 zde byl Kurt Gerron spolu s rodinou a dalšími vězni z terezínského transportu zavražděn. Právě toho dne vstoupily oběti zrůdné nacistické ideologie do místnosti s falešnými sprchami naposled. Nazítří byl provoz plynových komor zastaven.

Terezín byl lágrem sběrným a tranzitním (o stavbu plynové komory se zdejší vedení neúspěšně pokusilo koncem války). Někteří z vězňů tu před deportací na východ strávili pouhých pár dnů. Jiní pobyli v děsivých podmínkách Theresienstadtu týdny a měsíce, v ojedinělých případech několik let. Od prosince 1941 do května 1945 prošlo terezínským ghettem na 155 000 osob tzv. židovského původu z protektorátu a dalších zemí Evropy. Válku nepřežilo 118 000 z nich – 35 000 lidí zahynulo přímo v ghettu, ostatních 83 000 vězňů ve vyhlazovacích a pracovních táborech a při závěrečných pochodech smrti.

Jsou skutečnosti, nad kterými se oči zavírat nesmějí. Památník, připomínající utrpení desetitisíců mužů a žen, vznikl v Terezíně již 6. května 1947. Proto, aby se historie neopakovala…

Helena Kalendová je výtvarnice, fotografka a publicistka se zaměřením na historii, kulturu a hudbu

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner